Proč zrovna na Iriny Arkadinové? 

To je z citátu profesorky Darii Ullrichové, dramaturgyně, u které jsem studovala v ročníku režiséra Jana Nebeského. Řekla mi, že když budu hodně číst, vzdělávat se, nepolevím a neuteču ke komerci, budu jednou hrát „ty Arkadinové“. Když jsem byla mladší, nerozuměla jsem, proč všichni tak touží zahrát si Čechova. A už je to tady, s tím pocitem souzním, rozumím tomu. Opravdu teď někde v skrytu duše toužím po výzvě – charakterní roli. Nechci sice zapíchnout vlaječku do jednoho způsobu divadelní práce a říct, že tohle je navždycky moje, zajímají mě samozřejmě i autorské věci nebo divadlo pro děti, ale ráda bych si zkusila nějakou velkou, náročnou divadelní úlohu. 

I proto jste odjela studovat do Polska? 

K jejich divadlu jsem vzhlížela vždycky. Díky tátovi mluvím polsky a tahle kultura je mi blízká. Původně jsem ale měla v rámci programu Erasmus vyjet na jinou školu a možná i do jiné země, ale pak jsem viděla inscenaci právě z Akademie Sztuk Teatralnych. Ta mě uchvátila a věděla jsem, že to je místo pro mě. Ale možná to bylo i trošku zištné. Říkala jsem si, že když jsem napůl Polka, třeba v té zemi budu moci občas i pracovat.  

V jakém smyslu se tam herectví učí „jinak“? 

My Češi jsme přeci jen blíž Německu, jsme klidnější, racionálnější, možná trošku cyničtější, máme větší nadhled, odstup. V ročníku, který jsem v Krakově zažila, jsme zkoušeli Shakespearovu komedii Sen noci svatojánské a taky texty jejich klasika Witolda Gombrowicze, takže jsem si to „velké drama“ bohužel nevyzkoušela v takové míře, v jakou jsem doufala. Ale je pravda, že i při zkoušení komedie jsme hodně analyzovali, psychologizovali. Poláci jsou zkrátka blíž k východoevropskému způsobu prožívání, mají velké duše. Tamější pan profesor mi říkával: „Mně se na vás Češích líbí, že když hrajete, všechno zároveň tak trošku zvnějšku komentujete.“ A pak dokonce jednou při práci vykřikl: „Tuhle scénu bych udělal po česku!“ Ale stejně to nakonec sklouzlo k tomu, že se jim tam vetřela dramatická nota, že tam byly slzy. Poláci jsou emotivnější, možná i trochu surovější, drsnější. A hlavně: nebojí se emocí. 

Chcete se do Polska vrátit? 

Cítím, že moje cesta za Polskem ještě neskočila, mám tam hodně co objevovat. Chci ještě zažít to pravé prožívání podle Stanislavského. Ale na druhou stranu i důraz na práci s tělem tam byl rozhodně větší než tady. Všichni mí polští spolužáci byli ve výborné kondici, mákla jsem si tam jako nikdy předtím nikde. Chtěla bych se tam vrátit. 

V čem jste byla lepší než polští vrstevníci?

Oni byli dál v autenticitě, v přirozenosti, v pravdě, ale já jsem zase cítila, že mám víc pod palcem řemeslo. Že umím plnit různé herecké úkoly rychle, tolik nad nimi nepřemýšlet. Na DAMU mě hodně vycepovali. Na konzervatoři jsem byla ještě strašně mladá, spoustu věcí si neuvědomovala, vlastně jsem jen plnila úkoly. Taky jsem jako hodně mladá hrála v Ordinaci v růžové zahradě a získala nebezpečný pocit, že stačí říkat „ty věci“ jen tak jako „přirozeně“ a všechno „bude fajn“. Ale řemeslo, nebo jak se dnes říká „skill“, jsem se naučila na DAMU. 

Váš ročník na DAMU měl kromě jiných právě i jedno ryze autorské představení, Červ v srdci člověka, koláž z děl Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane. Bylo téma smrti dáno tím, že jste prožili dva z ročníků studia v covidové pandemii?  

Nevím, jestli to spolu až tak úzce souvisí. Pro mě bylo hlavně zásadní, jak různorodá naše parta v ročníku byla a jak jsme se museli spolu naučit fungovat. Přijímat se takoví, jací jsme. A ano, byli jsme covidoví studenti, zkoušeli jsme Shakespeara přes kameru. Byla to komedie Jak se vám líbí, o kterém jsme doufali, že ji budeme moci ukázat normálně naživo. Já byla v Praze, další spolužák, co hrál Orlanda, ve Valmezu, všichni ostatní různě po republice, pedagog zase jinde, všichni online. Trvalo to tři čtvrtě roku: kamera se zasekávala, pořád se ozývalo: „Tak, a teď si to vrátíme…“  Byla to těžká, ale pro mě vlastně krásná doba. A při projektu Červ v srdci člověka jsme byly hodinu a půl na jevišti jenom tři holky a to bylo pro mě jako herečku zásadní. Díky tomu jsem získala předtím nepoznané sebevědomí, že zvládnu něco, co za mě nikdo jiný neudělá. Četly jsme Woolf, Plath a Kane, mluvily o tom všem a tím došly k finálnímu tvaru. Obecně jsme řešily, že ke smrti není nutné přistupovat jen depresivně. 

