V prosinci se uskutečnila „funerální konference“ ke konci Depresivních dětí. Znamená to tedy, že s vaším nástupem na post uměleckého šéfa činohry Jihočeského divadla soubor úplně končí?

Ano. Rozhodl jsem se k tomu ale sám. Dostal jsem sice možnost, aby Depresivní děti a vedení činohry běžely souběžně, Martina Schlegelová mi jako ředitelka Jihočeského divadla nekladla žádné podmínky. Rozhodl jsem se ale jinak. Depresivní děti fungují dvacet let a to je opravdu dlouhá doba. Nabyl jsem prostě pocitu, že se tahle kapitola má uzavřít a že bych se ani jednomu nemohl věnovat pořádně. Uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Většinou říkám, že Depresivní děti zabíjím, ovšem pravda je taková, že je spíš hibernuji. Až třeba za pár let zjistím, že nějaký projekt nemám možnost jinde uvést, tak bych je mohl obnovit. Je to taková moje záloha.

Jaké pocity se ve vás mísí?

Je to samozřejmě nejdelší kontinuální záležitost, které jsem se v životě věnoval a kterou jsem spoluvytvořil. Vůči té entitě cítím hrozný vděk. Vznikala jako studentské poloprofesionální nebo spíš poloamatérské divadlo. Právě zde jsem se vyvíjel a učil.

Někdy říkám, že mne profesionální kamenná divadla zkorumpovala, protože až ta mi ukázala, že režisér může skutečně jen režírovat, zatímco v Depresivních dětech jsem i přes dobrý tým musel stále řešit záležitosti od A do Z.

Jedním z důvodů, proč končíme, je tedy i křehkost ekosystému nezávislého divadla: nedovedu si totiž představit, že bych měl pro nezávislé divadlo dost energie. Byla to vlastně nutnost. A jak se postupně odehrávají derniéry, samozřejmě cítím lítost, zatím se nicméně docela držím. Kdyby měl soubor fungovat dál tak, jak si představuji, museli bychom se rozpočtově a produkčně pohybovat někde jinde. Možná je problém i ve mně, že jsem příliš rozpínavý a vše extenzivně přetahuji. Sám jsem viděl, jak tím naše představení trpěla. Na premiéru se všichni vyhajpovali a nějak to zvládli, ovšem v provozu pak bylo opravdu obtížné představení udržet ve stejné kvalitě.

Začínal jste mít tedy příliš vysoké nároky na to, čeho byl soubor vůbec ještě schopný?

Nesměřoval bych to k hercům, v pozdější fázi jsme pracovali se zavedenými jmény z kamenných divadel. Spíš se jednalo o možnosti technické, finanční a provozní. Mívám třeba velice komplikovaný světelný design. Když nyní někde hostuji jako režisér, mám tři osvětlovače a připravená světla. Zatímco v Depresivních dětech jsem měl jen jednoho, a jakmile mi onemocněl, organizace celého představení se okamžitě rozkmitala. Častým zdrojem mých úzkostí byly právě tyto situace, kdy se něco nedařilo organizačně či provozně. To okamžitě ohrožovalo existenci celého souboru. Takové chvíle zná každý nezávislý divadelní soubor, ovšem některé z nich jsou sofistikovanější než já a nedělají tak přebujelé projekty.

Nová pozice tedy pro vás bude v tomto směru úlevou?

Mojí první inscenací v kamenném divadle bylo jihlavské Utrpení mladého Werthera. Tam jsem si připadal jako v lázních. Zkoušky byly od deseti do dvou, pak se buď přestavovala scéna, nebo už nemohli herci. Na to jsem vůbec nebyl zvyklý. Nemusel jsem se ani starat o plakáty, o tiskovou zprávu… Všechno prostě někde běželo, já o tom vůbec nevěděl a věnoval se čistě inscenaci. Jezdil jsem tam prostě jako do wellnessu.

Nebude tvorba Depresivních dětí Praze chybět?

Tuhle nostalgii já nemám. Divadelní svět se hrozně vyvíjí. Do Venuše ve Švehlovce nastupuje jako nová umělecká vedoucí Bára Šupová. Když vyhlásila open call, viděl jsem to množství projektů, které se do Venuše hlásí. Dominují v nich lidé, kteří jsou o generaci mladší než já. Říkal jsem si, že je dobře, že odcházím. Poslední roky jsem už hodně pracoval jinde a cítil jsem, že ve Venuši nebývám tak často, jak bych měl.

