Letošní jarní část festivalu JazzFestBrno nabízí řadu skutečně velkých jmen světové jazzové scény. Dá se mezi nimi vysledovat nějaké téma, které je spojuje?

Páteř programu tvoří tzv. mladí lvi, Young Lions, muzikanti, kteří se prosadili v 90. letech 20. století a od té doby se drží na špici. Dalo by se říci, že prožívají vrchol kariéry, mají za sebou nesčetně úspěchů a zároveň jim zbývá dostatek kreativních sil. Konkrétně jsou to pianista Brad Mehldau, kontrabasista Christian McBride, saxofonista Joshua Redman, bubeník Brian Blade nebo kytarista Peter Bernstein.

Už od loňského roku kromě Sono Centra, kde se odehrávají hlavní koncerty, sázíte na komorní prostředí Cabaretu des Péchés. Představujete v něm i umělce, kteří by nejspíš měli naději naplnit i větší sál, jako vloni byla třeba Maria Schneider. V čem vám Cabaret des Péchés tak učaroval?

Cabaret des Péchés mi připomíná newyorské jazzové kluby, a to jak vizuálně, tak akustikou. Prostor má optimální kapacitu na „klubové“ kapely a jednou za čas se nám podaří přesvědčit i větší hvězdu, aby vyměnila štědřejší honorář za zážitky z intimního vystoupení, k nimž se od určitého momentu v kariéře dostávají alespoň v Evropě jen výjimečně. Kromě zmíněné Marie Schneider v Cabaretu takto zahrál třeba Stingův kytarista Dominic Miller.

Máte v letošním jarním programu nějaký osobní tip? Něco jako „černého koně“?

Těším se na trio pianisty Jona Cowherda, ve kterém hraje podle mého názoru nejzajímavější žijící jazzový bubeník Brian Blade. Jeho výjimečnost je hlavně v neuvěřitelné schopnosti vcítit se do potřeb hudby a zahrát v daný moment přesně to, co si hudba žádá. Jazzoví muzikanti tomu říkají „choice making“ a já si myslím, že Brianovy „choices“ jsou nejlepší na světě.

A je nějaký světový jazzový umělec, kterého se vám ještě do Brna nepodařilo přilákat a vy byste o něj hodně stál?

Mě spíš vždy zamrzí, když se dozvím, že už někoho dovézt nestihneme. V nedávné době to byli bubeníci Roy Haynes a Jack DeJohnette a také klavírista Keith Jarrett, který po zdravotních komplikacích před časem nadobro přestal koncertovat. Naopak mě těší, že jsme stihli Charlese Lloyda nebo Rona Cartera, kteří v sedmaosmdesáti letech zahráli v neuvěřitelné formě.

Váš tým se kromě jazzového festivalu podílí se také na multižánrových pražských Prague Sounds. Je nějaký podstatný rozdíl v dramaturgické přípravě festivalů, na kterých zní jazzová, popová a klasická hudba?

Při současné fragmentaci hudby je v podstatě nemožné stihnout sledovat celou hudební scénu i přesto, že posloucháte nové nahrávky celý den. Soustředím se proto hlavně na jazz a okolí, abych byl tak nějak v obraze. Ani tak nestihnu pojmout vše. Jazz je dnes široký pojem, žánrové kontury se obecně vytrácejí, a navíc je trendem je ignorovat. Takže musím často zabrousit do funku, R´n´B, hip hopu i americany, ve kterých má současný jazz své pevné místo. Elektronickou a soudobou hudbu sleduje pečlivě můj kolega Guy Borg z Prague Sounds a já se od něj učím.

Jste jazzový hudebník, pedagog, provozujete jazzový festival i hudební vydavatelství Bivak Records. Do úplnosti portfolia vám chybí už jen stálý jazzový klub v Brně. Nemyslíte na něj?

Občas sním, že bychom mohli mít v Brně frenčízu newyorského Village Vanguard, ale provozovat v Brně jazzový klub se momentálně nejeví jako profitabilní byznys. Spíš se bojím, že je to podnikatelský hrob. My jako festival se prostřednictvím naší série Club Life snažíme do klubového prostředí špičkový světový jazz implementovat téměř dvacetkrát do roka. Je to myslím přesně to množství, které brněnští posluchači zvládnou.