Čím je pro vás angažmá v Klicperově divadle unikátní?

Je až s podivem, jak jsou si problémy českých divadel podobné, a je jedno, jestli jde o Klicperák nebo jiné. Jasně, v detailech naleznete spoustu rozdílů, ale jinak stejně jako všude jinde neustále vyvažujete mezi náročností a návštěvností, hracím plánem a podstavem zaměstnanců, provozem a skladovacím prostorem, a taky rozpočty a rozpočty a rozpočty… Ale to jsou věci, které k tomu patří. Zpětně si myslím, že jít do Hradce bylo správné rozhodnutí, obohatilo mě a doufám, že i Klicperák.

Vzpomenete si, jestli vás při nástupu něco výrazně zaskočilo?

Při nástupu? Tak to si vzpomenu velice přesně – to byla taková patálie jménem covid. Myslím, že překvapil nás všechny. A jasně ukázal, v čem je divadlo jedinečné a zároveň zranitelné – je to totiž setkání živých lidí, ta chemie mezi jevištěm a hledištěm se opravdu žádným streamem nahradit nedá. Jasně, spoustu věcí nás covid naučil, ale hlavně nám ukázal, jak důležité je pro nás to setkání naživo a že bez diváků je naše konání absurdní. To je dobré si uvědomit i v dobách postcovidových.

Toto regionální divadlo prošlo několika výraznými experimentálními epochami (Morávek, Drábek). Co konkrétního jste si předsevzal, že do divadla přinesete vy?

Já osobně bych epochu Vladimíra a Davida neoznačil za experimentální. Možná za autorskou… Ale jak říká Čechov ústy Trigorina, „každý píše, jak chce a jak umí“ – já nejsem takový mág jako Vladimír ani psavec jako David, ale chtěl jsem, aby jistá autorskost a neotřelost v Klicperáku zůstala, a tak jsem ji přivedl prostřednictvím Levínského, Dianišky, Ráliše, Pýchy, Rudiše a mnoha premiér textů, které jsme uvedli jako první v ČR.

Na Hradec je z Prahy dost dobře vidět, takže přesun herců do hlavního města bývá poměrně častý. Jak se s tím vyrovnáváte?

Na to si musíte zvyknout. Ti nejlepší fotbalisti taky odcházejí do Slavie či Sparty. Vlastně můžeme být hrdí na to, že se od nás odchází do těch nejlepších klubů. A pak ten proces začíná znovu: snažíte se sehnat někoho talentovaného, najít pro něj vhodné role, dodat mu sebevědomí, a když zazáří, tak mu případně popřát úspěch i v Praze. A ten scouting talentů někdy vyjde a někdy taky ne. Nyní ale máme v divadle velmi silnou generaci – Valerián, Říha, Kult, Klapil, Krečmar, Czyžová, Leherová, Todorová, Holíková –, to je devět lidí z té „mladší“ generace, kteří se ještě stále mohou „učit“ od těch zkušenějších a zároveň bych komukoli z nich s klidem svěřil hlavní roli a oni by to utáhli. Kdo tohle má?

A jak je to s režiséry?

To je asi zásluha mých předchůdců, ale Klicperák má u režisérů stále dobré jméno, a tudíž mě ještě nikdo neposlal s nabídkou režie k šípku (Jakože Hradec? Nikdy!). A mít Amslera, Holce, Friče, Drábka, Dianišku, Ráliše, Hábu, Štindla, Šoltýsovou – it’s not bad. Aspoň se ti naši herci, herečky a diváci nenudí. Já mám vnitřně stanovená určitá kritéria, podle kterých režiséry zvu. Nebudu je zde vyjmenovávat všechna, nicméně ta hlavní jsou: Režisér, který umí pracovat s hercem, může herci i pedagogicky předat něco nového. Režisér, který vychází ze situace a neexhibuje. Uvědomuje si, pro jakého diváka svou inscenaci připravuje. A hlavně tu režii dělá jinak než já. Je důležité, aby měl soubor od různých režisérů nové a nové impulsy. Kdyby v té sezoně režíroval šestkrát někdo jako Khek, tak by hercům hráblo.

Je sympatické, že se na repertoáru objevují původní české současné hry. Považujete uvádění českých novinek za prioritu? Jaká je reakce diváků v porovnání s další nabídkou repertoáru?

Prioritou je, aby ten text byl kvalitní a nějak nás zaujal tématem, ale ano – pokud je to k tomu ještě česká novinka, tak je to ideální kombinace. Před pár lety jsem byl z těch současných českých textů fakt zoufalý, ale myslím, že se blýská na lepší časy. A instituce, která dostává dotace, by měla iniciovat vznik českých dramatických textů.

