Pamatujete si ještě, kdy jste nastoupila do Slovenského národního divadla?

Den i hodinu. Hrála jsem tady už jako studentka, myslím, že jsem hostovala hned ve dvou inscenacích, jedna z nich byla hra Sławomira Mrożka. Ale oficiálně jsem „do zaměstnání“ nastoupila 1. září roku 1963 ráno s tím, že v červenci, tedy dva měsíce předtím, jsem na VŠMU promovala.

Kolikrát jste za ta desetiletí měla chuť odejít?

Spíš mě ze začátku napadalo, jestli jsem si vybrala správné povolání. Potřebovala jsem cítit, že to, co dělám, má smysl. Od dětských let jsem navštěvovala dramatický kroužek, chodila do rozhlasového souboru a hrála na klavír. Byli jsme silná generace plná zajímavých lidí, ale umění jsme brali vlastně jako zábavu, v rámci volného času. Netušila jsem, jaké to bude, až se začnu herectvím živit. No a jednou, při výletu do Prahy, jsme měli volný večer a naše paní vedoucí, úžasná Hanka Koštiaľová, nás zavedla do Národního, tedy Stavovského, tehdy Tylova divadla. To byl pro nás, jak se říká, iniciační zážitek.

Co hráli?

Smrt obchodního cestujícího Arthura Millera, v hlavní roli s Karlem Högerem. Po skončení jsme si všichni, co jsme tam byli, svorně řekli, že půjdeme na „múzickou“. Myšleno na bratislavskou Vysokou školu múzických umění. Psal se rok 1957 nebo 1958. No ale já se tam přihlásila spíš ze solidarity s ostatními, jistá jsem si nebyla. Nicméně všechno jsem se podle těch propozic poctivě naučila – a vzali mě. Ovšem po konci třetího semestru jsem chtěla odejít, cítila jsem se ve škole hluboce ponížená, uražená, nepochopená. Ale mezitím jsem se zapletla se svým budoucím mužem Jozefem Adamovičem a vlastně díky němu u herectví i na škole zůstala.

A brzy jste se pak mohla vrhnout do praxe…

Byla to neuvěřitelně plodná doba, měli jsme spoustu práce. Začínala televize, do divadla za mnou o rok později přišli Emília Vášáryová a Martin Huba, dodnes jsme tady, no jo, my tři doyeni… Režisér Karol Zachar na nás mladých postavil repertoár – jeden z nejvzdělanějších lidí, které jsem kdy na divadle poznala. Mě vždycky směrovali divadelní režiséři, ti mě formovali, inspirovali. Peter Mikulík, Pavol Haspra… Hráli jsme samozřejmě světové i slovenské klasiky; měla jsem skvělé příležitosti, zkrátka už jsem neměla čas přemýšlet, zda je pro mě tahle profese vhodná. Hluboce mě samozřejmě zraňovaly negativní kritiky, protože jsem si pořád potřebovala ověřovat, že jsem schopná vykonávat své povolání v dlouhodobějším horizontu.

Řekla jste, že jste nastoupili jako silná generace. Taky šťastná, ne?

Ano, pocházím ze šťastné generace, co měla možnost užít si plnými doušky šedesátá léta, která dávala talentům možnost dýchat. Když v roce 1953 zemřel Stalin a hned pak Gottwald, všechno bylo postupně lepší, i když já byla v té době pionýrka: vyprávěli nám tehdy, že ty šátky máme rudé proto, že jsou namočené v dělnické krvi! Což se mi zdálo zvlášť odporné. Ale určitě jsme se díky uvolnění poměrů mohli od konce padesátých let víc sdružovat. A pak přišlo velké vzedmutí všeho kulturního, zlatá šedesátá…

Divadelních rolí jste zahrála stovky, výjimečně plodná ale byla i vaše kariéra filmová, proto vás dodnes známe i v Česku. Jak jste tuhle popularitu brala?

