Takzvanou normalizaci jste zažil jako děcko, jako student konzervatoře, jako začínající semaforský herec. Jaká pro vás byla?

V roce 1975 mi bylo deset a měl jsem úplně jiné zájmy než společenské poměry a zasedání ÚV KSČ. Byl jsem uzavřené, trochu autistické dítě a zajímaly mě hlavně autobusy, což trvá dodnes. Sledoval jsem, kdo odpoledne jezdí na lince 131 a jaký má autobus. Ve svém pokoji mám spoustu autobusáckých rekvizit a něco i tady v původní dědečkově pracovně. Vidíte tamhle na stěně ten volant? Ten mi darovala Eva Pilarová a je z vozu RTO 706.

Normalizaci jsem vnímal jako vzdálenou kulisu provázenou pokyny maminky: „Hlavně to, Vašíku, neříkej ve škole!“ Můj strýc, básník a překladatel francouzské poezie Petr Kopta byl politický vězeň z padesátých let a po návratu z uranových dolů se svým způsobem rval s režimem jako tygr, říkal tomu koptismus. Když k nám dorazila volební komise, shodil ji i s urnou ze schodů. V roce 1977 podepsal Chartu. Člověk statečný, se lvím srdcem, který za to zaplatil daň nejvyšší – umřel v šestapadesáti. Můj táta, Pavel Kopta, takovou odvahu neměl, na rozdíl od Petra měl rodinu, dva syny, musel vydělat na provoz našeho domu, byl ve svobodném povolání a dost pečlivě si vybíral, jaký text a pro koho napíše. Takže moc dobře jsme se neměli. Myslím, že ho trápily kompromisy, které musel dělat, třeba právě to, že Chartu nepodepsal, a ten utajený vztek a pocit marnosti se na něm odrazily možná víc, než kdyby byl v disentu. Projevovalo se to v jeho psychických propadech a bohužel taky v alkoholu.

Několikrát jsem se s Pavlem Koptou setkal a mám ho v paměti jako laskavého, vtipného člověka…

Nebyl jednoznačná osobnost. A kdo je? Dokázal fantasticky bavit kamarády a já jsem od těch dob, třeba na chalupě, nezažil společnost, která by se tolik nasmála. Byla ale i odvrácená strana měsíce. Léčil se s depresemi a nesl v sobě jakousi velkou bolest a my s bratrem pořád nevíme, co bylo její hlavní příčinou. Ale to jsme odbočili.

Ano, vraťme se do Semaforu osmdesátých let.   

Semafor byl tenkrát uzavřená společnost, kde jsme si důvěřovali. Ostrůvek svobody, jehož se politika dotýkala pouze vzdáleně. Když na představení Na Poříčí dítě křičí přišel Milouš Jakeš a o přestávce zhnuseně odešel, byl jsem v klidu.

A váš sedmnáctý listopad?

Trochu hanebný, řekl bych. Jak je mým dobrým – nebo špatným – zvykem, nezachytil jsem tep dějin. Seděl jsem v podzemí v semaforském baru a lehce ovíněn hrál šipky s barmanem Leonem. Moje žena na Národní byla a já se potom před ní trochu styděl a taky před Petrem Maláskem, který ji díky svým silným pažím zachránil před ranami obuškem.

A pak?

Pak jsem byl s kolegy na jevišti, divadelní stávkové besedy moderoval Datel Novotný, ve druhé řadě seděla americká velvyslankyně, v portále jsem zahlédl takového drobného chlápka s knírkem a nemohl jsem uvěřit, že je to Karel Kryl, a potom hřívu Jaroslava Hutky. Samozřejmě za chvíli stáli u mikrofonu, Miroslav Šimek přivádí Jaroslava Foglara a pronáší památnou větu, že Rychlé šípy zvítězí nad Bratrstvem kočičí pracky… Děly se zázračné proměny, herci, kteří celá léta drželi pusu a krok a dobře se živili v Československé televizi, najednou nesli prapor svobody…

Jen jednou jedinkrát mě Semafor vyslal do terénu. Nikdo mě neznal, protože sláva filmu Sněženky a machři už dávno odezněla. Byli jsme s Ivanem Podobským v jakémsi učňovském středisku, v tělocvičně plné puberťáků, nějaká soudružka do mikrofonu zakřičela, že přicházíme z divadla Semafor. Jediný kontakt s auditoriem jsme měli, když jeden učeň zařval: „Kde máš Krampola, vole?“

Ivan Podobský měl v Semaforu krásnou roli mrtvého vojáčka z první světové války, který náhle obživne ve snovém muzikálu Smutek bláznivých panen… Na rozdíl od vás ale v tomto divadle pobyl jen krátce.