Jasně, při rozmixování šestého koťátka ve Fričově inscenaci Levínského textu tu a tam slabší povahy odejdou, ale jsou to jednotlivci a těm se to snažíme nějak vysvětlit. Většina naopak ocení chytrost textu i celé inscenace.

Myslím, že diváci v Hradci mají určitou hrdost a radost, když jim naservírujte něco nového a ne to, co už se přežvýkalo v pěti jiných českých divadlech.

V letošní sezoně se představují především původní dramatické novinky. Na kterou z nich byste chtěl upozornit především?

Snažím se vždy mluvit o celku sezony, ale mám-li něco vypíchnout tak asi naši novinku Slučitelné díly. Tomáše Ráliše považuju za nejtalentovanějšího autora i režiséra nastupující generace. Člověk, který suverénně napíše a zrežíruje příběh, který začne jako nějaká sranda na piku ze sídliště a končí jako antická tragédie. O tom se špatně mluví, to se musí vidět.

Připravujete něco konkrétního ve spojení s 800. výročním založení Hradce Králové?

Osmistovka je celoroční projekt a vzniká nespočet akcí. My jsme přispěli nejprve naší „Navarkou“, tedy inscenací A pak usnu a vstanu. Začátkem června se na náměstí odehraje obří projekt – takový průlet těmi 800 lety, pěvecký sbor, Filharmonie Hradec Králové, Klicperovo divadlo, ZUŠ Střezina, videomapping, desítky šermířů, žonglérů, chůdařů, tanečníků a koní. No a já to celé režíruju. Bude to asi trochu stresíček, ale je to jen jednou za 800 let…

Dramaturgické úvody, respektive diskuse s diváky, jsou dnes běžnou součástí programu většiny divadel. Máte i nějakou další nabídku (off-)programů pro diváky?

Klicperák je známý tím, že se snaží být otevřený takzvaně do ulice. Nabízet divákům i něco jiného než si jen sednout do sametu a nechat se bavit. Takže pravidelně připravujeme Divadelní kvíz, podcast, adventní koncert s názvem Klicperův kapr, spolupracujeme na akci Zažít město jinak a diváci se mohou přihlásit na workshopy. S Filharmonií HK jsme pro nejmenší diváky vymysleli projekt Dobrodružství s orchestrem a to je fakt bomba, když vám vyprodaný sál tancuje na Bizeta. A naprostým fenoménem je happening, který vždy připravíme na oslavu 17. listopadu – Hradečáci jsou zvyklí přijít toho dne večer před divadlo za jakéhokoli počasí, kde se zpívá, čtou se texty, zapalují svíčky a tak nějak se vzájemně ujišťujeme o potřebě svobody a demokracie.

O tom, že myslíte i na nejmladší diváckou generaci, svědčí uvedení úspěšné Prašiny, která by se v této sezoně měla dočkat pokračování. Počítáte perspektivně i s dalšími tituly, které by mohly zaujmout mladší generace diváků?

Já za 20 let v Hradci asi nebudu, ale považuju za svou povinnost vychovávat novou generaci diváků. Tedy ukázat jim, že divadlo nemusí být nuda, že je to zážitek, že se mohou setkat s tématy, která se jich dotknou, proto je více než třetina dramaturgie zaměřena přímo na ně – namátkou Podoba věcí, Lovu zdar, Hamlet, Tělo tajné agentky, Vyhubyt, Slučitelné díly, taktéž připravovaný Kafka (is not dead) a logicky Prašina 2 a další projekty budou následovat i v sezoně 2025/2026, ale ty jsou ještě tajné.

Pro mě je otázkou, zda tu za 20 let budou souborová repertoárová divadla – ale to, co obhajuje jejich existenci, je, že vychovají novou generaci diváků, pro které bude pravidelná návštěva divadla něčím samozřejmým.

Když se ohlédnete za těmi pár lety, jež jste strávil jako umělecký šéf v Hradci, který okamžik byl pro vás nejkritičtější? A který naopak nejradostnější?

Ten režijní život je takový specifický tím, že funguje, jedině když žijete okamžikem. To ovšem také přináší chvíle, kdy chcete okamžitě skončit, odejít, už nikdy divadlo nedělat. A jindy se vám zas něco na zkoušce podaří a vy se nemůžete přestat smát a je vám radostně. Důležité je nepodléhat ani jednomu z těchto výkyvů.

Jak vnímáte hradecký divadelní festival?