Možná bude znít drze, když řeknu, že jsme v mnoha projektech předběhli dobu a nebyli prostě jen dost známí a profesionální, aby si nás někdo pořádně všiml. Dneska už se stejným tématům věnuje řada jiných souborů. Budu samozřejmě šťastný, když se Prahou budou vláčet diváci s pláčem, jak jim Depresivní děti chybějí, ale myslím, že současná nabídka je tak široká, že si své najdou. Ať už jde o queer aspekt, společenský aspekt, či imerzivní divadlo.

To, co jste nyní vyjmenoval, jsou záležitosti, ve kterých jste předběhli dobu?

Myslím, že to zprvu byl hlavně způsob, jak jsme pracovali s prostorem. Dneska je hraní na nedivadelních místech přece jen častější než dřív. Queer záležitosti se nám do tvorby dostávaly až později. Hodně daleko jsme ale pokročili v otázce práce s divákem, ať už to byla imerze, nebo spíše interaktivita. To byl aspekt, který nás zajímal a na kterém jsme měli postavených několik inscenací. Na Depresivních dětech bylo smutné, že jsme vždy na něčem usilovně pracovali a věřili, že to bude konečně ten projekt, který nás protlačí dál. Že si nás konečně všimne nějaký festival. Ale ono se to prostě nestalo, zůstávali jsme na okraji jako kuriozita. Za těch čtrnáct let, co jsem soubor vedl, mě neangažovalo žádné profesionální divadlo. První bylo až Divadlo Feste. A pak Jihlava. Vlastně sám sebe obdivuju, že jsem u toho tak dlouho vydržel. Jsem mistr ve výdrži.

Máte favorita, který by vaši tvorbu mohl zastoupit? Na koho byste si rád zašel?

Nemám pocit, že by tu byl nástupce naší poetiky. A ani to nečekám. A možná to ani nechci. Nemám ani žádného favorita, máloco mě nadchne. Ale obdivuji například Jana Mocka. Ne nutně naši poetiku, ale naše místo zaujmou jiní. Mladého divadelního umění je naštěstí hrozně moc, bude ale stát hodně krve a slzí, aby se udrželo na divadelní mapě. A musím tady přiznat, že i já osobně mám někdy trochu pocit, že se dostávám do pozice diváka, který mladé tvorbě nerozumí a povytahuje nad ní obočí.

Opravdu?

Mám pocit, že mě zajímají opačná témata než mladé umělce. Způsob, jakým někdy uchopují společenské problémy, mě neuspokojuje. Polemizuji někdy s určitými dogmaty mladé generace. Ale zároveň si říkám: „Nebuď jako ti páprdové, kteří v případě, že se někdo chce vyhnout generickému maskulinu, mají pocit, že se hroutí svět.“ Když se vrátím k těm zmiňovaným novým projektům, co se hlásily do Venuše, tak jejich tvůrce zajímala často i úplně jiná témata než mne. K tomu nedávám žádné hodnoticí znaménko. Je ale evidentní, že se budou věnovat něčemu jinému, budou o tom vyprávět jiným jazykem a budou se ubírat jinými cestami. Myslel jsem si tedy, že zestárnu trochu později, ale that’s life. Je mi už 44 let.

Tušíte, proč si vás Martina Schlegelová vybrala jako šéfa?

Nabídka mě překvapila a také dojala, protože jsem měl pocit, že se něco takového nikdy nestane. Přišlo mi to od ní i hrozně odvážné. Strašně dlouho jsem v sobě držel jakýsi aspekt outsidera, bylo to opravdu hrozně silné. A teď jsem najednou nabyl pocitu, že mne opravdu někdo chce. To je nějaký syndrom zavřeného dítěte, ne? A co ji k tomu vedlo? Asi to nějak zafungovalo na Hamletovi. Myslím, že se nám v Budějovicích povedl a ona cítila tu energii. Svou roli ale asi hrála i skutečnost, že se České Budějovice stanou Evropským městem kultury. To totiž nabízí příležitost, aby se zde v rámci onoho roku dělaly i jiné věci než klasická činoherní představení. Asi správně odhadla, že právě já mám obrovskou chuť se do něčeho takového vrhnout.