Vaše další divadelní práce, kterou napsala filmařka Adina Šulcová a režíroval Ondřej Kulhavý, se jmenuje Shrex: Hra o přežití, má podtitul „fraškoidně absurdní konverzační komedie dotýkající se generačních témat Gen Z“ a ještě pořád se hraje. V čem byla pro vás důležitá?  

Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou, volal mi kamarád: „Budu zkoušet s Adinou Šulcovou, ale má to jeden háček.“ A já na to: „Je to zadarmo, jasně, ale to mi nevadí.“ A on: „No, to samozřejmě taky, ale hlavně: budeš tam jako náhradnice.“ Tu roli totiž měla hrát jedna neherečka-dyslektička, ale byla určitá možnost, že se možná nenaučí text, vzdá to a role by pak mohla zbýt na mě. „Přinejhorším bys to hrála ty,“ povzbudil mě kamarád, a tak jsem čekala, jestli se prorvu na jeviště. Nakonec tam z profesionálů hrajeme jenom dva, jeden student z DAMU a já. Mám z toho radost, protože tam s námi jsou tvůrci, kteří dříve divadlo považovali za něco divného, intelektuálně zkostnatělého. Podle Adiny je to představení pro lidi, co nechodí do divadla. A fakt tam chodí diváci, kteří třeba deset let nebyli v divadle, a moc si to užívají. To mi dělá radost, je to zábavné. Moje postava je posedlá Václavem Havlem: neustále ho dává na Facebook i na Instagram a všechny tím strašně obtěžuje. Pak je tam kluk, co je hrozný „fuck boy“, střídá holky, a třeba ještě holka, která neuklízí hromádky po svém psovi. Jsou zavření jako v jakémsi vězení, a aby se dostali ven, musí vydržet hrát tři minuty deskovou hru… Je to představení od Gen Z pro Gen Z. A to mě baví.

V jaké roli jste sama sebe nejvíc překvapila?  

Velký kus práce jsem odvedla v seriálu Dobré ráno, Brno!, to je srdcovka. A nemusela jsem se nijak ovládat. Třeba Aristokratka ve varu je přece jen i pro děti, tam se člověk musel trošku kontrolovat, ale u Dobré ráno, Brno! to bylo naopak. Předháněli jsme se, kdo vymyslí větší blbinu. Na tu rosničku Andrejku jsem se i hodně připravovala, byla to skutečná práce na roli.  

Jak taková „práce na roli“ vypadá?  

Vytipovala jsem si různé vtipné holky na internetu, koukala se na ně, snažila se to najít přes tělo, nakoukávala jsem různé divné lidi… Až se najednou něco stalo… Nikdy jsem nehrála takovou karikaturu, ale dovolila jsem si uvolnit se tak, že mi tělo najednou dělalo věci, které by mě dřív nikdy nenapadly. Vstoupit do tvůrčího prostoru, nechat svoje tělo jednat a vymýšlet si, to pro mě tehdy byl velký výstup z komfortní zóny. Je fakt, že jsem kvůli téhle roli nehlásila v Brně půl roku počasí, to zas ne. Ale vážně: nikdy předtím se mi nepodařilo vytvořit si postavu tak pevně, zabydlet se v ní, těšit se, až do ní znovu přeskočím. 

Jsou vašimi věrnými fanoušky víc kluci, nebo holky? 

Hlavně holky. Hodně si oblíbily naši dějovou linku s Kristýnou Ryškou ve Zlaté labuti. I když seriál skončil, stále nás podporují a chodí na nás i do divadla. Vždycky se pak společně chvíli zdržíme. Vážím si toho, že nám takhle fandí. Na Instagramu vedou několik fanouškovských profilů, kde vytvářejí strašně vtipná videa. Největší fanynky těch stránek jsou moje mladší ségra, ale taky naše babička. 

A maminka? 

Maminka asi ne, nemá Instagram.

Co je pravdy na tom, že vaše maminka je loutkářka? 

Když jsem byla v pubertě, dostala maminka k narozeninám rodokmen, díky kterému jsme zjistili, že je příbuzná loutkářů a světských. To je vše. Někdy o ní z legrace do rozhovorů říkám, že je českou odbornicí na commedii dell’arte, ale ani to není pravda. Máma je psychiatrička, pracuje se závislostmi, dělá hlavně alkohol, drogy a závislosti na počítačích, mobilech a sociálních sítích u mladistvých. Možná proto jsem si vždycky přála hrát feťačku, protože máma mi o nich často vypráví.  