Byl první, kdo mě varoval, abych do Semaforu nechodil. To je autorské divadlo, říkal, počítej, že si tam moc nezahraješ. Měl pravdu, často jsem byl jen křoví pro Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou, ale dělal jsem ho rád.

Ani trochu vás to netrápilo?

Trápilo, ale byla to moje dobrovolná volba. Hrál jsem drobné role, šotek, pošťák, policista a tak podobně, anebo – jak si to pamatujete – jsem u piana vypálil nějaké to boogie-woogie a na jevišti jsem se objevil zase až ve finále. Když se ohlédnu zpátky, říkám si, že někde jinde jsem se mohl herecky posunout, byl jsem mladý, plný sil. Tenkrát jsem si to ale moc neuvědomoval. Byl jsem šťastný, že jsem v pražském divadle, mezi skvělými muzikanty, v dámské šatně plno hezkých holek. Mnohokrát se stalo, že sezona pro mě byla úplně plonk. Objevila se mladá dravá generace, Tomáš Trapl, Leona Machálková, Anna K., často moji spolužáci z konzervatoře, chodili na konkurzy, hráli ve velkých muzikálech a já začal podivně bačkorovatět. Třeba zrovna Tomáš byl hvězdou výborné swingové opery Ferdinanda Havlíka a Jiřího Suchého Výhybka, Simona Chytrová v něm metala kozelce a já měl jen jedno číslo ve finále první poloviny, kabaretiéra, který zpíval o černém pátku při krachu na newyorské burze. Když přišly povodně, byl jsem se ženou a dětmi na horách. Sleduji zprávy a dozvídám se, že pražský Karlínek, ve kterém jsme hráli, je pod vodou. Tak, osud to vyřešil za mě, půjdu se rozhlédnout jinam. Volám Jiřímu Suchému a ptám se, kdy mám přijít rozvázat smlouvu. A on trochu dotčeně: „Kde seš, Vašíku? Přijeď, mám napsanou novou hru a zítra začneme zkoušet.“ Byla to povodňová revue To nám to pěkně začíná. Jirka rozdává role, Štědroň, Smyčková, Černíková, Stejskal dostávají pěkné postavy a já tam jen sedím v koutku. Dívám se na našeho inspicienta Hrabánka: „A co já?“ Hraboš jen krčí rameny a pak Jirka Suchý povídá: „Mě napadlo, že by tam byl pošťák a že by řekl ‚pane, tady máte psaní‘ a pak šel k pianu a zahrál písničku Potopa, kterou napsal tvůj táta. To by byl fór.“ No, mně to moc vtipné nepřišlo, ale co jsem mohl dělat? Byl jsem v angažmá. Stálou scénu jsme neměli, jezdili jsme po štacích a já chodil po různých jevištích na jednu písničku v pošťácké uniformě z dávné Dobře placené procházky. Paní, nesu vám psaní – taková herecká noční můra!

To víte, že jsem se naštval a říkal jsem si: Tohle chceš dělat celý život? Takhle chceš skončit? Jezdit po štacích za mizerný plat? A při těchto úvahách jsem se rozhodl to změnit. Nechci odejít ze světa naštvanej a uraženej.

Kolik vám bylo?