Nebojíte se trochu zdejších diváků? Do zavedeného regionálního divadla chodí i dost těch vyloženě konzervativních…

Bojím se strašně, mám z toho úzkosti. Často říkám, že divadlo je komunikace. Chci s lidmi komunikovat, chci jim něco předávat. Chci, aby se na moje představení naladili a mohli si ho užít. Zároveň vnímám, že se České Budějovice nyní stanou mým domovem, a když se něco stane, zdejší diváci mne nepřijmou… Na druhou stranu každá změna nějakým způsobem trvá. A já jsem ve fázi, že končím něco, co jsem dělal dvacet let, poprvé v životě se stěhuji z Prahy, poprvé v životě jsem zaměstnaný. Navazuji na práci někoho jiného. Je to prostě velké přechodové období.

Jakým směrem tedy chceš činohru Jihočeského divadla vést?

Zdejší činohra má jednu obrovskou výhodu, dramaturgyně Olga Šubrtová netíhne ke klasickým textům. Můj Hamlet byl po dlouhé době první kanonický text, který tu uváděli. Mám k takovým textům vlastně blíž než ona. Ovšem právě díky tomuto nastavení zdejší dramaturgie daleko víc čerpá ze současných textů či adaptací. A druhá věc, kterou bych rád rozvíjel, je zdejší tradice divadla v nedivadelních prostorách. Tak trochu doufám, že to pro mne bude příležitost být někde ještě divočejší a odvážnější. Takže mám pocit, že není třeba nějakým zásadním směrem měnit dramaturgické směřování, rád bych ale pomohl tomu, aby ten styl byl modernější a živější.

Mohou se diváci těšit i na imerzivní, interaktivní či site-specific divadlo?

Stále ještě ladíme příští sezonu a já váhám nad jedním titulem, který bude buď imerzivní, nebo site-specific. Ta inscenace bude mít premiéru v rámci festivalu Jižní svéráz, který se tu loni pořádal poprvé a kompletně se vyprodal. Představení se konala v budově staré pošty či třeba vesnici Komařice. Lidé tam chodili, tu neobvyklost snášeli, užívali si ji a reagovali. Cesta už je předpřipravená. Jinde bych se bál mnohem víc. Martina Schlegelová je vizionář a mým přáním je toho opravdu využít.

A co obsahová stránka? Vždy vás zajímala nahota a sexuální témata.

Větší svobodu obecně cítím na malé scéně, kam podle mne chodí přece jenom otevřenější publikum, které očekává konfrontaci s moderními texty a tématy. Zároveň tu trochu trpím tím, že jako režisér lépe funguji na velkém prostoru. Nahotu a queer témata neplánuji, ale to já vlastně nikdy, to prostě nějak vyplyne. Jihočeské divadlo je už určitým způsobem nastartované. A kdybych si tu chtěl udělat jakési „divadlo Jakuba Čermáka“, což by mi ani kolegové nedovolili, tak akorát vyženu diváky, kteří nemají jinou možnost, jak uspokojit svou kulturní potřebu. Začal jsem to vnímat jako závazek. Chtěl bych, aby si tito lidé užili něco modernějšího, odvážnějšího, ale zároveň se cítili dobře. Což neznamená, že budu dělat nějaké úlitby, na které bych nebyl hrdý či z nich neměl radost.

Často jste pracoval s neherci, ze kterých jste vytvořil vlastní tváře. Dá se čekat, že někomu z nich dáte prostor i v Českých Budějovicích?

Teď se budu určitě soustředit na zdejší soubor, to jsou moje nové děti. V této souvislosti mě ale napadá, že jestli mě něco na konci Depresivních dětí mrzí, tak je to skutečnost, že na nějaký čas přijdu o kontakt se svými oblíbenci, ať už to je Dan Krejčík, Zuzana Bydžovská, či Anežka Rusevová. Jak v nezávislém divadle nejsou peníze, tak se nedá dělat bez silného přátelství. Chtěl bych se ale vyhnout tomu, že přitáhnu do Budějovic nějakou hvězdu, které budou ostatní sloužit. Musí to být obohacující pro obě strany. Mým úkolem je pracovat se zdejším souborem, takže pozvat sem známého herce jen kvůli návštěvnosti mi nepřijde fér.