EVA SALZMANNOVÁ

KRYŠTOF PAVELKA

EVA: Všimla jsem si, že ses během představení dost vrtěl. Proč?

KRYŠTOF: Protože mě to čím dál víc štvalo. Asi tak v patnáctý minutě jsem pochopil, jak a o čem se bude hrát, a že kromě nevyhnutelného twistu na konci je tohle ten koncept, kterým nám inscenátor chce něco sdělit a po pravdě, přišlo mi to banální a vlastně nafoukané. 

EVA: Dobře. Mne zaujal kontrast poměrně monumentální scénické dekorace a jeden útlý, vynikající  herec, který animuje  postavy, které v inscenaci jsou, ale nejsou . K tématu se ještě dostaneme.

KRYŠTOF: Baví mě, když si divadlo může dovolit přesně to, co realizační tým zamýšlí, jako v tomto případě. Realistická, jistě drahá scéna včetně bazénku pro hodinu a čtvrt  dlouhý monodrama, jednu sebezpytnou litanii. To je v cajku. Dobře, zmínila jsi téma. Tak co bylo podle tématem? 

EVA: Litanie. Tenébres. Temná hodinka. V jednu chvíli inscenace se celý Stavák zhasne a herec mluví do tmy. Pláč nad stavem světa a lidmi v tomto světě. Ano, chápu, že to zní trochu pateticky. Jsem z divadelní  generace, která měla v deníčku poznamenáno: “Já jsem patetický člověk.” (Evald Schorm).

KRYŠTOF: Ok. Ale on to byl spíš pláč autora sám na sebou. Což proč ne, ale pak mě to vlamování pláče nad světem do pláče osobního přijde na sílu a místy pardon dost fádní, neobjevné a tak trochu legrační. Týpek na jevišti lamentuje nad válkou, metaforou války je mu sdílený byt, který obývá se svými třemi alter egy a kde už mu není milé pobývat. A užívají se k tomu prostinké metafory, jako obývák přehrazený zdí z krabic dovážkové služby. A aby tomu publikum jo porozumělo, pustíme do toho záběry z pekla na Ukrajině. Sorry, ale dost by mě zajímalo, co by na tohle brečení z pohodlného západního obýváku řekli kluci, který právě teď sekají v zákopech zpíčený rusáky. 

EVA: Nevím. Jsi na mne příliš radikální. Pollesch vytvořil existenciální básnickou inscenaci o zmaru, nemožnosti komunikace a konci světa a potažmo individua. Je tohle málo a posměchu hodné ? Vrtěl se i pan režisér Skala vedle mne.

KRYŠTOF: Taky nevím. Silných věcí o zmaru a nemožnosti komunikace znám na divadle dost, od Godota až po hry Wernera Schwaba, ale tady mi scházela jistá lehkost a zároveň sofistikovanost. Pollesch byl samozřejmě mimořádný tvůrce, ale v tomto případě ho podezřívám z koncepční hry za dva rohy, možná že se nám tou repetitivností a monotoním stylem zároveň tak trochu směje, možná že ty monstrozní vtipy kameňáky (“Jak se říká svíčce, která dohoří? Knot-out”), kterými text párkrát proložil, jsou mnohem důležitější, než se zdá… Ale pro mě byla inscenace málo sugestivní na to, aby mne bavilo ty případné meta úrovně rozklíčovat. 

EVA:  Mně se jevilo, že herec “ po tom všem “, kdy se zdá , že se všechny možnosti bytí zastavily, nutně směřuje k sebevraždě. A náhle, nastal v posledních , řekněme deseti minutách inscenace obrat. Jak jsi to viděl?

KRYŠTOF: Bylo zřejmé, že inscenace musí gradovat twistem, právě tak jako bylo nevyhnutelné, že pušku na střeše dekorace vezme herec nakonec do ruky. To mám na mysli, když zmiňuji koncepčnost, hru za dva rohy. Pollesch byl samozřejmě tvůrce, který měl inscenační a narativní finesy v malíčku. A proto není jisté, co v inscenaci skutečně nese význam a co už je jenom hra s očekáváním publika, které je navíc v německém kontextu velmi divadelně vyspělé. Když si v závěru inscenace lehne na herce asi deset lidí a česky a německy se navzájem představují, můžeme si to vykládat x různými způsoby. Je to obnovení základní naděje v lidstvo? Je to finální pohřebiště na umírající planetě? Je to Polleschův okamžitý nápad ze zkoušky? Neví se…

EVA: Jo. Po vivisekci solitérního herce přišla na jeviště skupina (asi) neherců ze zákulisí. A zalehla ho láskyplně  a “zachránila “ ho i – nás -  před zmarem s nadějí. Upřímně řečeno, já jsem byla trochu zaskočena. Konec vypadal banálně optimistiky. Když je někdo černý kněz, který káže hodinu patnáct zmar, pak asi musí být důsledný ……ale rozumím. Musíme spolu nakonec mluvit.

KRYŠTOF:  Já za nejsilnější moment té hodinu a čvrt plynoucí řeky slov pokládám chvíli, kdy herec v posteli mluví se svým alter egem, slečnou Claudií. Je zhasnuto, chvíli se legračně šustí peřinami a pak začne zpověď. Je to intimní, silná chvíle, která mi nevím proč připomněla večery na lyžáku, nebo na škole v přírodě, kdy se taky muselo na pokojích šeptat, protože už bylo po večerce a na chodbě vartovala kníratá soudružka učitelka.  Tohle byl moment, kterému jsem rozuměl, tady mi najednou dával ten ztišený proud slov smysl.