Jak vznikl nápad sepsat o jednotlivých Janáčkových operách samostatné, tak rozsáhlé a komplexní monografie?

Nápad byl důsledkem složité covidové doby v roce 2020. Na jaře se svět zastavil, přestala hrát divadla a hudební nakladatelství šla do útlumu. Dokončoval jsem tou dobou kritickou edici opery Její pastorkyňa pro vídeňskou Universal Edition, která ale byla také uzavřená. Začal jsem tedy psát alespoň úvod k edici a řekl si, že se nebudu omezovat v rozsahu a pro sebe si to napíšu se všemi aspekty problematiky. Až se mi to rozrostlo v knihu. V roce 2021 jsme ji v Moravském zemském muzeu za finanční podpory Nadace Leoše Janáčka vydali a myslel jsem si, že tím to skončilo. Ale knížka měla dobrý ohlas, v muzeu se také tvářili, že by projekt mohl pokračovat. Naplánoval jsem tedy, že monograficky zpracuji všechny Janáčkovy opery, a to kompletně do roku 2028, abychom měli nějaký ten dárek k mistrovu stoletému úmrtnímu výročí. Takže zbývá ještě Věc Makropulos a Z mrtvého domu.

Na vydání druhé knihy o Osudu a Výletech páně Broučkových v roce 2023 a třetí o Kátě Kabanové a Příhodách lišky Bystroušky, která vyšla letos, se spolupodílelo nakladatelství HOST. K finanční podpoře se přidaly statutární město Brno a Ministerstvo kultury ČR. Jak se podařilo tyto subjekty získat?

Nakladatelství Host považuji za jedno z nejlepších, a ačkoliv se primárně zaměřuje na beletrii, vydává také poezii, literaturu pro děti i odbornou literaturu. Záslužně zde vydali například český překlad zásadní dvousvazkové janáčkovské monografie Johna Tyrrela. Navíc tam mám dobré přátele, kteří mají pro mou práci pochopení, a spojení důležitého brněnského nakladatelství s tématem významného brněnského Janáčka jim dávalo smysl. Co se týče finanční podpory z dotačních programů města Brna a ministerstva kultury, o té rozhodují odborné komise, které zatím vždy usoudily, že tyto knihy mají smysl a podporu si zaslouží.

Jak dlouhá byla cesta od nápadu po vydání?

Spíše krátká. Na konci roku 2020 jsem s myšlenkou vydat knihu o Její pastorkyni seznámil MZM a na konci roku 2021 byla venku. Harmonogram dalších dílů je velmi striktní, od napsání do vydání necelé dva roky, aby se vše stihlo do roku 2028. Ale Její pastorkyňa byla jediná samostatná, další svazky už se věnují vždy dvěma operám.

Jak jste „portréty“ jednotlivých oper koncipoval?

Přístup jsem si určil už při psaní první knihy a další jsou v podobném duchu, i když samozřejmě vždycky s ohledem na danou problematiku. Jde mi o to, vyprávět příběh daného díla, proč a jak je Janáček napsal, v jakých souvislostech, jaké zvažoval náměty, jak přistupoval k dramaturgii, textu, samotné kompozici až po okolnosti prvního nastudování a dalších inscenací za jeho života. Věnuji se také Brodovým překladům, přetahování nakladatelů, ale také financím. To vše v souvislosti soukromého života. Prostě to mají být knihy, kde se čtenář dozví maximum informací o té každé opeře s časovým ohraničením daným skladatelovým životem. Další cestu díla po Janáčkově smrti v roce 1928 už vždy jen nastíním. A celé se to snažím předat čtenáři co možná nejčtivějším způsobem.

Souhlasím, knihy jsou čtivé, ba místy napínavé. Zároveň na základě tisícovek pramenů fundované, nabité fakty a kontexty. A díky paralelní angličtině jsou dostupné i mezinárodně. Na jakou cílovou skupinu jste při psaní myslel?

To je těžké. Usiluji o užitečné a čtivé knihy, které by bavilo číst i mě, a ze kterých bych se ledacos dozvěděl. Jinak psát ani nedovedu. Takže cílová skupina jsou nejspíš otevření čtenáři, ať už jsou to muzikologové, interpreti, dramaturgové nebo prostě milovníci opery a především Janáčka. Ale může to být i čtenář, kterého zajímají kulturní dějiny daného období.

A musel jste při takovém konceptu něco oželet?

Musím se přiznat, že z mého pohledu jsem popsal a napsal všechno, co jsem považoval za užitečné.

Přesto se zeptám - do knih jste nezačlenil hlubší hudební analýzy. Proč?

