Reprezentativní výběr sestával ze sedmi významně od sebe odlišných produkcí, jejichž premiéry se uskutečnily od ledna do března letošního roku. Ve volném vztahu k podtitulu konference „Thrive Theatre, Thrive! Keep the Flame Alive!“ se tato čerstvá scénická díla ucházela o pozornost promotérů, protože nejen realizace divadelní inscenace je zde svým způsobem zápasem, zejména pak ale její udržitelnost je více než palčivou otázkou. Dodatkem je vhodné zmínit, že jen v Aténách se ročně představí zhruba tisíc premiér a denně se zde odehraje na čtyři sta představení!

Programová diverzita přehlídky tkvěla ve zvolených žánrech, autorech, estetice, prostorovém uspořádání i tématech. Dramaturgie zahrnovala tituly jako Faust, Karyatida!, Dědictví, Nepřítel lidu, Pandora, Tři sestry, Nils Holgersson… Vedle klasiků, například Goetha, Ibsena či Čechova, se objevila současná řecká (Giorgos Kapoutzidis) a také světová dramatika (Matthew López). Z perspektivy hodin strávených v divadle si absolutní prvenství vybrala inscenace Dědictví (původním názvem The Inheritance) o délce šesti hodin s jednou pauzou, avšak skvělým textem. Oproti tomu nonverbální studentská performance s názvem Pandora, uvedená na experimentální scéně, se vměstnala do sedmdesáti minut, ačkoli svou tematicko-estetickou neukotveností a režijně nevyzrálým zpracováním pocitově trvala věčnost.

Proklatě dobrý Faust

Pomyslný piedestal ověnčený vavříny tvůrčího vzepětí by jednoznačně obsadil Faust v adaptaci a režii Arise Biniarise. Umělec svérázného rukopisu, jemuž je vlastní synkreze činoherní údernosti, pohybové exprese a silné vizuality, zasadil děj inscenace do terapeutického pokoje a z Mefistotela stvořil charismatického psychoterapeuta. Tvůrčí tým čerpal z Goethovy předlohy, ale také se na zápas těla a ducha, touhy a chtíče, dionýského a apollinského… zadíval optikou Christophera Marlowa či Markýze de Sade. Originální počin vsadil na nadsázku a hru zjevných paradoxů, na střet všednosti s vyumělkovaností, na srážení a vyvyšování a akcentoval plachost vystavováním se sebejistotě druhého. Opřel se o obdivuhodné herecké výkony, v případě hlavních postav korunovanými individuálně tvarovanou charakterotvornou stylizací. V tomto ohledu hrál doslova každý detail, jako například precizně vedený nášlap přes patu, déletrvající stoj s vahou na špičce, směrování brady či dodržování nepřirozeného náklonu hlavy.

Přítomný pohybově disponovaný sbor performerů plnil funkci vizuálně-dějových opor. Spojovala jej vysoká míra angažovanosti, užití masek a v tělesném projevu se zračila až jakási spiklenecká plíživost. Často tančil, rozehrával prostředí či jednoduše „násobil“ postavu Fausta, kdy sedm stejně oděných osob, avšak s hlavovými maskami se stejně jako on metaforicky stávalo lovnou zvěří. Výpravné divadelní produkci nechybělo tajemství či příjemně potemnělá nedořečenost, obrazně napětí melancholicko-drásavé povahy, v němž ale tkvěla zvláštně jiskřivá přitažlivost, díky které se nepřetržitých sto dvacet minut zdálo jako záblesk noční můry, jíž ale nešlo odolat ani odvrátit ze scény zrak.

Vkusně pikantní politická satira

Titulem, který dodal showcase velice svěží závan, byla hra současníka Giorgose Kapoutzidise v režii Kateriny Mavrogeorgieové s názvem Karyatida! (v originále Carytatid!). Pro Řeky věčně vděčná zápletka spočívala v otevírání palčivého tématu, komu vlastně patří historické artefakty starověkého Řecka. Tentokrát se jednalo o sochu ve tvaru ženy s košíkem na hlavě čili o dekorativní opěrný systém neboli sloup nazvaný karyiatida. Tyto sloupy byly ve starověké civilizaci honosnější součástí architektury, podobně jako v mužském provedení tzv. atlanti. Vzhledem k tomu, že jedna z Karyatid je dodnes umístěna v Britském muzeu v Londýně, autor komedie popustil uzdu kolektivního přání a nechal ji slavnostně navrátit do své domoviny. Aniž by se však dočkala opulentní oslavy v zemi svého původu, shodou nešťastných náhod z ní ještě před avizovanou tiskovou konferencí alias uvítacím ceremoniálem zbyly ruiny. Skvěle propracovaná fraška tradičního formátu s výborným načasováním akcí stavěla nejen na umné výstavbě gagů, ale také na funkční typologii postav, jako byla například ministryně kultury, sekretářka, asistent ministryně, premiér, pouliční herec… Komika a následně až směšnost politických postaviček vystupovala o to více na povrch, čím hlasitěji se ony obhajovaly a svalovaly vinu za nenadálou kulturní tragédii na jiné. Absurdní honitba za pofidérním renomé a kariérou ve vysoké politice nabírala díky zveličovanému taktizování kýžený komediální spád. Doslova šmrnc celku dodávalo tempo, neopomenutí tělesnosti v herectví a humorné slovíčkaření ve starořečtině, v oficiálních projevech i v rovině veskrze lidské pokleslosti.