Ta velká povodeň přišla v roce 2002, takže mi ještě nebylo čtyřicet! Dneska má spousta lidí pocit, že je mě všude plno, jenže mě žene vnitřní motor toho promarněného času. Abych si jenom nestěžoval. Měl jsem velký prostor v revue Život je jen náhoda v obnošené vestě a to bylo velmi podařené představení. Rád vzpomínám i na představení Mé srdce je Zimmer frei nebo Pré. Zahrál jsem si i ve dvou nastudováních Kytice nebo v Mam’zelle Nitouche. Suchý si zpočátku dlouho neuvědomoval, že jsem podstatou komik, že mám snad nějaké schopnosti diváky zaujmout a pobavit, ale trvalo léta, než na to přišel. Stačilo mu to boogie-woogie, které má sám velmi rád.

Kdo je Jiří Suchý?

Nejtalentovanější fénix, kterého jsem poznal. Nezlomný člověk, který dovede vzdorovat ranám osudu jako nikdy jiný. Kdo mu je nablízku, musí ho milovat anebo nenávidět za všechny ty výjimečné talenty, které mu pánbů daroval a které on samotný nemá. Jeden z nejdůležitějších lidí mého života. Nezapomínejte, že táta nás opustil, když mi bylo třiadvacet, a pro kluka v tom věku je hrozně důležité mít někoho, s kým se poradí. Trávili jsme spolu na zájezdech, v autě i jinde spoustu času, mluvili často i o hodně osobních věcech a někdy jsem měl pocit, že se mi svěřil i s něčím skoro až intimním – to není pro Jirku zrovna typické. Vy ho dobře znáte a víte, že někdy má kolem sebe skleněný sarkofág, za kterým se od vás odpojí. Já se to naučil vycítit, a tak mi to nevadilo. A jsem-li trochu textař, komu jinému bych měl nahlížet přes rameno než Jiřímu Suchému? Mám ho strašně rád.    

A Jitka Molavcová?

Osudová herečka Jiřího Suchého. Velká herecká osobnost. Dominantním rysem její povahy je věrnost, která jí brání přijmout jiné pracovní příležitosti, v nichž by bezesporu zazářila. Být věrná je princip jejího života. V soukromí hodná, přátelská a tajemná… Ona mi nejvíc chybí od doby, kdy už v Semaforu nejsem. Její hravost, smích, smutek v těch krásných očích. Pokud jsem svým odchodem ze Semaforu zůstal někomu něco dlužen, je to právě ona!

Jak jste se do Semaforu dostal? Byla to protekce Pavla Kopty, který psal texty pro Šlitra, když Šlitr ještě Suchého neznal a s Jiřím Suchým byl kamarád?

Ne, vůbec ne. Suchý mě viděl v mém absolventském představení Blues session v Žižkovském divadle. Předváděl jsem na piano své písničky, jedna byla v rytmu boogie-woogie a to se mi stalo na několik let osudným. A Jirka byl okouzlen mou klavírní hrou…

Kde jste se ty riffy naučil?

V hospodě U Tyšerů (proto ta zkratka HOUTYŠ). To byl svého času proslulý hanspaulský lokál, kde hráli hanspaulští bluesmani, chodili tam výtvarníci, spisovatelé, neoficiální, underground. A Richard Dvořák, který léta hrál s Ivanem Hlasem nebo ve Žlutém psu, to byl můj spolužák z devítiletky. Vynikající klavírista, od něj jsem ten boogie-woogie styl odkoukal. Ty nádherné písničky z Houtyše, které doléhaly k našemu otevřenému oknu, to byl pro mě zázrak. Ivan Hlas je zásadní postava mého dospívání. Jako puberťáka mě šansony, jejichž texty psal táta, nezajímaly. Poslouchal jsem rock, Deep Purple, Led Zeppelin a řekl bych, že když zněly v našem domě, zkracovalo to tátovi život.

Pavel Kopta byl excelentní textař. Začal jste psát texty pod jeho vlivem a zdědil talent z jeho genů?