Jednak jsou v případě některých Janáčkových oper už hlubší analýzy zpracovány a vydaly na samostatné studie nebo knihy. Do mé koncepce se ani nehodily, protože knihy jsou určené širšímu okruhu čtenářů. Ale třeba v případě Janáčkovy motivické práce jsem malou analýzu zahrnul, i když spíš na dokreslení dané problematiky. Navíc analýza je obtížný a náročný obor, který vyžaduje plné nasazení. Já sice připravuji kritické edice Janáčkových skladeb a znám je, myslím si, opravdu do hloubky, ale považuji se především za hudebního historika. Do problému analýzy bych se musel na několik let ponořit, aby to k něčemu vypadalo. Moje cesta byla prostě jiná.

Knihy jsou bohaté na ikonografii, často publikovanou poprvé. Říkal jste, že vás stály velké badatelské úsilí. Jak jste ji získával a jak jste z ní pak pro knihy vybíral?

To je pro mě zábavná součást práce na knize. Jsem archivář a muzejník, takže umím hledat v archivech u nás i v zahraničí. Je to detektivní práce, u které navíc člověk často naváže užitečné kontakty se zahraničními archivy a knihovnami. K tomu si průběžně rozšiřuji vlastní sbírku místopisných dobových pohlednic a dalších materiálů, o kterých soudím, že by se mi mohly do knížek hodit. V každém případě musí použité obrázky souviset s tématem knihy, dokreslovat čtenáři informace v textu a zároveň by to měly být graficky a vizuálně zajímavé materiály. Ale už se mi taky stalo, že nedlouho po vydání někde narazím na fotografii, která by se mi bývala ohromně hodila – ale už je pozdě.

Co považujete za svůj největší ikonografický „úlovek“?

Těch je víc, těžko vybírat... K těm pro mě zajímavým určitě patří fotografie Janáčka s účinkujícími v Její pastorkyni na scéně Státní opery v Berlíně v roce 1924, kterou jsem „vyčenichal“ trochu překvapivě v časopisu Sport im Bild. Nebo fotografie z inscenace Káti Kabanové v Berlíně v roce 1926 – to považuji skoro za zázrak, musíme si uvědomit, že německé archivy často vzaly za své během druhé světové války. A nebo dosud neznámá fotografie z roku 1907, na které Janáček postává v Hodoníně po boku Aloise Mrštíka, Franty Úprky a dalších osobností a vypadá velice spokojeně.

Monografie uzavíráte kapitolami, které nazýváte Několik postřehů/poznámek. Shrnujete v nich váš pohled na jednotlivé opery, který může vyvolat i polemiku. Chtěl jste tak trochu provokovat?

To určitě ne, a ani nemyslím, že nějakou polemiku vyvolávají. Prostě v závěru přináším svůj pohled, ale i v tomto případě vše opírám o prameny a snažím se o jistou objektivitu.

Sledujete uvádění Janáčkových oper u nás i ve světě. Jak byste shrnul inscenační trendy?

Když jdu do divadla, nechávám se Janáčkovou hudbou znovu a znovu unášet, mám jeho tvorbu prostě strašně rád. Zároveň mám spíše pohled hudebního historika a přiznávám, že jsem trochu staromódní v tom ohledu, že by inscenace měla vždy vycházet z důvodů, proč ji skladatel napsal, ze základní myšlenky, nebo chcete-li – poselství. To přináší velkou svobodu, ale i zodpovědnost inscenátorů. Byly doby, kdy partituře a dílu vládl především dirigent, v minulosti nebylo výjimkou, že zasahoval do partitury, instrumentace, škrtal, upravoval pěvecké party. To už je dnes nemyslitelné. Už nějakou dobu pro změnu posílila pozice režisérů, někdy se mi zdá, že v inscenacích řeší spíše své vlastní problémy na úkor myšlenky díla. Já vlastně nedokážu posuzovat celkové vyznění jinak, než že je inscenace dobrá nebo špatná. Špatná může být klidně úplně tradiční a dobrá progresivní, přinášející nové výklady a inovace. Ale to není nic nového, prochází to celou divadelní historií.

Jsou inscenace, které byste označil za „vzorné“ či „vzorové“?

Nechci být nějakým arbitrem jediného pravého přístupu k inscenování. Vzpomínám ale na inscenace, které mě hluboce oslovily a považuji je za mimořádně kvalitní, třeba režiséra Davida Radoka, Clause Gutha, Roberta Carsena, ale viděl jsem i vynikající představení Warlikowského nebo Katie Mitchell.

A je něco, s čím se v inscenacích Janáčkových oper nedokážete smířit? Po hudební, inscenační, pěvecké i představitelské stránce.

