Nehostujete zde poprvé, Slovenské národné divadlo je v Plzni každoroční pevnou součástí mezinárodního programu. Vnímáte rozdíl mezi slovenským a českým publikem?

Myslím, že zásadní rozdíly nejsou. Záleží spíš na tématu. Pokud je univerzální, publikum reaguje vždy silně. Jen jazyková bariéra je pro mladší české publikum možná větší než dřív, protože nemá tak intenzivní kontakt se slovenštinou, jaký jsme měli my v dětství. Já jsem ročník 1977, vyrůstal jsem na Československé televizi, čeština mi nikdy nebyla cizí. A myslím si, že díky koprodukcím se naše prostředí bude dál přirozeně propojovat, jsme součástí evropského trhu.

Loni v srpnu došlo k překotné změně vedení Slovenského národného divadla, která byla součástí širších změn ve slovenské kultuře. Jaká je situace dnes?

Upřímně – nezlepšila se, spíš naopak. V kombinaci s politickou situací na Slovensku je společnost vyčerpaná, protože tlak a chaos trvají už dlouho. Lidé už nemají sílu reagovat na všechno. Ale odpor se úplně nevytratil, vrací se ve vlnách. Teď vláda přijala úsporný balíček a opět jsou to lidé, kdo platí dluhy. Pocit, že žijeme v autoritářském státě, přetrvává.

Inscenace Tatarka režiséra Dávida Pašky a dramaturgyně Dariny Abrahamové měla premiéru v listopadu 2024, odráží už tedy stávající situaci?  
Je to text, který pro nás napsal velmi talentovaný mladý režisér Dávid Paška. Jedná se o kompilaci Tatarkových tří děl, což jsou Proutěná křesla, Démon souhlasu a Sám proti noci. Ve skutečnosti sledujeme tři etapy Tatarkova života, kdy se nejdříve ocitá v Paříži v roce 1938, krátce po Mnichovské dohodě, jako student, poté jako národní spisovatel v roce 1956 a následně jako pronásledovaný disident v letech normalizace v roce 1978. Nakonec je to starý muž čekající na něco, čeho se bohužel nikdy nedožije, v květnu 1989. V tom prvním období byl nevědomky a omylem až vášnivým ideologickým autorem a podporoval i monstrprocesy po válce. Později se probudil, uvědomil si, že jde o nelidskou propagandu a mašinérii. A nakonec přišla poslední, velmi krutá etapa – Tatarka jako vyvrhel socialistické společnosti, který nesměl cestovat, pracovat, publikovat. Žil zbídačený a v chudobě, ale nemohl se vrátit zpět. Myslím, že to vnímal i jako své pokání za to, co kdysi podporoval. Nesl to statečně až do smrti.

Zleva Robert Roth (Bartolomej Slzička) a Tomáš Maštalír (Valizlosť Mataj) Foto: Robert Tappert

Tatarkovo alterego, Bartolomeje Slzičku, hrají vedle malého chlapce hned dva herci, Robert Roth a Daniel Žulčák. Vy máte v inscenaci důležitou roli Valizlosťa Mataje, kdo to přesně je?
Valizlosť Mataj je Tatarkův stranický soudruh, kolega, ideologický nadřízený, zosobnění pověstného Tatarkova „démona souhlasu“.

Ve Slovenském národném divadle dnes dostávají prostor mladí režiséři. Kromě šestadvacetiletého Dávida Pašky je to například velkolepá inscenace Tajomstvo Santa Vittorie, která měla premiéru letos v únoru a kde také hrajete. Režírovala ji Alena Weisel Lelková. Jak tuto spolupráci vnímáte?
Rozhodně se necítím jako učitel. V jistém smyslu jsem rád, že jako herec jsem pravděpodobně zdrojem inspirace pro různé režiséry, a pokud mě vidí určitým způsobem, nebo mě dokonce nechají jít proti mé přirozenosti a hrát jiné postavy, než je obvyklé, jsem rád. Je to vždy otázka důvěry režiséra. Možná se rozhodnou mě obsadit díky nějaké předchozí spolupráci nebo díky tomu, jak mě vnímají; a každý režisér vás v ideálním případě může vnímat jinak. Pro některé může být silná jedna vaše stránka, pro jiné zase jiná.

A u herců? Co jim jako pedagog VŠMU předáváte?  

Pořád pochybuji, zda mám co předat, protože nikdo nikdy není „hotový herec“. Vždy jde o to, zda se člověk dívá dopředu a chce se zlepšovat, nebo usne na vavřínech. Takto přistupuji i k pedagogice. Studentům říkám, že jsem vlastně tam, kde jsou oni, jen o pětadvacet let později. Herectví se nedá naučit jedním způsobem, ale učitel může být průvodcem, který pomáhá studentům rozvíjet vlastní potenciál. Snažím se s nimi sdílet své zkušenosti, ukázat jim principy, které mi fungovaly. A především je vést k správnému přístupu k profesi.

Ve Slovenském národném divadle hrajete s osobnostmi, jako jsou Martin Huba, váš pedagog z VŠMU Emil Horváth, Božidara Turzonovová, Zuzana Kronerová, Emília Vášáryová… Jaké to je stát s nimi na jevišti?
Je to samozřejmě závazek i čest. Jako studenti jsme k nim vzhlíželi, sledovali je z hlediště. A najednou jsou to naši kolegové, partneři na jevišti, stále jsem z toho nadšený. Jsou navíc stále aktivní, plní energie a inspirace. A vy víte, že se od nich můžete pořád učit.

Divadlo je i pro vás základ profese?
Divadlo je můj základ, tam jsem začínal a tam jsem se naučil nejdůležitější profesní věci. Ale neřekl bych, že mám divadlo raději než práci před kamerou. Je to stejná práce – jen jiné prostředky vyjádření. Když pracujete na postavě a situaci, je to stejné v divadle i před kamerou. Jen forma se liší. Momentálně si rozhodně nedokážu představit, že bych bez divadla existoval. Bez kontaktu s divadlem bych být ani nechtěl: někdy je ho možná hodně, ale na druhou stranu je pro mě zásadní.