To záleží, jestli se ptáte Kheka šéfa, diváka nebo producenta. Pro šéfa je to rok příprav a osm dní, kdy se zaměstnanci prakticky nezastaví a nevyspí. Pro diváka je to zážitek a taky trochu smutek, že se z festivalu postupně stává „bierfest“ – někdy jsou okolo divadla večer tisíce lidí, ale na zahraniční představení není vyprodáno. A pokud se ptáte člověka, který trochu vidí do financí, tak upřímně – nelze dělat festival za stále stejný příspěvek, když se vám cena například zahraničních produkcí zvedla několikanásobně. Ale nad těmito všemi problémy ční to, že atmosféra těch osmi červnových dní je opojná. Přijeďte.

Vedle uměleckého šéfa jste ovšem také aktivním tvůrcem. Jaké máte jako režisér priority, jaká témata vás zajímají?

Téma je klíčové. Buď si k současnému tématu můžete najít současnou hru, nebo si zvolíte hru typu Hamlet a tam si téma můžete vybrat, poněvadž jich tam autor ukryl spoustu a jsou to témata, která byla aktuální před 400 lety a budou i za 400 let. Na režii je pro mě lákavá ta neustálá změna, nový text, noví členové týmu, noví herci nebo už známí herci, ale v nových rolích – zkrátka je to obrana proti stereotypu. Někdy je skvělé, když se vás to téma nějak niterně týká, ale já se někdy rád pustím i do tématu, které musím teprve probádat. To je na režii taky fajn, že se pořád něco nového učíte. Já jsem tedy nikdy nebyl šprt, ale zvědavej jsem furt.

Baví vás spíše hledat nové interpretace známých titulů, nebo raději sáhnete po hře, kterou u nás dosud nikdo nedělal?

O tom, že je pro mě důležité to obměňovat, jsem se zmínil. Ale mám-li být upřímný, tak ono je o nervy obojí. Když režírujete text, který už před vámi stovky režisérů inscenovaly, tak se můžete spolehnout, že hra je dobrá, že ji diváci nejspíš pochopí, ale trnete, jestli vaši interpretaci nerozcupují. Když děláte fungl novou hru, tak se toho srovnání bát nemusíte, ale zase je otázka, jestli to diváci vůbec poberou a přečtou to, co chtěl režisér říct.

Poměrně pravidelně režírujete Shakespeara. Čím je pro vás lákavý?

Ono se to velmi těžko vysvětluje ve zkratce. Pro mě je mezi Shakespearem a ostatními dramatiky obrovský rozdíl – Shakespeare nepíše text, on píše situace „an sich“ a je zcela na vás, jak je interpretujete. Dává vám obrovskou svobodu, ale když je budete číst pořád dokola, tak v nich můžete objevit, jak by si to přál autor.

A to, co prošlo člověkem jménem Shakespeare, je neuvěřitelné. Když těch 37 her přečtete, zjistíte, že nevynechal skoro nic „z odvěké zkušenosti lidstva“. Chcete zoofilii, anebo tu nejčistší a nejkřehčí lásku? Obojí tam je. Přejete si vraždění ve velkém, či nezištnou pomoc bližnímu na hraně sebeobětování? Najdete to v Shakespearovi. A hloubka těch postav a ty nároky na herce… nikdo z ostatních dramatiků se mu v tomto nevyrovná. A v dnešní době je Shakespeare také návratem k divadelnosti a té je zapotřebí.

Jsou režiséři, kteří raději působí na malých experimentálních scénách a klasického divadelního domu se bojí. To, jak se zdá, není váš případ. Jaký typ divadelního prostoru vás láká? A jaký byste si případně ještě rád vyzkoušel?

Nechci se opakovat, ale pro režiséra je skvělé, že může režírovat monodrama v Podkroví a pak začít zkoušet v Divadle Jiřího Myrona. Mám rád Vinohrady a vůbec tento druh poctivé divadelní architektury, a ano, jednou bych si rád zkusil i tu „kapličku“. Miluju open air produkce a režírovat na Velkém náměstí v Hradci Králové si zkusím letos. Měl jsem totiž štěstí, že jsem po škole zkoušel třeba v Rubínu, ale hned potom ve Zlíně, a tak jsem brzy pochopil, že si vždycky musím připravit ty správně velké štětce. Jinak to zas takový rozdíl není.

Na DAMU jste začínal netradičními projekty jako Sen noci svatojánské na zámku v Lokti nebo zkombinování činoherců a mima v příběhu o Deburauovi. Další režie ale už nebyly tak výrazně experimentální (porovnáváme-li vás například s režií typu Michala Háby). Co si myslíte o experimentu na divadelní scéně?