Nezbývá mi, než se smířit se vším… Někdy mě spíš mrzí, když není využitý emoční potenciál, který Janáčkovy opery obsahují.

Jaký je váš názor na Kovařovicovy úpravy Její pastorkyně? Mají stále své místo vedle dnes už běžně hrané verze označované jako Brno 1908?

Jen částečně. Kovařovicovy instrumentační úpravy chápu jako nadbytečné, byly určitým nepochopením Janáčkova skladatelského přístupu. Janáček usiloval o pravdu, nikoliv o krásu. A Kovařovicovy „krásné“ úpravy ho vrací do 19. století, do zvukové monumentality a tehdejšího operního mainstreamu. Janáčkova svébytná instrumentace je vynikající, i když někdy trochu překvapivá. V Její pastorkyni v mnohém koresponduje s Janáčkovými vrcholnými operami, naprosto funkčně slouží atmosféře, kterou chce v daném okamžiku vytvořit. Navíc tyto retuše Janáček později sám označil za zbytečné. Jiná věc jsou Kovařovicovy škrty, které s Janáčkem projednával, ten s nimi souhlasil a nikdy je nezpochybnil. Ty mají určitě svůj význam, protože vedou k většímu dramatickému účinku a posilují celkový spád díla. Doufám, že tuto problematiku nejlépe osvětlí nová kritická edice Její pastorkyně, tzv. verze Janáčkovy poslední ruky, reflektující skladatelovu revizi provedenou těsně před a během nastudování pražské premiéry. Myslím, že sentiment ke Kovařovicově verzi se v dalších generacích zcela vytratí.

Ve vydání tzv. verze 1908 zůstává velký monolog Kostelničky „Aji on byl zlatohřivý“, ačkoli ho Janáček vyškrtl už po prvním uvedení Pastorkyně v Brně v roce 1904. A v inscenacích, které používají tuto verzi, bývá uváděn. Co si o tom myslíte?

Tuto Kostelniččinu árii uveřejnil dokonce už v šedesátých letech editor tehdejšího vydání Kovařovicovy verze partitury, což už bylo úplně domotané . Ale Janáček věděl, proč ji vyškrtl. Nebylo to kvůli nějakým technickým překážkám, ale zřejmě mu připadalo, že pozastavila prudký dramatický spád a navíc se v ní Kostelnička přede všemi až příliš otevřela. Janáček ji nejspíš chtěl v prvním jednání představit jen a pouze jako přísnou, zásadovou ženu. Ale po zmíněném navrácení do partitury to bylo něco nového, takže se to chytlo. V kritické edici i ve verzi 1908 je monolog Kostelničky uveden formou vide (možného vynechání), což inscenátorům umožňuje svobodně se rozhodnout.

Zeptám se ještě konkrétněji na závěr Její pastorkyně a Kovařovicovy doplňky v tomto vrcholném místě opery s tak silnou katarzí.

Kovařovic upravil závěr v duchu operní konvence 19. století, čili velmi majestátně a katarzně. Janáčkův je prostší, ostatně jako celá opera v jeho původní instrumentaci. Potřeboval tam moment odpuštění, pochopení a vnitřního přerodu, nikoliv velkolepou, až budovatelskou oslavu nadcházejícího společného života. Jenůfu s Lacou zrovna světlé zítřky nečekají, Janáčkovo finále je pravdivější.

Podstatným zásahem prošly také Příhody lišky Bystroušky při německém překladu či spíše úpravě Maxe Broda. Co si myslíte o jeho verzi? A bylo by přínosné ji občas uvést?

Brod byl velkým Janáčkovým propagátorem i přítelem, jeho nadšení pro Její pastorkyni, doporučení tehdejšímu řediteli Universal Edition i jeho německý překlad libreta stál na počátku Janáčkova mezinárodního uznání. Ale jeho přepracování Bystroušky je nešťastné, i když vzniklo v dobré víře napomoct k prosazení na německých scénách. Změnil vlastně celou dramaturgii opery. Bystrouška má paralelu v cikánské dívce, která postupně poplete hlavu Revírníkovi, Rechtorovi i Farářovi, o kterém navíc rozhlásí, že s ním čeká dítě. V překladu je text vlastně docela hrubý, bez janáčkovské něhy, všechno původně jen naznačené a dořečené pouze hudbou je u Broda důsledně dopovězené v duchu přísné logiky. Ve skutečnosti to této opeře spíš ublížilo. Je to jeden z příkladů, ze kterých je vidět, že Brod Janáčka opravdu ctil a obdivoval, ale přitom ho moc nechápal. Chtěl ho číst svýma očima a pohledem německé dramatiky let minulých, namísto toho, aby Janáčka překládal v duchu jeho samého. V němčině se Bystrouška hraje jen výjimečně, a ne v Brodově úpravě, to už dnes asi naštěstí nikoho ani nenapadne.

