Z války na jeviště: Proč Aneta Kalertová mluví o světě i mezi replikami
Veronika Bednářová
Vyjadřuje se rychle, ale s překvapivou přesností. O divadle mluví jako o hře, která se nesmí brát smrtelně vážně – a zároveň jako o práci, v níž člověk pořád něco hledá. Od prvního setkání s režisérkou Dianou Šoltýsovou na teenagerovské soutěži v San Remu přes Gertu Schnirch a surreálnou Valérii až po Julii v Shakespearovi vede její cesta k velkému jevišti, kde se potkává dívčí křehkost, disciplína blankversu, hudba jako ventil – a také vědomí, že pár set kilometrů odtud se umírá.
Když o tom vypráví, není to žádná legendární historka o „objevu“. Spíš okamžik, který se stal skoro mimochodem – a přesto odstartoval něco, co se dá těžko vrátit. Byla ještě dítě. Na soutěži v San Remu se zkoušelo na finálový večer a režisérka Diana Šoltýsová tam vedla pohybovou spolupráci. V průběhu zkoušení prý řekla, že si „jedno z těch děcek“, holku, asi vezme do představení. V tu chvíli se mezi dívkami rozjel tichý závod – ramena nahoře, být vidět, být slyšet, být ta vybraná...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty a seniory
