L Lucie Trmíková

K Kristýna Nebeská   

 

L Tys na to šla se skepsí?

 

K Jo, podle traileru to vypadalo, že budeme tři hodiny okukovat prsatou herečku. Ale nebylo to uslintaný, jak někteří recenzenti píšou. To voyeurství bylo nakonec vedlejší. Přišlo mi, že to bylo hlavně o vztahu ženy k sobě samé. Zároveň mi ale vadilo, jak z toho lezlo, že krásné mládí je ztracené a všichni staří oškliví lidé jsou nešťastní.

 

L Ale z toho přece vystupoval ten profesor.

 

K Ten byl přece nejdepresivnější ze všech!

 

L Pro mě byla nejsilnější scéna, jak jí ukázal svýho znetvořenýho syna a předtím mluvil o umění vidět. Že vidět člověk začne, až když poztrácí všechno ostatní: mládí, krásu, schopnost se vzrušit, smát se. A pak jí ukázal syna.

 

K Mně bylo tak nepříjemný, jak byl syn odpornej, že jsem nic jinýho nedokázala vnímat.

 

L Parthenope v té zrůdě vidí krásu. V tomhle dítěti zakletém v obřím nafouklém těle. A řekne se tam, že je z vody a ze soli, což má spojitost s mořem, důležitým motivem v celém filmu. Myslím, že Sorrentino měl scénář do detailu promyšlený, ale člověku z toho padesát procent uteklo, protože to nemohl umyslet.

 

----

 

L Sorrentinovi je stejně jako mně, ale působilo to tak, že jeho životní rekapitulace je ještě z větší dálky, z pozice starého muže.

 

K No právě, v tom jeho filmu Mládí jsou taky hlavní postavy dědkové.

 

L On má asi tu starou duši, že jo. Pořád se vrací k mládí jako k pevnýmu bodu, ale je tam zároveň zpochybnění. To, co kněz/svůdce říká hlavní hrdince: „… ale možná to tak není…“ To si pak ona nese jako hlavní poselství. Na konci říká: „Láska jako pokus o přežití byla odsouzena k neúspěchu.“ Pauza. „Ale možná to tak není.“

 

K Mě tyhle abstraktní věci iritovaly.

 

L Bylo jich tam moc. Ale mně to nevadilo. Co ve mně zůstalo, to zůstalo.

 

----

 

L A co je hlavní téma?

 

K Krása.

 

L Prokletí krásou.

 

K Je to trochu mýtus. Hrdinka se narodí do vln moře jako Afrodita. Má bratra, se kterým má lehce incestní vztah, oba jsou z extrémně vysoko postavené rodiny, takže si žijou jako bohové, v absolutní kráse, spí v kočáře Ludvíka XIV. Proto jsem to nevnímala jako realistickej příběh a to mě bavilo. I v kapitole se starou herečkou jsem se na to dívala optikou mýtu nebo pohádky. Že je to jakási zkouška – že se bude učit u vysloužilé Sirény, která ztratila tvář. Paradoxně když byl ten příběh obecnej, tak to se mnou víc souviselo. Ale pak mi tam najednou nefungoval ten zvrat do přítomnosti, kdy je z ní sedmdesátiletá profesorka a její zázračná schopnost úplně mizí.

 

L Ale co byla ta její zázračná schopnost? To nebyla schopnost, ale danost. To její dokonalý tělo.

 

K Podle mě to právě nebylo dokonalý tělo. Ona nebyla barbína, ale docela normální hezká holka.

 

L Je pravda, že on tam ukazoval různé typy žen a naznačoval, že to může být jakákoli z nich, protože žena je krásná a je často vnímaná jako krásný objekt.

 

K To se mi líbilo. Že se to najednou týkalo i mě. Že Parthenope je zosobnění nějaký možnosti, kterou v sobě my ženy máme. Ona byla nejen krásná, ale i chytrá, a proto jsem ji prostě četla jako Krásu s velkým K. Spojovala všechny možný Krásy.

 

L A nezdá se ti, že tím byla předurčena k samotě?

 

K Určitě. Byla předurčena ke smutku a k samotě.

 

L A její bratr taky.

 

K No, taky prokletej bůžek. Mnohem víc než krása je definoval smutek.

 

L Nastavení duše. A taky ji definovala touha pojmenovávat věci, dobírat se něčeho hlubšího.

 

K Jasně. A proto ji vždycky fascinovali muži, u kterých cítila společnou bolest. Měla schopnost vidět krásu ve fyzicky ošklivých lidech. Všichni, do kterých se zamilovala, byli šerední.

 

----

 

L Mělo to humor. Epizoda s knězem a tak. To mě bavilo třeba i u Mladého papeže, jak si Sorrentino dělá srandu z katolicismu.

 

K Ale vlastně si nemyslím, že by byl antikatolickej.

 

L No ale představ si, že by se na tohle díval někdo konzervativnější – jak má hrdinka křížek na zadku a kněz je v růžovejch slipech. Je to hraniční.

 

K Asi je to tím, jak jsem odchovaná na liberálním katolictví, že mě to nijak neuráželo, spíš mi to přišlo roztomilý. A naopak jsem si všimla, že tam přirozeně mluví o Bohu. Ale v téhle kapitole s knězem, která byla vtipná, jsem si i přesto říkala: Hm, jak mě to přibližuje k tématu toho filmu?

 

L Přišlo ti to nekonzistentní?

 

K No, bylo tam hodně odboček, který působily jako estetická manýra. Zbytečný kudrliny.

 

L Zdálo se ti, že Sorrentino honil moc zajíců.

 

K A taky že se honil sám nad sebou. Nad svým filmovým uměním.

 

L Je tam to opájení obrazem, krásou. Ale mně to nevadilo.

 

K Sežralas mu to.

 

L: To jo. Ale té herečce jsem nevěřila, že je profesorka antropologie. To nezahrála. Vlastně toho celkově moc nezahrála. Byla celou dobu krásná a smutná. Jinak neměla velkou škálu emocí. Nebyl tam žádný propad, nepřekvapila, nevyděsila. Trošku dutá. Plná mouder, ale dutá. Jako socha.

 

K No, konstrukt. A právě to přestane fungovat, když ten konstrukt zestárne a najednou z ní má být reálná žena… Nevím, možná jsem drzá, že to tak říkám, ale víc by mě bavilo, kdyby nezestárla a zůstala tím mýtem.

 

L Kdyby zkameněla jako socha a stála tam na pobřeží Neapole.

 

K Přesně. Jo a taky vůbec nejedla, všimla sis?

 

L Nikdo tam nejedl. Jenom tam občas někdo pil alkohol. Asi to byli všichni roboti.

 

K Nebo sochy.