V historické smyčce Ibsenů a Čechovů

Program zahrnoval také aktualizovanou adaptaci Ibsenova Nepřítele lidu a osudu odevzdané Čechovovy Tři sestry. Výhodou světoznámé klasiky byla snazší orientace v dění, postavách a vztazích, čímž sice bylo možné upírat zrak více na scénu než na titulkovací plochu, ale zároveň jako by zejména Ibsen procházel zkouškou, jakou míru aktualizace ještě snese. V případě Tří sester se tvůrci naopak přidrželi dobového rámce a až klasického výkladu. Inscenaci ale nechali servírovat v prostoru, jemuž vévodilo kruhové pódium, připomínající jídelní stůl, anebo začarovaný kruh… Režisérka Maria Magkanari komunikovala téma času jako nikdy neukončené čekání na pomíjivost, patrně i proto do rolí sourozenců zvolila protagonisty věkově širokého rozpětí a jejich jednání zatížila hlubokým sebeprožíváním. Tklivá přítomnost stahovaná okovy minulosti, například stále se vracejícími vzpomínkami na maminku a otce, nedávala však od počátku příliš mnoho nadějí vymanit se ze sevření všednosti a vykročit ku vstřícné budoucnosti zaplavené láskou a toužebnou seberealizací. Nárazy do mantinelů reality mnohým podlamovaly kolena, aniž by se posunuli aspoň o krok blíž ke svému snu, k naplnění smyslu života. I navzdory křehkým a emočně vybraným momentům, jež daly zcela zapomenout na vše okolo a myšlenkově i pocitově vstoupit do jídelny Prozorovových, otevřelo představení otázku, jak se vymanit z prvoplánově interpretační smyčky popularizace klasické dramatiky…

Vzlétnout jako Niels, avšak s kým…

Národní divadlo zvolilo pro rodinné publikum volné zpracování pokladu švédské literatury. Představení Niels Holgersson, Lilika and The Four Pls sice čerpalo z velmi oblíbené látky, ale současně se dějově vzdálilo, a to primárně i díky umístění příběhu do prostředí nemocnice či domova pro seniory. Režisér Elias Kounelas patrně vsadil na osobní zkušenosti z praxe nemocničního klauna, díky nimž sice citlivě navrhl charaktery a komické postavičky, postavené na nadšené nešikovnosti ve snaze pomáhat a hrát si, a zároveň tím i zabředl do nesourodé mozaiky motivů, z nichž se kouzlo původní předlohy v podstatě vytratilo. Příliš mnoho cílů jako by pokaždé rozmazalo rýsující se jednotící rámec. I přesto se objevovaly nosné výstupy, které spočívaly v chytré jednoduchosti akcí a k nim adekvátně vedených reakcí, kdy charaktery vyjevovaly své pocity a přání a byly uvěřitelné i v pohybovém projevu. Tradičně pak pozornost klesala, když se všechny síly napřímily do středu dění a z pohledu zvenku, jenž se vzdaloval až za jakousi pomyslnou skleněnou výkladní skříň, se v plynutí času poztrácela srozumitelnost samotného konání. Celek jako by stékal do emočně patetického údolí, aby se pak dlouze snažil o výstup na stupně zmiňované lehkosti, z nichž však zase sklouzával do podivně potemnělé dimenze tušeného zařízení sociální či zdravotní služby. Orientaci v příběhu znesnadňoval způsob vyprávění, spočívající v přerývání dějových linek, kdy se například střihově řešil chlapec Niels a hned nato se fokus stočil na některého ze skřítků klaunů nebo kdy nebylo jednoznačné, zda jde o vývoj postavy, anebo ztělesňování další role. Zatímco dramaturgie se zdála komplikovaná, práce s prostorem arénovitého uspořádání produkci svědčil. Vše se odehrávalo divákům doslova nadosah. Názvy odvozené z věhlasných knižních děl obecně vyvolávají velká očekávání, i přesto z herců sršela energie a tím se rozléval i osobní pocit, že navzdory narativně-estetickému chaosu nebyl čas tomu věnovaný zcela zmařeným průletem fantazií. 

Řecká divadelní scéna se vyjevila jako současná a tematicky velmi rozkročená, bohatá na originalitu i experimentální kontroverze, na běžně divácky stravitelnou klasiku a také na díla angažovaná, generační a výsostně artová. Viděný zlomek z ohromné produkce se rozhodně stal impulzem k hlubšímu ponoru do tamějšího živého scénického umění.