Nejdřív jsem, přiznám se, filmem trochu opovrhovala, to „pravé umění“ bylo pro mě přece divadlo. Jenže sedmdesátá léta byla dost příšerná a v divadle náročná, takže jsem byla vděčná, že si mě vybírali čeští režiséři a já vlastně docela hodně točila. Kromě toho, že mě lidé u vás na ulici poznávali, to byla taky velice příjemná pracovní setkání. Mám moc ráda takový dnes už zapomenutý film, o kterém si myslím, že měl veliký potenciál – Akce Bororo z roku 1972. Byl to zvláštní, hodně netradiční sci-fi snímek, hrála jsem tam ženu z mimozemské civilizace, takovou Marťanku, nebo jak já říkám mutantku. Režisér Otakar Fuka film natáčel tak, že nám všem byl svým způsobem blízký. Až o mnoho let později jsem si uvědomila, že jedna ze scén vznikla ve vile rodiny Kaplických, protože mi tehdy paní toho dotyčného domu smutně ukazovala fotku svého mladého syna, který tehdy emigroval do Anglie… A já v něm poznala Jana Kaplického! Dodnes mě mrzí, že u vás nakonec nestojí jeho knihovna, kterou jsem tehdy osobně podpořila.

A pak samozřejmě na konci sedmdesátých let vznikla Božská Ema…

Ano, film se silným poselstvím, což byla krásná práce s režisérem Jiřím Krejčíkem, který byl na mě hodnější, než se o něm traduje. Ráda jsem měla i Příběh lásky a cti. Natočil ho pan profesor Otakar Vávra, hrála jsem Karolinu Světlou a Jiří Bartoška básníka Jana Nerudu.

Jak je to dnes? Máte ještě vysněné role?

Mám. Souvisí to možná se současnou situací na Slovensku. Velmi ráda bych si trošku oddechla a chtěla si pro změnu zahrát něco zamilovaného, romantického, něco, co mě spíš poskládá dohromady, než aby mě to rozkládalo. Třeba moudrou Harold a Maude bych brala… Mně se jinak naše dramaturgie velmi líbí, ale složitá témata jsou pro mě momentálně vnitřně náročná. Romantika a láska by možná prospěly nám všem. Ne abychom zapomněli, co se kolem nás děje, ale abychom si odpočinuli.

Od roku 2020 hrajete komediální komorní hru, Sovu, napsala ji česká autorka Natálie Kocábová a vznikl i záznam pro Českou televizi. Hrajete ji ráda?

Sovu hraju moc ráda, protože je tam velice přesně vysvětlené, co ještě nikdo nepojmenoval, a sice jak se za posledních padesát let změnil svět. Na dialogu mezi mnou – jako babičkou – a Barborou Andrešičovou – jako mojí vnučkou – je jasně patrný a vysvětlený rozdíl mezi generacemi. Ale není to obyčejný generační střet, je mnohem výraznější, komplexnější: my jsme ještě homo sapiens, ale ti mladí už jsou „homo deus“ – to je termín izraelského historika Yuvala Noaha Harariho, který o tom napsal knihu Homo Deus. Jsou to mladí lidé, kteří perfektně umějí jazyky a ovládají moderní technologie. Například já si se svým devítiletým vnukem povídám o kvantové fyzice!

Přemýšlíte někdy, jaká byste byla teď vy jako mladá?

Kdybych teď byla mladá, už bych rozhodně nešla na herectví – šla bych na antropologii. Antropologii filozofie a antropologii kultury, antropologii religionistiky. Mám moc ráda knihy francouzského pravoslavného teologa Oliviera Clémenta, přítele Jana Pavla II., jeho texty se krásně čtou a dávají mi smysl.

Ale hrajete, jste tady, v divadle. A jestli počítám správně, tak 62. sezonu. Která dekáda byla nejtěžší?

Samozřejmě velice těžké bylo období normalizace, ale složitá byla paradoxně i léta devadesátá. Tehdy můj manžel, stejně jako mnoho jiných nezkušených umělců, naletěl při podnikání – a to bylo pro nás hodně složité. V roce 1990 mi zemřel otec, v roce 1995 maminka a já si tehdy uvědomila, jaký terapeutický účinek má na mě divadlo.

A teď?

No a samozřejmě současná situace na Slovensku je skutečně trýznivá. Je to velmi zlé, a co je pro mě horší, že já tu atmosféru cítím jako déjà vu let sedmdesátých. Snažím se ale nezbláznit, protože mám hned několik životních agend: soukromou, rodinnou, intelektuální, profesní a teď už i zdravotní, začaly mě trápit různé zdravotní voloviny. Takže upřímně, já si nesmím dovolit prožívat politiku, nemám na to kapacitu – musím se o sebe postarat, to za mě politici neudělají. Ale nesmírně mě unavuje ten náš kyvadlový systém.

Co to znamená?

Vláda je v opozici a pak se to prohodí. A ti, kdo vládli, přesně vědí, co dělají ti, kdo jsou v opozici, takže obě strany jsou agresivnější a agresivnější. To, co se teď děje v naší společnosti, se mě bytostně dotýká, ale už to nemůžu prožívat naplno. Možná vypadám jako kůň s klapkami, ale je mi 83 let, nemohu si to připouštět, jinak bych se zbláznila. Vždyť jsme si říkali celá ta léta, že už navždycky se vyvarujeme Ruska, a ejhle, zase si ho sem taháme!

Jak se vám jeví příští vývoj?

Obávám se obecně příštího vývoje v celé Evropě – když jsem viděla první záběry z války na Ukrajině, měla jsem pocit, že se dívám na záběry ze druhé světové. Když začal covid a my byli přilepení k obrazovkám, pozorovala jsem ta prázdná náměstí s katedrálami v Miláně i jiných evropských městech a najednou mě, zčista jasna, úplně bez varování, píchlo silně u srdce. Jak je ta Evropa neuvěřitelně křehká! Navíc seskupení sil je momentálně velice problematické a do toho umělá inteligence, která nám už teď vzala šanci zadávat studentům semestrální práce… Proto mi stabilní a silné připadá právě divadlo.

Protože ho ani umělou inteligencí nenahradíte?

Přesně tak. Tuhle mi jedna paní povídala, že mám v té reklamě na mýdlo krásný hlas, a přitom já žádnou reklamu na mýdlo nikdy nedělala! Však přesně kvůli tomuhle před časem stávkovali američtí herci. A podobný podvod se v divadle udělat nedá: ostatně se přesvědčíte dneska večer. Je to myslím výborně vybraná hra, která přesně odráží naši současnou situaci i naše pocity.

V inscenaci Tajomstvo Santa Vittorie hraje na 40 vašich kolegů. Je to obrovská historická produkce pod vedením režisérky Aleny Weisel Lelkové. Vy hrajete hlavní postavu, vypravěčku Nonnu. Jak náročné je se mezi tolika kolegy koncentrovat?   

Víte, že vlastně ani nevím? Hodně jsme na té inscenaci dřeli, všichni, staří i mladí. Herečka přestává hrát, když jakoby v duši vyschne, to se u mě ještě neblíží. Zatím mám co dělat, tudíž je to dobré. Ono někdo ty staré baby přece hrát musí. A obecně mám i tentokrát pocit, že to, co vidíme na jevišti, je důležitější než všechna provolání a proslovy. Tahle nová inscenace je pro nás pro všechny opravdu současná, ale nechci moc analyzovat: zkrátka plivu na jevišti pajšl a nejsem sama, ale mám pocit, že to má smysl. Mě divadlo mnohokrát dostalo z těžkých situací a jsem mu za to vděčná. Bylo a je můj azyl, moje oáza.

Každý večer se ve Slovenském národním čtou kritická prohlášení, která vláda považuje za součást aktivit řízených ze zahraničí s cílem sesadit současnou vládu. Jak efektivní zatím jsou?

Podporuju je, ale taky si myslím, že i náš message kumštýřsko-politický, který plyne z téhle inscenace, je důležitý. Je přece hrozně důležité nejen to, co říkáme, ale i to, co hrajeme. Napadlo mě dokonce, že by se politická prohlášení mohla číst už před začátkem představení, ne během děkovačky, ale to je samozřejmě věc diskuse.

Atmosféra se mi tady zdá hodně napjatá…

Jak řekl někdo moudrý: potřebujeme spravedlivost mocných, moudrost vzdělaných, modlitby věřících i odvahu statečných. Nic z toho ale kolem sebe nevidím. Dostali jsme se do stadia, že se už bojíme – a to je hrozné. Udají mě? Vyhodí mě z divadla? Lidé se opravdu začínají bát, zatímco Fico destruktivně frčí do záhuby. Začalo to jeho atentátem, rétorika je od té doby hodně vypjatá a musím říct, že mi nedělá dobře slýchat provolání „Fico do basy“. To do civilizované debaty jednoduše nepatří. I když je jasné, že nás premiér Fico znovu omámil svou perfektní exekutivou, ale bohužel, myslím si, mu schází právě moudrost.