Dnes jsou tomu 3 roky, 6 měsíců a 28 dnů (k 21. 9. 2025), kdy začala ruská invaze na Ukrajinu. Zítra připočteme další den, stejně jako další jména válečných obětí, které položily život za vlast a svobodu v boji proti diktátorskému putinismu. Nejde však pouze o jména ukrajinských vojáků, ale také o ruské disidenty a politické vězně. Jejich příběhům propůjčila hlas nezávislá divadelní skupina Masakr Elsinor v inscenaci Your Silence Will Not Protect You, jež měla premiéru druhý festivalový den.

V současné společnosti panují ve spojitosti s rusko-ukrajinským konfliktem rozporuplné postoje. Zatímco mnozí stojí za okupovanou Ukrajinou, část populace se vzdorovitě ptá na spousty proč. Proč se neustále musí držet minuty ticha za padlé, proč se na začátku téměř každé kulturní akce mluví o Ukrajině, proč se o každém dalším dni píše v novinách a především, proč nás to má zajímat… A inscenace Masakru Elsinor tuto odpověď nabízí. Protože zločiny a bezpráví, kterých se Rusko dopouští, nesmí zevšednět. Stále umírají lidé, stále je v ohrožení i naše bezpečí, a i malá gesta vzdoru jsou důležitá, protože tak dáváte agresorovi najevo, že vám jeho jednání není lhostejné.

Vojtěch Hrabák interpretuje příběh dvou chlapců, které udala
ředitelka gymnázia. Přidává tak další střípek do mozaiky lidských osudů,
tragicky poznamenaných krutým totalitním režimem. Foto Kamil Košun

Scénář Ondřeje Novotného vychází z knihy (ne)poslední slova, která vyšla loni v produkci Krutého krtka a v redaktorské péči Karla Kratochvíla a Mariny Feltlové. Zahrnuje poslední slova odsouzených politických vězňů v Rusku. (Více o knize naleznete na stránkách www.krutykrtek.cz.) V inscenaci nezazní moc jmen, čímž vzniká dojem univerzálního hlasu vzdoru, který poukazuje na nemožnost ruských disidentů vzdorovat proti systému. V závěru však tvůrci poskytli publiku možnost podílet se na zaslání vzkazu, pohlednice či dopisu zvolenému vězni a vyjádřit tak alespoň na dálku slova podpory. (Komunikaci zprostředkovává společnost Gulag.cz, na kterou se může kdokoliv obrátit i mimo inscenaci.)

Ačkoliv mají texty odlišnou náladu – od poetických přes sarkastické až po rozhořčené –, pachuť ze zrady vlastním národem rezonuje u všech. Je to vlastně série tragických příběhů, z nichž některé poskytují až naturalistický vhled do technik mučení (případ muže, který podstupuje týrání elektrickým proudem) či zaslepenost ideologií (případ dvou chlapců, které udala ředitelka jejich gymnázia). Jednotlivé střípky pozvolna skládají dohromady obraz drtivého dopadu totalitního režimu.

Václav Marhold, Vojtěch Hrabák a Tomáš Soldán se převtělují do postav
ruských disidentů a polických vězňů. Fungují jako vzájemná ozvěna a
vytvářejí trialog s puncem autenticity.
Foto Kamil Košun

Jelikož jde o řadu silných příběhů, které by při pouhém scénickém čtení působily až neúnosně, rozhodli se tvůrci intenzitu „dávkovat“ formou scénického koncertu. Jednotlivé výpovědi jsou umně rozprostřeny mezi tři recitátory (Václav Marhold, Vojtěch Hrabák a Tomáš Soldán), kteří pohotově interagují, fungují jako vzájemná ozvěna či se do jednotlivých postav převtělují a vytvářejí trialog s puncem autenticity. V konceptu je ponechán i dostatek prostoru pro pauzy, díky kterým mohou intenzivnější příběhy déle rezonovat a publikum mimo jiné dostává čas na jejich zpracování.

Snazšímu přijetí intenzity příběhů dopomáhá také hudební doprovod, který vytvořili Tomáš Vtípil, Petr Míka a Tomáš Soldán. Místy se sice objevila lehce tklivá melodie, ale ne tak moc, aby z publika dojila slzičky. Spíše se jednalo o decentní dozvuk tíživých situací. Hudební dominantou byla především klubová hudba plná rave beatů evokující drsnost, dravost a neotesanost, s níž se vězni potýkají ve svých celách a nejspíš i myšlenkách.

Poetiku vnesla do prostoru Daria Gosteva, která na obrazovku snímala svůj stůl, kde prostřednictvím objektů dokreslovala jednotlivé zpovědi. Součástí live animací bylo také groteskní intermezzo, v němž se v trojí podobě objevila loutka Vladimira Putina coby směšná figurka, která si jako dítě dělá ve svém papírovém hradu, co se mu zlíbí. Výstup byl dabován Marholdem a Hrabákem v lehce vulgárním a degradujícím stylu, který ale nevyvolal mnoho smíchu. Tím bylo potvrzeno, že na parodující vtípky této „persony non grata“ jsou rány společnosti příliš rozjitřené.

Kromě mnohosti bolestných a pesimistických pasáží, které reflektovaly nekompromisnost a krutost ruského režimu, některá slova nesla i špetku naděje. Ať už se jedná o gesta, jako je vzdání se ruského občanství, či fakt, že se některým vězňům podařilo přežít a emigrovat. A většina ze zmíněných dopisů obsahovala víru. Víru v lásku, v naději, a především víru v to, že žádný režim netrvá věčně. Jednoho dne bude i putinovský režim svrhnut – jako všechny režimy v historii.

 

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami