Legendární film Chlast (2020) o tom, že každému z nás chybí při narození ke štěstí 0,5 promile alkoholu v krvi, vynesl Thomasi Vinterbergovi Oscara za nejlepší zahraniční film. Podobně jako většina jeho snímků se i Chlast, který se zabývá mimo jiné otázkami mužské zranitelnosti a otevřenosti vlastním emocím ve středním věku, spoléhá na herecké výkony: tentokrát v podání čtyř exkvizitních dánských herců Madse Mikkelsena, Thomase Bo Larsena, Magnuse Millanga a Larse Ranthea. Jejich výkon byl oceněn (společnou) hereckou cenou na festivalu v San Sebastianu.

Stesk po rodině, po domově, po Dánsku

Od té doby se Vinterbergova už tak silná pozice na globálním trhu ještě upevnila. Dokonce tak, že se poprvé vrhl do formátu televizního, pro něj nového a překvapivě mainstreamového. Nikoli však, jak sám zdůrazňuje, „lehčího“; až nebezpečně málo dystopické Rodiny jako ta naše měly v Dánsku premiéru loni v říjnu, čeští diváci je od 9. února 2025 uvidí na streamovací platformě Canal+.    

Příběh nás zavádí do Dánska nepříliš vzdálené budoucnosti. Hladiny moří stoupají a vytrvalý déšť už podmáčel celé Nizozemsko, které nucenou emigraci všech svých obyvatel zoufale nezvládlo. Ani Dánsko už situaci nemůže dále ignorovat: tamní státní autority jsou nuceny zemi civilizovaně, pokud možno s co nejmenšími ztrátami, zavřít. Rozumějte, kompletně evakuovat. Šest milionů Dánů, dle přesně daného časového plánu, musí uprchnout. Jako poslední zemi opustí král.

Majetek včetně nemovitostí se stává bezcenným. Dánská koruna nikoho nezajímá, zavírají se školy, začíná boj o cash a o místo na stání v dopravní lodi… Hlavní hrdinka, osmnáctiletá Laura, jen tak tak stihne odmaturovat a poprvé se zamilovat. Od začátku seriálu řeší, kterou ze tří cest se vydat. Odstěhuje se s otcem, úspěšným architektem, a jeho novou rodinou do Paříže? Tam přece plánují odcestovat „lepší“, bohatší dánské rodiny. Nebo raději doprovodí padesátiletou matku, vyhořelou novinářku (hraje ji jedna z Vinterbergových dvorních hereček, vynikající Paprika Steen), do panelákového bydlení v Rumunsku? Tam stát systematicky organizuje přesidlování sociálně slabších. Nebo se vydá do světa se svou první láskou, spolužákem ze školy, kterou pár dní po maturitě kvůli hromadnému exodu Dánů zavřeli?

Minisérie Rodiny jako ta naše se točila ve Švédsku, v Dánsku a ve velké míře i v České republice: kromě různých lokací v Praze také v Hradci Králové, Hýskově, Bílině, Kladně, Modleticích nebo Slapech a okolí. „Mluvil jsem se spoustou odborníků, mimo jiné s dánským ministerstvem zahraničí, jak by se podobná přírodní katastrofa řešila. Vytvořil by se nějaký koridor přes Evropu? Uzavřely by se hranice? Jak by reagovala francouzská vláda? Nemohli jsme samozřejmě najít fakta, jde přece o budoucnost, ale i tak jsme dělali mnoho výzkumů, odhadů, predikcí. Při rešerších jsem zjistil zásadní věc: vše ohledně životního prostředí se mění mnohem rychleji, než jsme si před šesti lety, kdy jsme s prací na scénářích začínali, byli schopni představit…“ říká Thomas Vinterberg a pokračuje: „Snažil jsem se natočit v pravém slova smyslu evropský seriál, který vypráví o obyčejných lidech. Ptám se – jak by se Evropa s takovou krizí, kdy bychom se stali uprchlíky na své vlastní půdě, vyrovnala? Jak by to Západ zvládl? Jsme připraveni začít žít během pár dnů někde úplně jinde a úplně jinak?“   

Téma seriálu ho prý napadlo v jedné pařížské kavárně, kam pravidelně chodíval, ovšem pořád si tam připadal jako nevítaný host. „Každý den jsem tam vysedával, ale chovali se ke mně stejně nepřátelsky, jako by mě viděli poprvé v životě. Zoufale jsem se chtěl zapojit, asimilovat, ale čím víc jsem se v Paříži snažil, tím to bylo horší. Najednou jsem pocítil stesk po rodině, po dcerách, po domově, po Dánsku. Začal jsem si představovat: Jaké by to bylo, kdyby naši rodinu rozdělili? Co by se stalo, kdybychom to byli my, kdo musí najednou odejít a žít už navždy v exilu?“ popisuje prvotní myšlenku.

Potěšitelné je, že se Thomasi Vinterbergovi u nás při natáčení minisérie pracovalo výborně, dokonce považuje Česko za svůj druhý domov, vyzdvihuje špičkovou profesionalitu zdejších filmových štábů: „Mám obecně velkou víru v mladé demokracie. Třeba Rumunsko, kde se část děje odehrává, jsme ve své fantazii viděli jako Babylonskou věž, která zvládne přijmout imigranty z Dánska poměrně snadno; možná jim nedokáže poskytnout takové finanční zabezpečení jako západní země, ale na oplátku jim věnuje životně důležitý pocit, že jsou tam vítáni, že budou platnou součástí tamní komunity.“

Odsouzen k úspěchu

Thomas Vinterberg se nenarodil se zlatou lžičkou v ústech; vyrostl v kodaňské komuně intelektuálů a vysokoškolských profesorů. Svůj první film natočil v šestnácti, o tři roky později byl přijat na Dánskou filmovou školu, kde byl ve své době vůbec nejmladším studentem. Jeho absolventský film Poslední runda (1993) zvítězil na Mezinárodním festivalu studentských filmů v Tel Avivu a byl nominován na studentského Oscara. V hlavní roli tehdy představil herce Thomase Bo Larsena, kterého si jistě pamatujete nejen z Rodinné oslavy (1998), ale třeba i z Honu (2012) nebo právě Chlastu (2020).

V roce 1995, spolu s tehdy již etablovaným provokatérem dánského filmu Larsem von Trierem, vytvořili legendární manifest Dogma 95. Tento závazek filmové „cudnosti“ a jednoduchosti, sepsaný z žertu během půl hodinky, s cílem očistit kinematografii od nánosů hollywoodského předstírání a konvencí, se stal jedním ze základních nástrojů moderní kinematografie (reálné lokace, ruční kamera, žádné umělé osvětlení, zákaz manipulace s obrazem i zvukem v postprodukci) a jeho principy poznáte ve většině úspěšných Vinterbergových děl. Na důležitosti manifestu nic nemění fakt, že se postupně stal módním skandinávským vývozním artiklem.

Výsledky snahy o novou poetiku se prosadily hned: druhý Vinterbergův celovečerní snímek, Rodinná oslava (1998), znamenal zásadní přelom nejen pro Vinterberga, ale i pro celou dánskou kinematografii.

Píše se duben 1998, filmový festival v Cannes. Rodinná oslava je představena v oficiální soutěži, spolu s Idioty Larse von Triera. Ve velkém sále sedí 3 000 lidí, oblečených ve slavnostních večerních šatech; světová premiéra končí. Světla se rozsvítí. Začíná potlesk. Tleská se 11 minut. Thomas Vinterberg během následujících dvou dnů poskytne na 250 rozhovorů.

Brzy poté je Rodinná oslava uvedena na divadelním jevišti v Dortmundu, následně v Drážďanech, pak se hraje v divadlech po celém evropském kontinentu. Ve Skandinávii, na Balkáně, ve Francii… Anglická verze se objeví v Londýně, v Polsku ji hraje varšavský Theatr Rozmaitości a režíruje Grzegorz Jarzyna, v Praze si ji vybere Činoherní klub a režisér Martin Čičvák, který do hlavní role obsadí pro vinterbergovskou poetiku kongeniálního, silného hráče, Juraje Kukuru…

Rodinná oslava vypráví o narozeninové párty respektovaného hoteliéra a patriarchy zámožné rodiny, na níž jeho prvorozený syn Christian v rámci slavnostního proslovu odhalí šokující zprávu, že otec léta pohlavně zneužíval nejen jeho, ale i jeho sestru, která si před nedávnem vzala život. Vzápětí se však hosté jaksi samovolně a samozřejmě vracejí k zábavě…

Hledání naděje

„Vždycky píšu do jisté míry o lidech, které jsem znal, nebo dosud znám,“ tvrdí tvůrce, jehož přímá osobní zkušenost s divadelními prkny taky není nulová: před 15 lety dostal od vedení vídeňského Burgtheateru volnou ruku a metodou improvizace s herci v roce 2010 režíroval a ve světové premiéře uvedl původní inscenaci Das Begräbnis (Pohřeb), v roce 2011 pak vídeňský Burgtheater uvedl ve Vinterbergově režii hru Kollektivet/Die Kommune.

Právě na jejím základě natočil Vinterberg o pár let později svůj asi nejlehčí, nejvtipnější film Komuna (2016). Jeho hrdiny jsou Erik, jeho žena Anna a dospívající dcera Freja. V sedmdesátých letech minulého století zdědí vilu, jenže provoz by rodina sama neutáhla. Začnou tedy uskutečňovat svůj sen o mládí a autentické komuně plné vzájemnosti i radovánek: idea přátelsko-rodinného společenství se však začne rozpadat, když se do domu spolu s dalšími přistěhuje Erikova milenka…

Komúnu má na svém repertoáru již několik let bratislavská Astorka Korzo ’90 (je uváděna pod originálním dánským názvem Kollektivet); soubor zpracoval pod vedením režiséra Juraje Nvoty původní divadelní verzi, která se hrála v Burgtheateru a na níž se podílel dánský scenárista Mogens Rukov.

I další Vinterbergova temná témata našla pevné místo na jevištích: výše zmíněný Chlast o čtyřech středoškolských učitelích, kteří se rozhodnou i během dne udržovat zdravou hladinku, je od dubna 2023 na repertoáru Švandova divadla v režii Thomase Zielinského (a při nedávné repríze, kterou jsem viděla, bylo představení a Petr Stach, Jacob Erftemeijer, Robert Jašków i Tomáš Petřík stále ve vrcholné formě). Divadelnímu zpracování se nevyhnul ani snímek Hon (Jagten, 2012) s Madsem Mikkelsenem v životní roli. Režisér se v něm vrátil k tématu pohlavního zneužití dítěte, tentokrát však ve formě křivého obvinění. Když malá Klara nařkne svého oblíbeného vychovatele ze školky Lucase ze sexuálně podbarveného aktu, který si vymyslela a kterému sama nerozumí, nastane davová panika. Svou neschopností naslouchat donutí okolí Klaru i další děti přijmout nepravdivou roli oběti…

Měla by radost

Vinterbergova tvorba se vyznačuje opakovaným hledáním naděje tváří v tvář nepřízni osudu, jádrem jeho filozofie je pak síla společenství, které má schopnost člověka změnit. Jeho postavy, často chybující a bojující, nacházejí útěchu a podporu ve svých vztazích. Tento princip silně rezonuje i v seriálu Rodiny jako ta naše, kde pouta mezi přáteli slouží jako záchranné lano uprostřed cizích zemí. Hlavní nadějí je mladá generace. „Mladí vyrostli ve světě, který jim teď předáváme. Věřím, že mají sílu objevit nový směr, dát věcem nový smysl,“ vysvětloval Thomas Vinterberg na závěr našeho rozhovoru. „Potřebovali bychom tuto jejich naději, potřebuji ji i já osobně. Před čtyřmi lety, během těžkého období mého života, četla moje žena poprvé scénář seriálu Rodiny jako ta naše. Plakala a řekla: ‚Thomasi, myslím, že trpíš depresí. Musíš objevit prostor pro špetku naděje nejen v těch scénářích, ale i v sobě.‘ Poslechl jsem ji a snažil se to udělat. Bylo to těžké, ale úlevné.“

Thomas Vinterberg ví, o čem mluví: 4. května 2019 zahynula nešťastnou náhodou při autonehodě jeho starší dcera Ida, nadějná herečka, která se měla objevit v tehdy právě natáčeném filmu Chlast; režisér se však po její smrti rozhodl práci nepřerušit a snímek jí věnovat. „Měla by radost,“ říká dnes Thomas Vinterberg, s přehledem jeden z nejzajímavějších a nejlepších současných evropských tvůrců.