Jak jste došli k novém směřování festivalu?

My jsme hodně diskutovali o tom, zda vůbec s festivalem pokračovat, protože jeho prvotní model, který vznikl v roce 2008, vzhledem k šíři současné nabídky přestal dávat smysl. Teď je festivalů hodně a tvorba týkající se fyzického, nonverbálního či předmětového divadla se objevuje pravidelně. Takže při tvorbě programu jsme zjistili, že si „lezeme do zelí“ jak s Tancem Praha, tak se 4+4 dny v pohybu, ale i dalšími. A tak jsme začali přemýšlet, co dál. Hodně se nám osvědčila spolupráce se školami na různých workshopech, kdy naším cílem bylo, aby mohli spolupracovat s jak s českými, tak zahraničními umělci. A rozhodli jsme se, že budeme hledat nové publikum. Protože mladí lidé, ať už ze základek tak středních škol, se většinou se svými pedagogy dostanou v rámci Klubu mladých diváků do klasických divadel, ale o tom, že existují i jiné typy divadla, se nedozvědí nic. A tak jsme vymysleli koncept, že ve spolupráci s konkrétními školami se pokusíme vytvořit dvoudenní festival, který se bude odehrávat přímo ve školách, kde nabídneme komorní představení a performance, ale také tvůrčí dílny. Že tam zkrátka přeneseme věci, které nám přijdou zajímavé a které můžou podnítit zájem mladých lidí o nové formy divadla v rámci české, ale i mezinárodní prezentace. 

Je snadné takovou školu ke spolupráci najít?

Naopak, je to dost složité. Loni se nám podařilo přesvědčit PORG, a podle ohlasu to docela zafungovalo, letos střední školu FUTURUM. Příští rok bychom se chtěli zaměřit i na učiliště. Ovšem najít vstřícnou školu není vůbec lehké. Znamená to totiž, že nám na čtyři dny dají klíče – protože víkend potřebujeme na přípravu, a dva dny – kdy to studenti mají jako součást výuky (distanční) – v různých prostorách školy, event. jejím okolí pořádáme jednotlivé akce. Chce to samozřejmě společně se zástupci školy vymyslet systém, jak se studenty komunikovat (GDPR neumožňuje, abychom studenty oslovovali přímo). Navíc zjišťujeme, že mnohé školy třeba vůbec nemají tělocvičnu, kde by mohlo představení proběhnout, a tak je třeba hledat náhradní řešení. Letos se nám podařilo propojit prostory školy na Florenci s Barakem, který sídlí naproti (ale studenti většinou nevědí, že tam probíhá nějaký kulturní program), ale také s nedalekou galerií a Sokolovně Karlín.

Kolika lidí se takový festival týká?

V tomto případě cca 200 lidí, většina těch akcí probíhá v opravdu malých skupinkách, ať už jde o performance či workshopy. Kromě toho se počítá s diskusemi po představení, a na závěr jsme vymysleli facilitované zhodnocení festivalu, kdy jsme na dvoře Baraku společně vařili a přitom si povídali. Podzimní termín přináší také různé rozmary počasí, takže některé původní plány do venkovního prostoru musely být přeneseny dovnitř. Je to zkrátka formát, pokud ho nezavrhneme, bude probíhat ve zkušební fází tak čtyři roky, než vychytáme všechna problematická místa.

Jak vybíráte umělce?

V kurátorském týmu máme například Dominiku Špalkovou nebo Zdenku Horváthovou, které jsou zkušené, a vlastně se vybírá z toho, co jsme během roku viděli, a připadá nám pro tento typ nabídky vhodné. Určili jsme is, že by to mělo být pro mládež od patnácti do dvaceti let. A  měla by to být představení, která by zaujala a měla jakýsi iniciační efekt. To se týká třeba těch tanečních věcí, ale třeba i Prefaby nebo Wonderlandu. Chceme, aby to byly věci svým způsobem angažované, zabývající se aktuálními problémy, které mladé lidi zajímají, a abychom jim nabídli nový pohled na ně. Kromě toho se nám podařilo letos nabídnout i mezinárodní tým z Německa, který se setkal s velkým úspěchem. Sama jsem byla překvapená zaujatou diskusí.

Součástí, jak už bylo řečeno, jsou i workshopy.

Jsou to věci, časti rukodělné – aby si je mladí mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Většinou nějakým způsobem navazují na představení, třeba na Prefaby navazoval workshop Dominika Migače týkající se pájení a programování. Ale měli jsme také třeba novocirkusový workshop.

Nabízíte i workshop pro učitele?

Měli jsme ho i minulý rok, týkal se psychologická prevence, jak nevyhořet. Rádi bychom se dostali do kontinuálního kolaborativního modelu, kdy s těmi pedagogy navážeme vztah před samotným festivalem.

Kolik vás festival připravuje?

Během roku je nás opravdu jen pár – asi šest, většina z nás pracuje na jiných místech, a tohle je vlastně práce navíc.  Až poslední měsíce naskakují další lidé, a během samotné realizace festivalu je nás cca 30, z toho 15 lidí dospělí zkušení technici a produkční, a  pak 15 mladých lidí, kteří s námi za symbolický honorář spolupracují jako uvaděči, guidové či stavěči.

Jak je to s financemi?

V podstatě má festival stejný rozpočte, jako v předchozích letech. Naštěstí se nám podařilo přesvědčit magistrát hl. m. Prahy i ministerstvo kultury, že ten formát v této podobě má smysl, takže nezačínáme úplně od nuly. Ovšem dostáváme se do situace, kdy někteří hodnotitelé mají tendenci přesunout nás do kreativního vzdělávání, ale my rozhodně patříme do kultury. Máme také podporu od dalších organizací jako Německý fond, Fond J.A.Komenského pro kreativní vzdělávání, Norské fondy či Státní fond kultury.

Jak vidíte svou existenci do budoucna? Jaké jsou plány?

Rozhodně se kromě Prahy chceme zaměřit i na regiony, kde je o festival velký zájem. V jistém smyslu je Praha přehlcena impulsy, zatímco regionální kontext je vděčnější.  Uvidíme, jak to bude fungovat.