V norském Národním divadle, které vedete od roku 2021, pod vaším vedením odstartovala rozsáhlá rekonstrukce. Jak se vám podařilo získat souhlasné stanovisko zřizovatele a je v Norsku těžké přesvědčit stát a vládu o důležitosti investic do kultury?

Ano i ne. Řekl bych, že v severských zemích, speciálně v Norsku, máme po mnoho let, už od války, dobrou kulturní politiku. Teď jsme ale stejně jako řada zemí v Evropě a Amerika součástí svého druhu kulturní války, takže je to složitější než dříve. Také proto, že se snažíme posílit svou obranu a armádu, se kultura dostala ještě níž. Je paradoxem, že pokud se zeptáte Norů, řeknou vám, že nejsme kulturní zemí. Tou je podle nich nepochybně Francie nebo Německo. Já ale myslím, že kulturní zemí jsme, investovali jsme do kultury v posledních dvaceti letech hodně. Je tu mnoho divadel. Zmíněná rekonstrukce je komplexní a pro lidi zvenčí je těžké tomu porozumět. Pro mě osobně bylo nejtěžší čelit politikům, kteří mají snadná řešení. Na otázku, co dělat během rekonstrukce se dvěma sty padesáti zaměstnanaci, odpovídali, že máme jet na turné nebo hrát prostě jinde. Tato naivita pro nás byla asi největší překážkou a výzvou zárověň. A to nemluvím o ceně a času za takový projekt. To už vůbec lidé nechápou.

Mají podle vás národní divadla zvláštní úkoly, od kterých jsou jiné scény osvobozeny?

Neříkal bych tomu přímo úkoly, ale ano. Například před několika lety obdržel náš parlament zprávu nazvanou Pravda a smíření vytvořenou nezávislým týmem zabývajícím se kritickým hodnocením toho, jak se Norové chovali ke svým menšinám. Nejznámější z menšin, které máme, jsou Sámové žijící na severu. Jsou tu i Kvenové mluvící finsky a také menšina zvaná Lesní Finové. Ve zprávě se dochází k závěru, že jsme se k menšinám chovali zle, podobně jako bílí lidé k původním obyvatelům Ameriky. Teď je čas to vše vyslovit, pojmenovat. Spolupracujeme tedy s kvenským divadlem (Kvääniteatteri, pozn. autorky), jehož ředitele napadlo, že zmíněnou zprávu přečteme z jeviště našeho divadla. Souhlasil jsem s tímto skvělým nápadem a navrhl, abychom do toho zapojili i slavné osobnosti a aby to vysílala celostátní média. Přečíst celou zprávu trvalo myslím dvaapadesát hodin. Spolu s ředitelem kvenského divadla jsem četl první kapitolu. Vysílání mělo půl milionu sledujících, pro menšiny to znamenalo obrovský přínost a myslím, že v jiném divadle než v národním by to nemělo takový dopad. V Norsku máme ale ještě jedno významné divadlo. Vychází to z naší jazykové situace, máme dva způsoby psaní norštiny - knižní jazyk (bokmål) a novou norštinu (nynorsk). To druhé velké divadlo (Det Norske Teatret) hraje v nové norštině. Sámské divadlo (Beaivváš Sámi Našunálateáhter) sídlící v Kautokeino na severu Norska, často hostuje v Norském divadle, po zveřejnění Pravdy a smíření teď bude hostem i v Národním divadle. Myslím, že zatímco jejich hostování u kolegů v norském divadle je otázka jazykové politiky, to že budou hrát u nás už je záležitost jejich kulturní identity. A to je mnohem důležitější. Právě oním ceremoniálem, jakým byl problém uchopen, artikulován, můžeme naši dobu nově kontextualizovat. Protože naše divadlo bylo před stotřiceti lety národním ze zcela jiných důvodů než dnes. Stále můžeme být národním divadlem a zamýšlet se nad současnou společností.

Jste také ředitelem Ibsenovského festivalu. Můžete stručně představit jak funguje a jaká jsou pravidla jeho dramaturgie?

Nejprve je důležité říct, že jsme malý festival s malým rozpočtem. Obvykle v deseti až čtrnácti dnech uvedeme čtyři nebo pět mezinárodních produkcí a prezentujeme je dohromady s inscenacemi, které národní divadlo uvádí. Tentokrát se chystáme uvést čtyři představení, která ale rozprostřeme do celé sezóny a doplníme je hostujícími inscenacemi, které uspěly v mezinárodní soutěži o Ibsenovu cenu (International Ibsen Award), jejíž jsme jako instituce sekretariátem. Jde o největší divadelní cenu na světě. Odměna pro vítěze činí 230 tisíc euro a pozvání k nastudování jedné nebo dvou (výjimečně tří) inscenací v norském Národním divadle. Pozvat pro festival dobré inscenace je ale obtížné, protože narážíte na praktické problémy. Najdete zajímavé dílo, ale to je nepřevozitelné na jinou scénu, nebo je herec v hlavní roli zaneprázdněn natáčením a podobně. Dát program dohromady je velmi těžké. Hezké je, že umělce zveme vlastně do Ibsenova domovského divadla! Když bylo Národní divadlo otevřeno, byl Ibsen stále naživu. Cítíme se s ním pochopitelně velmi spjatí a považujeme ho za svého.