Ne. Nejsem si jist, zda geny mohou ovlivnit schopnost hrát si s jazykem. Já na rodovou předurčenost a múzy nevěřím. Všechno, co napíšete, se musí vysedět. Musíte se naučit rozpoznat zákonitosti přízvučných a nepřízvučných dob, musíte vědět, kde čeština klade důraz na předložce, a tak dál. Tátovi jsem se svěřil, že bych rád psal písničky jako Ivan Hlas, a on řekl: „Tak to zkus, když tě to baví.“ Jenže já vůbec nevěděl, jak začít. „Víš co?“ řekl. „Sedni si k pianu a zkus nějaký jiný text zhudebnit.“ Vytáhl z knihovny sbírku Jaroslava Seiferta. „Najdu ti verše, co jsou dobře rytmizované a mají pravidelné metrum.“ Tak jsem se v jedenácti dvanácti letech u klavíru nesměle učil. „Výborně, máš první sloku a teď udělej refrén. Tady dej C 7 a sem F Dur…“ První texty jsem psal na naší chalupě v Libochovicích a všechny byly o ženských, cigaretách a chlastu. Bylo mi čtrnáct, vypadal jsem na devět, zoufale nemožnej a nesmělej chlapec. Všechny ty texty byly projekcemi mých snů. Táta byl vůči mým pokusům nemilosrdný, přísný jako na sebe samotného. On nikdy nepustil z rukou polotvar. Proto nenapsal tolik textů jako jeho kolegové. Jednou jsem o něm mluvil s Pavlem Vrbou, který ho měl rád. Dost si spolu rozuměli, především nad plnou sklenicí. Vrba řekl: „Jo, ten tvůj táta, ten si držel exkluzivitu. My ostatní jsme byli nosiči vody, museli jsme psát i sračky, kdežto Pavlík – jó, ten si, panečku, psal básničky.“ Tak jsem v legraci opáčil: „To je možná pravda, ale vy jste jezdili v nablejskanejch bourácích na svý mlejny, zatímco my každej pátek autobusem na chalupu v Libochovicích.“ V životě je vždycky něco za něco.

Texty k písničkám píšete řekněme na půl úvazku, hlavní je pro vás herectví. Psaní textů je pro vás posedlost, nebo je to otázka nabídky a poptávky?

Nikdy jsem se za profesionálního textaře nepovažoval. Jsem vystudovaný herec a srdcem autobusák. To, že píšu písničky, je zásluha Petra Maláska. První písničku na festival Děčínská kotva jsme napsali spolu. Přitáhl mě i k muzikálu a můj podíl na tanečních muzikálech Edith, vrabčák z předměstí, Lucrezia Borgia nebo třeba Čachtická paní je – opakuji – jeho zásluha!

Písně s vašimi texty mají nebo měly v repertoáru hvězdy české pop hudby, Rottrová, Zagorová, Gott… Jak se to stalo?

Asi proto, že jsem se s některými z nich skamarádil. Hanka Zagorová mě oslovila v době, kdy opouštěla střední proud a začala se orientovat na závažnější repertoár. Byla to chytrá holka, původně ostravská rockerka. Náročná, mezi textaři si dost vybírala. Vlastně mě mezi textaře etablovala. Nikdo mě neznal a ona se rozhodla, že to se mnou zkusí. Dokonce na jejím posledním vinylu, kde máme s Petrem Maláskem písničku Podivnej bar, je jeden text i od Pavla Kopty. Jediná deska, kde jsme se s tátou setkali jako dva textaři.

Který z těch songů máte nejraději?

Pyšnej jsem na Rande u Zdi nářků. Snad oprávněně, ta písnička má na YouTube tisíce zhlédnutí.

V té písni se mimo jiné zpívá: „Zde dosedá noc modrošedá / Koho si pozvu já na rande u Zdi nářků / Ví samo nebe / Můj pravej muž zná zločin a trest / A tak ho zkouším svést / Království za přetvářku…“ Zeď nářků, nejposvátnější místo židů, se nachází v hlavním izraelském městě – Jeruzalémě. Máte k židovským dějinám, k Izraeli zvláštní náklonost?

Ne – když si tu píseň poslechnete, dojde vám, že se jedná o pouhý symbol. Navíc mělo ono slovní spojení i požadovaný počet slabik. Text jsem psal jako českou verzi polské písně autorky a zpěvačky Sylwie Grzeszczak!

Jste věřící, nebo snad ateista?

