Další, kdo mi líčil, jak to v Šumperku (tehdy to bylo Severomoravské divadlo Šumperk) chodilo, byl Jirka Fréhar, který tam v roce 1958 začínal jako jevištní technik, inspicient a herecký elév. Prý hrál s chutí, ale špatně. Vzpomínal, jak se třeba s Pavlem Landovským sešli v pohádce O pasáčkovi vepřů, a fotka, na níž oba tehdejší jinoši cosi kutí u ohníčku, má své místo v dějinách českého divadla. Fréhar se po dvou letech hlásil na herectví a nevzali ho, zato další rok ho přijali na režii. Do Šumperku se pak vrátil jako režisér. V roce 1968 tam nastudoval Langerovu Jízdní hlídku, kvůli vpádu sovětských tanků měla premiéru až na podzim. Ale uvedli ji, jak slíbil Langerově vdově. I Fréhar vzpomínal na Františka Čecha, kterého si vážil a který byl i za normalizace oporou a přirozenou autoritou souboru. On sám v Šumperku v sedmdesátých letech uvedl třeba Schillerova Fiesca nebo původní hru Michala Lázňovského o jedné z obětí čarodějnických procesů na Šumpersku (Upálení Kryštofa Lautnera, 1979).     

Stálé české divadlo v Šumperku vzniklo až po válce jako Krajské oblastní divadlo Šumperk a soubor se utvořil z původně zájezdové skupiny olomouckého divadla. V prvních letech převažovala česká a světová klasika a dramaturgie byla spíš osvětová, kulturně-výchovná, což bylo dáno i neblahou dobou padesátých let. Směřování se proměnilo za ředitelování Jana Zajíce v šedesátých letech a dobrou úroveň udržel i další ředitel Vladimír Švabík. František Čech v Šumperku působil až do roku 1988 a uvedl zde řadu kvalitních inscenací české klasiky, baladickou Maryšu a Gazdinu robu, také Tajovského Ženský zákon v hravém pojetí a zajímavě převedený Brigitou Hertlovou do slováckého nářečí. V Šumperku se dbalo i na kvalitní výběr hostujících režisérů a dalších tvůrců. Vystřídali se tu třeba Alois Hajda, Ivan Balaďa a plejáda výtečných scénografů od Jana Duška až po Ladislava Vychodila.

Šumperské divadlo navzdory tomu, že existuje v tak trochu odlehlém koutě republiky, za dobu své existence opakovaně zažilo to, čemu se říká éra, Jan Zajíc nebo František Čech byli tvůrci, kteří ho uměli vytvořit i v podmínkách normalizace, vždyť František Čech byl neustále pod dohledem StB. Po roce 1990 divadlo čekaly velké změny, administrativně přešlo pod město a došlo k velké personální redukci. Nicméně při něm vznikla i střední škola dramatického umění s kvalitními pedagogy, ale po čtyřech letech skončila pro nedostatek financí. Od konce osmdesátých let zde jako režisér a také překladatel působil Jaromír Janeček, který zde uvedl třeba oceňované Topolovy Dvě noci s dívkou.

Velkou ránou byl požár divadla v roce 1994, který byl založen úmyslně na dvou místech. Dodnes se traduje, že žhářství bylo výsledkem podnikatelských tahanic o budovu, což by odpovídalo „divokým devadesátkám“. Údajně měli vyšetřovatelé o viníkovi jasno, ale nepodařilo se ho usvědčit. Osud divadla byl tehdy velmi nejistý. Dokonce se ozývaly hlasy, že stálé divadlo má v Šumperku skončit. Jenže se zvedla obrovská vlna solidarity a divadlo doslova vstalo z popela. Soubor našel azyl v klubu D123 Domu kultury Šumperk. Tehdejší ředitel Petr Král vzpomínal, že za čtrnáct dní po požáru už uvedli Goldoniho hru Sluha dvou pánů s ohromným úspěchem, který ho definitivně zbavil obav, že šumperské divadlo padne. A sympatické bylo, že ve stísněných náhradních prostorách a s malým souborem se dělala ambiciózní dramaturgie. Uváděla se světová dramatika jako Ionescovy Židle (režie Václav Martinec), Eurípidova Ifigenie v Aulidě či redukovaný Hamlet (obě v režii Jaromíra Janečka), ale také původní české hry, třeba Pitínského Pokojíček (režie Ladislav Pešek). Budova divadla se otevřela v roce 2000, sice se zpožděním, ale citlivě zrekonstruovaná.

V posledním období na sebe Divadlo Šumperk opakovaně upozornilo dramaturgií kladoucí důraz na původní texty, jde zejména o Deník zmizelého Tomáše Syrovátky v režii Filipa Nuckollse, ale zajímavým příspěvkem k regionální tematice byl i Šumperák (is not dead) téhož autora v režii Jaromíra Janečka. Nejnovějším přírůstkem repertoáru je Senzibil Markéty Pilátové (režie Petr Mančal). Dařilo se i ve studiu. Úspěch mělo třeba původní monodrama 3testry, v němž na sebe upozornila Ladislava Jančíková.