Ano, to, čeho se Jarmila Horáková účastnila, bychom dnes patrně nazvali alternativním divadlem.  Na tom, že nezůstala jen pouhým jménem v statistice meziválečného divadla (i když prestižní angažmá v Národním divadle bezprostředně po ukončení studia konzervatoře by stačilo samo o sobě), měl zásluhu především režisér Jiří Frejka. Ten ji nejen podporoval a spolupracoval s ní v rámci Osvobozeného divadla, ještě než je proslavili Voskovec a Werich, ale po její smrti se postaral o to, že vyšla  knížka vycházející z autentických záznamů herečky Deník Jarmily Horákové. O „soukromých vztazích“ můžeme samozřejmě spekulovat, ale jistě se shodneme na tom, že přinejmenším silné  vzájemné sympatie tu bezpochyby byly. Jak se ovšem zdá ze vzpomínek jejích současníků, získala si Jarmila svou bezprostředností sympatie mnohých (viz  https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/3.1927-1928/10/115.png).  Knižní vydání Deníku Jarmily Horákové, je pak svědectvím o přemýšlivosti a talentu mladé herečky. Jistě není náhoda, že kniha byla několikrát znovu vydávána, nejnovější verze je v současné době k dispozici  v edici AMU. A právě tato kniha se stala jedním z výrazných zdrojů pro inscenaci.

Tvůrci ovšem pátrali po stopách Jarmily Horákové i v rodných Řevnicích, kde zakoušela jako teenager první herecké zkušenosti na scéně Lesního divadla (v letech 1917-1923). Tam ji viděl Jaroslav Kvapil, který v ní nalezl pokračovatelku Hany Kvapilové. Upozornil na její talent  rodiče, a tím pomohl Jarmile otevřít cestu do uměleckého světa. Od roku 1919 se připravovala v soukromé filmové škole, a v letech 1922–1926 studovala na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře. Za svůj krátký život hrála na mnohých pražských scénách, nastudovala 85 rolí (!) a odehrála 343 představeních. Vyzkoušela jak prkna Zlaté kapličky, tak i rozmanitých avantgardních scén.

Inscenace, kde mimka Kateřina Vernerová ztvárňuje mladičkou Jarmilu, nás zavádí do prostředí první republiky, přímo do srdce avantgardního hnutí. Jsou tu nejen zmínky o Devětsilu a počátcích Osvobozeného divadla, ale i o konkrétních osobnostech uměleckého světa té doby (Teige, Nezval ad.). Ke spolupráci přizval režisér Jana Mrázka, který nejen zkomponoval a vybral hudbu, ale zároveň je i jejím interpretem – hudebníkem a zpěvákem. A jako zdatný amatérský herec a absolvent DAMU je Vernerové i dobrým sparing partnerem. Za zmínku bezpochyby stojí i vizuální stránka představení. Nápaditá avantgardně stylizovaná minimalistická scénografie (geometrické tvary, štafle) je dílem Drexlera a Vernerové, light design obstarává Lukáš Klíma. A vzhledem k tomu, že se jedná o polodokumentární záležitost, nechybí ani projekce fotodokumentace.

Podzemní Studio Švandova divadla je díky své autentické „zvetšelosti“ hojně využíváno pro experimenty a různé typy alternativních projektů. A Sestra básníků sem dokonale zapadá. Vernerová díky své pantomimické a pohybové průpravě dokáže zprostředkovat trochu vykloubený svět avantgardních pokusů (a právě v pohybových etudách zvládá evokovat atmosféru doby lépe než v mluveném projevu), má velmi pečlivě nastudované pohybové etudy a gesta tak, jak je známe z fotografií příp. filmových záznamů.  Mrázek svými hudebními vstupy, které spoluurčují rytmus představení, dodává nadhled i humor.

I když Sestra básníků může fungovat lépe u publika, které je o době první republiky a její avantgardní kultuře alespoň částečně informováno, nabízí toto představení i nezasvěceným divákům zajímavý vhled do inspirativní atmosféry toho, čím je pro nás dnes alternativní divadlo.