Já nemám moc rád takové kategorické otázky, protože na ně neexistují jednoznačné odpovědi. Naše rodina odešla z církve hned po druhé světové válce. Dědeček Josef Kopta patrně proto, že byl mimo jiné zhnusený útoky katolických spisovatelů na Karla Čapka v roce 1939. Maminka byla evangelička, nepraktikující. A vždycky se nenápadně snažila evangelíky favorizovat: „Podívej, jim stačí obyčejný stůl a bible, nikdy žádní prdelatí andělíčci a vůně kadidla, jim jde skutečně o tu víru, o setkání…“ Během času jsem se setkal s mnoha věřícími i s duchovními autoritami. Byli to hodně zajímaví lidé, a že se s nimi nemůžu absolutně ztotožnit, mě mrzí. Myslím si totiž, že v hektickém kvasu naší bláznivé doby je víra kotva jistoty. Ale ano, jako každý člověk se v kritických životních chvílích pomodlím.

Letos vám bude šedesát. Přemýšlíte o konci života?

Ani ne, to bych se z toho zbláznil. Maminka umřela v padesáti sedmi letech, táta v osmapadesáti, dědeček se s bídou dožil šedesáti sedmi. Koptovi opravdu nejsou v délce života rekordmani. Snažím se žít tak, abych odcházel pokud možno s čistým stolem, s mírem v duši a s vědomím, že jsem snad nikomu neublížil. Vyhýbám se úskalím, která mým předkům život zkracovala. Dávno jsem přestal kouřit a také vím, že alkohol je čert, kterého je třeba držet na řetězu a ten řetěz z rukou nikdy nepustit. Po strýci Petrovi jsem „koptimista“ a snažím se věci vidět v lepším světle, než třeba jsou. Když někdo říká, že nic nemá cenu, já říkám, že to není pravda. Ale za obrovský problém naší doby považuji pekelníka jménem internet, který mnoha lidem zasvinil duše a nám všem veřejný prostor!

Dneska jste známý herec, módním slovem bychom řekli celebrita. Jak došlo k tomuto bodu zlomu?

Šel jsem hereckým příležitostem naproti. Začal jsem chodit na konkurzy, potlačil obavy, že budu neúspěšný, a vyšlo to. Natočilo se pokračování Sněženek a machrů – Sněženky a machři po 25 letech. Nebyl to příliš úspěšný film, nicméně mnozí režiséři si všimli, že už nejsem ten nenápadný blonďáček a dá se se mnou pracovat. Přišly další filmy, Občanský průkaz nebo třeba U mě dobrý, vytvořil jsem v nich typ takového bodrého chlapíka a ono to zabralo. Objevil jsem díru na trhu, krasavců je v české kinematografii dost.   

Za posledních deset let jsem promarněné herecké roky dohnal. Odehrál jsem stovky, možná tisíce představení – na Vinohradech, v Karlínském hudebním divadle, v Divadle Broadway, v Komorním Kalichu, v ABC, hraju ve dvou představeních ve Viole, jichž si zvlášť cením. A k tomu samozřejmě spousta zájezdů mimo Prahu. Konečně mám pocit, že sice jedu na tobogánu – a občas ho  mám plné zuby –, ale všechna ta práce mi dává vnitřní rytmus a smysl.

A vaše nejoblíbenější činoherní inscenace?

Je jich víc. Sex noci svatojánské Woodyho Allena, v němž jsem hrál s Bárou Munzarovou v Divadle v Rytířské (dnes Komorní divadlo Kalich), a o prázdninách na Letní scéně Musea Kampa představení Marta, kde hraju kapelníka Bobana Vondráčka, anebo už čtvrtou nebo pátou sezonu inscenace Werich, kterou hrajeme tak blízko jeho legendární vily. Loni přibyla Marná lásky snaha na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě – to už je moje třetí inscenace v rámci LSS. S trochou nadsázky se tedy dá říci, že jsem od epizodní role Šotka v Suchého Vetešníkovi dospěl až k Shakespearovi. Na konzervatoři mě učil Dalimil Klapka a něco z toho, co do mě vložil, se konečně zúročilo. Myslím, že nebyl rád, že jsem utekl do šantánu. Když se přišel podívat na moje první herecké pokusy, asi mě ani nezaregistroval. Vypiplal si mě jako budoucího charakterního herce a já jsem v kostýmu příslušníka VB bušil do piana. Proto jsem byl šťastnej, když jsem Dalimila mohl pozvat třeba na Revizora do Městských divadel pražských. Řekl bych, že to byla satisfakce i pro něj.   