Je Henrik Ibsen to, čemu se říká národní autor a máte přehled o  jeho světové inscenační praxi?

Ibsen je uváděn v ohromné šíři. Samozřejmě se jeho výklad kraj od kraje a čas od času trochu liší. Angličané hodně uváděli Hedu Gablerovou, celkově je nejvíce uváděným titulem Peer Gynt, hity jsou také Nora a Přízraky. Ibsen sám příliš nacionalistický nebyl, naopak byl k takovému myšlení kritický. V Norsku před několika lety kdosi z byznysu začal udělovat Cenu Peera Gynta. Mělo to být ocenění pro lidi nebo instituce, kteří se pozitivně zapsali v národním duchu. To je ale velké nedorozumění, protože Peer Gynt je tvrdou kritikou norského nacionalismu. Jinak Ibsen žil v Itálii, v Německu, Norsko dokonce po dlouhou dobu nenáviděl. Když se ale stal slavným, chtěl se domů vrátit. Byl totiž člověkem se zálibou v oceněních. Jeho biografie je velice zajímavá. Myslím, že autorem je spíš univerzálním. Psal dánsky, protže dánština byla v té době v norsku oficiálním jazykem. Ale samozřejmě abyste něčemu opravdu dobře rozuměla, musíte to číst v rodném jazyce. V Ibsenových hrách je také velmi mnoho humoru, který je často přehlížen.

Setkal jste se na svých cestách po světě s ibsenovskou inscenací, která vás překvapila, ať už v dobrém nebo ve zlém?

Musím bohužel říct, že mě v divadle těžko něco překvapí. Viděl jsem toho na jevišti už velmi mnoho. A ani si nemohu vzpomenout, zda mě na jevišti někdy něco šokovalo. Šokuje mě spíš to, co slýchám od politiků. V divadle se hodně směju. Viděl jsem mnoho produkcí, které se mi hodně líbily. Jednou jsem v düsseldorfském divadle (Düsseldorfer Schauspielhaus) zhlédl Noru, jejíž tvůrce jsme chtěli pozvat, byla to nádherná inscenace a bylo smutné, že nemohli přijet. V berlínské Volksbühne jsem také viděl skvělého Peer Gynta v nastudování dua Vegard Vinge - Ida Müller, jejich verze byla osmihodinová. Nemůžu říct, že bych byl překvapen nebo šokován, ale některé produkce mě nadchly. Líbila se mi třeba Heda Gablerová v Berliner Ensemble v nastudování mladého norského režiséra s finským jménem Heikiho Riipinena. To bylo opravdu skvělé. Pro festival bychom chtěli získat slavnou brazilskou režisérku Christiane Jatahy, která na podzim uvedla svého Nepřítele lidu pod názvem A Trial s Wagnerem Mourou (známý například svou rolí Pabla Escobara v seriálu Narcos, pozn. autorky). To je hollywoodská hvězda, takže bude velmi obtížné je získat.

Jak byste se chrakterizoval jako umělec a co vás na divadle vždy zajímalo?

Nepovažuji za umělce. Nejsem režisér, ale dramaturg a ti podle mě umělci nejsou. Jako umělecký ředitel jsem během osmadvaceti let pracoval ve čtyřech různých divadlech. Myslím, že jedním z mých největších zájmů bylo starat se o umělce. Ve výtvarném světě bychom řekli kurátor nebo galerista, nevím, jak to nazvat u divadla. Zkrátka rád umělce následuji a starám se o to, aby měli vše potřebné k práci. Přitom musím dělat mnoho pragmatických rozhodnutí, protože nás obklopuje praktický svět. Například v našem Národním divadle dáváme dohromady program, který má každoročně přitáhnout 220 tisíc lidí. Moje idealistická představa bývá tedy trochu omezena. Své schopnosti a vliv jsem v práci na programu vždy využíval k tomu, aby umělci mohli vyniknout. To byla jedna věc. Ta druhá byla, že když jsem v pozdních devadesátých letech přišel do Národního divadla, bylo stále ještě provniční a já jsem se snažil co nejvíce otevřít světu, a nabídnout pluralitu poetik a forem. Svou prací jsem tedy chtěl přispět k velké změně. Poslední věc, kterou bych chtěl říct, je že mám rád formu, mám rád estetiku. Spousta lidí vám řekne, že nejdůležitější je obsah, ale myslím, že to od sebe nelze oddělit, není obsahu bez formy. Na ní nám prostě musí záležet, je to koneckonců způsob, jak obsah podpořit nebo zpochbnit a jak posouvat umění vpřed.