Janáčkovy opery u nás jsou stále přijímány zdrženlivě. V operním světě, kde nemají vůči Janáčkovi žádnou „povinnost“, patří k nejčastěji uváděným skladatelům 20. století. Čím to je – inscenacemi u nás, publikem, propagací, naší národní identitou...?

Doma holt není nikdo prorokem. Zdejší publikum je spíše konzervativní, raději chodí „na jistotu“. Je to i tím, že v sobě nemáme hluboko ukotvenou divadelní tradici jako třeba v Británii nebo v Německu. A v případě Janáčka je to ještě složitější. Nejspíš si stále v sobě neseme něco z původní nevraživosti, kterou u nás zažehl především Zdeněk Nejedlý. Janáček býval nešťastně představován jako podivínský brněnský samorost, jehož tvorba je příliš propojená s folklórem a je těžko pochopitelná, náročná na poslech. To je samozřejmě předpojatost a neplatí to v žádném ohledu. Ale zdá se mi, že tento obraz naštěstí pomalu mizí v minulosti a nepředpojatí posluchači vnímají Janáčka otevřeně a pozitivně. Samozřejmě k dobrému přijetí musí přispívat i dobré inscenace, to je alfa a omega.

Jste nejen kurátorem Janáčkova archivu Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, ale také editorem kritických vydání Janáčkových hudebních děl pro nakladatelství Universal Edition. Jak jste se naučil „luštit“ Janáčkovy „škrabanice“?

To se prostě naučíte a věřte tomu, že po těch letech mi připadají docela dobře čitelné. Problém nebývá čtení autografu jako takového, ale spíše důvodů, proč některé věci Janáček následně měnil. Ale to by bylo na delší povídání.

... tak alespoň nějaký typický příklad...

Třeba Janáček původně napsal part kontrabasu v dost nízké poloze a pak je najednou přepsaný o oktávu výš. Důvod byl prostý, v brněnském orchestru neměli pětistrunný kontrabas, který umožňuje hrát v tak nízkých polohách. V tomto případě se v edici vrací původní znění, protože pětistrunným kontrabasem dnes orchestry běžně disponují. A podobných případů jsou desítky.

Jste největším znalcem Janáčka a jeho díla. Může se stát, že vás ještě něco překvapí?

Že bych byl největším znalcem, to si zrovna nemyslím. Ale s každou edicí a s každou další knihou je spojeno nové poznání – a to je vlastně samo o sobě vždycky překvapující. Je to stále otevřený proces. Navíc mám takový postup práce, který mi umožňuje mnohá překvapení. Totiž vše nejprve píši pouze na základě pramenů tak, abych neopakoval některé omyly a nedíval se na problematiku přes cizí brýle. Až mám vypracovanou svou verzi, poté ji konfrontuji s literaturou.

Ano, kolem Janáčka vznikla a stále vzniká řada mýtů, vděčné je „bulvární“ téma jeho vztahu s Kamilou Stösslovou. Které nepravdy, omyly, nepřesnosti v těchto svých knihách například vyvracíte?

Moc se nesnažím něco vyvracet, prostě píšu věci tak, jak byly, nebo jak se mi jeví na základě všech možných pramenů. Co se týče Janáčkových inspirací, to je dost intimní skladatelova záležitost, do které těžko můžeme nějak do hloubky nahlížet. Zpracovávám vše s pokorou a nehledám pikanterie – to by mi připadalo vždy hloupé a k ničemu. Doufám, že to alespoň přispěje k boření některých mýtů.

Při všem tom vašem komplexním studiu Janáčka a jeho díla a vašich více než dvou stovkách tak zajímavých publikací – neláká vás nyní zúročit své znalosti syntetizující reflexí nad fenoménem Janáček?

Na to se necítím, obávám se, že by to byl spíš můj vlastní pohled než nějaká objektivní pravda. Takový syntetický pohled je zajímavý především jeho autorem, myšlením. Nejsem Adorno, Eggebrecht ani Kundera.

Stejně se zeptám – co je podle vás jádrem Janáčkova odkazu, tím nejcennějším, co nás všechny přežije?

Není těžší otázky… mohu odpovědět jen sám za sebe. Pro mě je to Janáčkova silná výpověď o světě, která je pořád aktuální, jeho soucítění, pravdivost, která je sdělována prostřednictvím zcela jedinečné hudby.