No právě, v Gogolově Revizorovi v režii Davida Drábka jste velice zaujal nejen mě. Hrál jste Hejtmana a mě hlavně upoutaly ty rychlé proměny z bodrého, suverénního chlapíka v hromádku neštěstí…

O tom přece ta role je. Drábek je autorský režisér, který s předlohou zachází velmi volně, v jeho Revizorovi je hodně úprav, improvizace a aktualizací. To já na jevišti moc rád nemám, ale tady jsme se myslím trefili do černého. S Davidem na sebe hodně slyšíme a právě v téhle inscenaci se to zúročilo! Náš Revizor je pořád na repertoáru a stále je velmi slušně navštěvovaný.

Hrál jste ovšem i v Ulici TV Nova a to je pro mě – nezlobte se – prachsprostý komerční seriál…

Ano, Ulice je řekněme komerční seriál, ale se slovem „prachsprostý“ bych si dovolil nesouhlasit! Víte, já jsem účinkoval i v několika opravdu stupidních pořadech, takže mám srovnání!

Pro peníze?

Ano, i pro peníze. Já to neomlouvám, jenom konstatuji. Bylo to i kvůli našemu domu. Aby byl zachován v rodinném vlastnictví. Brácha, který vlastnil polovinu, se rozhodl s rodinou odstěhovat do Českého středohoří, blízko k Libochovicím, kde jako já prožil dětství. Byly dvě možnosti, buď dům prodat a peníze rozdělit napůl, anebo bratra vyplatit. Já jsem fanda Hanspaulky a našeho domu zvlášť, tak jsem si postavil hlavu. A to víte, Hanspaulka! Tady jsou nejdražší domy málem v celé střední Evropě. Navíc hypotéku jsem si bral ve věku, kdy už banky příliš nedůvěřují, že ji splatíte. Takže mi to pěkně napočítaly. Dlouhé roky se mám sakra co otáčet. Barák umí prodat každý. Musel bych se stydět sám před sebou, kdybych se nepokusil dům, jehož historie je spjata s českou kulturou, uchovat v původním stavu. Kdo ví, co by s ním noví majitelé udělali. Třeba by ho zbourali a místo něj postavili nějakou architektonickou hrůzu?

Co se vám obvykle zdává v noci?

Obvykle jako kdekdo sny hned zapomenu. A pokud si občas něco zapamatuju, vrací se mi ve snu téma války. Jedu třeba v tanku a neumím ho ovládat. Je zvláštní, kde se to v hlavě bere. Na vojně jsem nebyl, nejsem válečné dítě, žádnou válku, která by se mě skutečně fyzicky dotýkala, jsem nezažil. Možná že je to odraz televizního zpravodajství anebo dozvuk z jiného, minulého života. Netuším. To je spíš otázka pro pana Freuda… A samozřejmě mám také takzvané šmírácké sny, asi jako každý herec. Jsem na jevišti, nevím, co je to za hru, netuším, kdy začíná představení, chodím od jednoho kolegy ke druhému, vyptávám se a oni odpovídají: Teď mě neruš.

Máte i reálný herecký sen, touhu zahrát si nějakou velkou dramatickou postavu?

Mám. Je to Shakespearův sir John Falstaff. Ještě než zhubnu a než zesenilním.

U stolu, u něhož oba sedíme, vznikl román Josefa Kopty Hlídač č. 47, který je populární dodnes, třikrát byl zfilmován, naposled v roce 2008. Také tu byly napsány legionářské epopeje o třetí rotě – Třetí rota na magistrále, Jak vznikla „Třetí rota“, Třetí rota doma –, které jsou zapomenuty. Četl jste je?