Když jste teď úplně nenalíčená, asi by to šlo, vypadáte trochu vyžile. 

Viďte? Říkali mi na DAMU na katedře alternativního divadla, že bych byla dobrý smutný klaun. Já si to teda taky myslím. Tak třeba mám ještě šanci. 

Kdy jste si všimla, že jste slavná? 

No, nějak právě po Dobré ráno, Brno! a Aristokratce ve varu, když vyšly oba tyhle projekty najednou. Byla to pro mě nová věc. Možná jsem cítila i větší tlak, očekávání, strach, aby si někdo nemyslel, že ten úspěch je jen náhoda. Objevilo se několik fanouškovských stránek, kde jsou moje role třeba i sexualizované, kde se jakákoli choulostivější scéna, třeba ze seriálu Zlatá labuť, hned objevila. Je třeba o tom mluvit a zároveň v tom být velice opatrný: myslím, že to zatím zvládám.   

Na DAMU jste zažila hnutí Ne!musíš to vydržet, které v dubnu 2021 rozkrylo, byť spíš nekonkrétně, zneužívání moci ze strany pedagogů, sexismus, šikanu. Byla jste tehdy ve druhém ročníku, jak se na celou věc díváte s tříletým odstupem? 

Já jsem na DAMU žádné obtěžování ani šikanu nezažila, ale znala jsem iniciátory toho hnutí, hodně se mě to dotýkalo. Ta situace byla na začátku dost turbulentní, lidé se výrazně vymezovali, souhlasně i nesouhlasně. Někteří byli i hodně naštvaní a snahu o zahájení diskuse vlastně vůbec nepřijali. Bylo jich ale minimálně. 

A vnímáte nějaký konkrétní, pozitivní výsledek celého hnutí? 

Učil nás jeden pedagog, kterého jsem vlastně měla ráda, vážila jsem si ho, ale strašně mě štval jeho způsob komunikace, protože se choval nepříjemně mocensky. A když na nás křičel, všichni jenom klopili hlavu, nijak ho nekonfrontovali. A mě to vnitřně nesmírně dráždilo. Pak to s námi otevřel a díky tomu nám i jemu došlo, že si spoustu věcí vůbec neuvědomoval. Tím, že jsme si to vysvětlili, se hodně změnilo. Teď už se chová úplně normálně. Měla jsem s ním pak už velmi dobrý vztah. 

A celkově? 

Celkově si myslím, že to byl ozdravný proces, který musel proběhnout. Je to podle mě vklad, který do veřejné diskuse naše generace vnesla. Myslím, že jsme díky Ne!musíš to vydržet třeba přestali předešlé generace jenom obviňovat. Ale zpětně jsme si uvědomili, že je potřeba se o těch věcech hlavně bavit. To se mi zdá jako dobrý výsledek. Některá témata se pak přelila i do praktického pracovního života herců a umělců. Třeba se víc a mnohem odborněji řeší natáčení sexuálních scén ve filmu, jejich smysluplnost a tak dále – sama jsem to zažila, například při práci na seriálu Pět let. 

Šla byste teď, po škole, třeba z touhy po charakterních rolích, do stálého angažmá? 

Ne za každou cenu, ale jsou místa, kam bych šla hned. Budu psát do divadel a doufat, že něco klapne. Ale musím říci, že hostování a ta různorodost mě baví.

Není to tak, že se o vás divadla perou? 

Není. 

A není ve vašem případě lepší zůstat na volné noze a vybírat si jednotlivé projekty? 

Mně dělá dobře, když jsem koncentrovaná na jednom místě a mohu na věcech soustředěně pracovat. Je pro mě důležité být v souboru, který mě zná a zná i moje „šuplíčky“, takže se můžeme vzájemně hecovat, o to víc, že už se vzájemně dobře známe. Procházet pořád novými kolektivy je pro mě náročnější, pokaždé si dlouho zvykám. Loni v listopadu jsem zkoušela komedii Jak je důležité míti Filipa ve Studiu DVA a k tomu inscenaci Lhářky v Divadle LETÍ, divadelní prvotinu spisovatelky Kláry Vlasákové, kde hraju těhotnou. U obou inscenací bylo třeba se nejen intuitivně ponořit do situace, ale hlavně se hodně soustředit; obzvlášť Lhářky byly pro mě výzvou v tom, že jsem na jevišti jenom se dvěma herečkami a že to vyžaduje hluboký psychologický ponor. Ve finále jsme se na sebe s holkami, Natálií Drabiščákovou a Pavlou Tomicovou, napojily, takže jsem si ověřila, že i mimo soubor to jde. Ale divadlo ve stálém kolektivu mě pořád docela láká. Na druhou stranu, netuším, kam mě život zavane a co mi přinese. No jo, hrozně se to ve mně pere.