Omlouvám se, nechci, aby to vyznělo nějak neuctivě, ale ta otázka je postavena tak, že na ni nelze odpovědět, aniž by mě to nutilo se nějak vymezit vůči adjektivu experimentální a nedej bože vůči Michalovi Hábovi, kterého si vážím a pozval jsem ho třikrát do Klicperáku. Museli bychom si definovat, co je to experimentální. Zcizení? Mluvení do mikrofonu? Umělá krev? Kamarád Acher říká: „… to experimentální asi znamená, že Moně Lise přimaluješ fixou knírek a vyfotíš se s tím.“ Mě ty kategorie jako experimentální nějak míjejí, vždy jsem divadlo rozděloval na dobré a špatné. Zkuste se zamyslet nad otázkou, kdy se nám divadlo líbí. Odpověď je jednoduchá – když máme pocit, že je to pravda, že to, co se před námi na jevišti odehrává, není lež. A jak té pravdy dosáhnete, je jedno.

Já bych klidně udělal nějaký úlet, nějaký projekt plný toho – jak říkáte – experimentu (teda kdyby mi to někdo nabídl). Ovšem pak je ještě podstatné, pro jakého diváka to hrajete. Udělám v Hradci experiment, projde to naším předplatným a pak to stáhneme, protože na volnou kasu se to vůbec neprodá. Ale já přece chci, aby témata a myšlenky mých inscenací vidělo co nejvíc lidí. Takové to „děláme tu skvělé divadlo, jen máme problém, že na to nechodí diváci“ já vůbec neberu. To je nesmysl. Včera se předávaly ceny České filmové kritiky a získaly je filmy určitě zajímavé, ale téměř nikdo je neviděl. V distribuci kin vydržely jen chvíli. Řeší se tam i současná důležitá témata a já si kladu si otázku, zda není „povinností“ filmaře udělat to tak, že zasáhne podstatně větší část publika a tím to téma učiní viditelným. Udělat film za desítky milionů, na který přijde do kin necelých pět tisíc diváků, mi přijde nějak disproporční… Ale proč je ta propast mezi odbornou veřejností a vkusem veřejnosti, to mi spíš vysvětlete vy. A podobně je to s divadlem. Pokud je to divácká inscenace, kritika jí mnohdy opovrhuje, a pokud je to inscenace kritikou vyzdvihovaná, tak to pak musím řešit s obchodním oddělením.

Mnozí tvrdí, že divadlo je v krizi…

Nemám moc rád to nadužívání slova krize. Když se kouknu do médií, tak zjistím, že jsem úplně v… krizi. Ale já nejsem. A ostatní taky ne. Studoval jsem FF UK, pro mě je význam slova krize jiný – je to ten „bod zlomu“, kdy se řeckému hrdinovi buď vše zhroutí, anebo se to začne obracet k lepšímu. Z podstaty je krize okamžik, nic dlouhodobého. Divadlo v tom nejnižším bodě není. Je ovšem otázkou, zda jsme na cestě směrem dolů, anebo jsme se už odrazili ode dna.

Těch systémových věcí, které by potřebovaly změnu, je moc, o podfinancování asi netřeba mluvit, o jednom procentu na kulturu se mluví od počátku mých studií a to bude letos 27 let. A tak je to tu se vším – 27 let se mluví, ale nikdo nikoho nenutí, aby divadlo dělal a tím pádem vydělal méně peněz. A byly taky doby, kdy někteří divadlo dělat nemohli a ledacos se říkat nesmělo. Tak jsem rád, že my můžeme.

Mnohdy se vzdáváte role režiséra ve prospěch dramaturgie. Některá divadla roli dramaturga odsunují do pozadí nebo úplně vynechávají. V čem je podle vás role dramaturga důležitá?

Neřekl bych, že se vzdávám. Pro mě jsou režie a dramaturgie téměř neoddělitelné. A problém českého divadla je, že podceňuje (a to doslova) dramaturgii.

Ale Krejča měl Krause, Činoherní klub Vostrého a Grossman byl sám sobě dramaturgem. Dramaturgové jsou klíčoví pro rozvoj a taky tvář divadla. Musí to být lidé s obrovským rozhledem, vzděláním a schopností vidět za roh – za několik rohů. Člověk, který dokáže vyčmuchat, co bude tím tématem, které bude společnost pálit za dva roky, neboť tolik dopředu divadlo plánujeme. Tudíž musí rozumět i příbuzným oborům jako sociologie, politologie, historie, psychologie a k tomu by měl mít ještě schopnost autorství – tedy umět napsat text. A teď mi řekněte, jaký by měl mít takový člověk plat. A chcete vědět, kolik má?