Snažil jsem se, mnohokrát, a pokaždé se v nich ztrácel. Čeština se proměňuje v čase a v naší přetechnizované, zrychlené době je těžké mít v sobě ten sicflajš, jak říkají latiníci – to je humor prosím –, prokousat se starou češtinou, spletí nekonečných souvětí. Víc mě chytly dědečkovy novely nebo třeba Modrý námořník, Dies irae či povídka Antonín a kouzelník, která je mou vůbec nejoblíbenější. Dnešní čtenář vyžaduje jinou dynamiku děje, jiné jazykové prostředky… To se nedá nic dělat.

Josef Kopta patřil za první republiky k tzv. pátečníkům, kteří se scházeli v Čapkově vile a mezi ně docházel i T. G. Masaryk…

Pokaždé když přišel, muselo se uklidit víno do kuchyně a pila se jenom černá káva a čaj. Masaryk byl asketa a alkoholu neholdoval. To se u nás doma tradovalo. Dědeček byl ještě v mnoha dalších spolcích, v Umělecké besedě, v Mánesu, pracoval jako novinář v Lidových novinách. Rodina vzpomínala, že každý večer byl s babičkou v nějaké dobré společnosti, často si taky vyrazili na ples. Kromě toho několik let působil na Hradě jako tajemník Edvarda Beneše. Zajišťoval mu a paní Haně kulturní program, vždycky když šel prezidentský pár do Národního divadla, doprovázel ho do lóže. Jak to všechno stihl a přitom dokázal tolik stránek napsat? Tenkrát neexistovaly technické vynálezy jako mobilní telefony, e-maily a wi-fi, které zrychlují komunikaci, a přesto byla tahle generace mnohem výkonnější než my.

Jistý čas jste jezdil jako profesionální autobusový šofér. A už jste byl známý, dokonce velmi populární herec. Jak vás taková bizarnost napadla?

Je to prosté. Už jsme o tom mluvili. V mém dětství jsme nikdy neměli doma auto a každý pátek jsme z Červeného Vrchu jezdili na trase Praha–Libochovice. V neděli zpět. A já si z autobusáků udělal hrdiny. Přišlo mi strašně zajímavé pozorovat, jak řidič pracuje se šaltpákou, jak dává meziplyn, jak brzdí… Byl to takový útěk před realitou. Najednou jsem se ocitl v bezpečném světě. Utekla spousta let, přišel covid, divadla zavřená, neměl jsem do čeho píchnout. A tak mě napadlo zkusit si, jaké to je, být autobusákem doopravdy. Tři měsíce jsem sháněl různá povolovací razítka, udělal jsem zkoušky a absolvoval zácvikový kurs v dopravním podniku. Potom jsem o víkendech vstával ve tři ráno, vyfasoval autobus a jelo se. Občas to byla docela pakárna. Byla zima, na Evropské to strašně klouzalo, autobusy jsou hrozně dlouhé a vytočit je třeba na kruhovém objezdu v Suchdole žádná sranda nebyla. A protože jsem se nikdy nezbavil strachu, nakonec jsem si neobnovil zdravotní prohlídku a řidičskou uniformu jsem s pokorou uložil do skříně.

Bylo ještě něco, co vás v roli řidiče autobusu stresovalo?

Někdy se stalo, že si na mě cestující ukazovali: „Hele, to je ten z televize…“ Jméno si nepamatovali.

Dlouho jsem vás považoval za rozvážného, klidného muže a teď se dozvídám, že jste vlastně povahou dobrodruh.

To opravdu nejsem. Na fotografii, která visí hned za vámi, je Jan Masaryk, přítel mého dědečka, kterému připsal pod fotografii věnování: „Josefu Koptovi, který ví, že každá mince má dvě strany – i ta moje! Přátelsky Jan Masaryk.“ Se mnou je to podobně: Na jednu stranu se dokážu vyhecovat k šílenostem, které by jiného ani nenapadly, ale jsem taky trochu bačkora domácí, nerad cestuju a každá nejistota mě zneklidní. Nikdo nejsme černobílý, a tak i proto toho dělám tolik, aby ani můj život takový nebyl!