Miluju ironii KARLA STEIGERWALDA, jeho vytříbený smysl pro grotesknost světa. Královsky se bavím nad jeho komentáři, které dokážou tak trefně pojmenovat veškerý hnůj světa. To je dar od Boha, k tomu žádné vzdělání nepomůže. Teď slaví osmdesátiny a zase svůj životaběh komentuje s notnou dávkou sebeironie. Chtěl být inženýrem a plánoval dostat Nobelovu cenu, ale nakonec zjistil, že se mu nechce sedět v Tesle Rožnov, a zběhl na FAMU. Prý ho vzali, protože mluvil potichu a v komisi seděli nahluchlí staří pedagogové, kteří se styděli přiznat, že nic neslyší. Tak ho raději přijali a od té doby mluví potichu rád – a nikdo netuší, co myslí. Jenže od filmové scenáristiky nakonec uhnul k divadlu a jeho hry jsou svým stylem, výpovědí v domácím kontextu jedinečné, neznám dramatika, který dokáže tak brilantně a zábavně vystihnout povahu domácího oportunismu.