Prvním zvoleným titulem oficiální Mladé scény se stala dvacet let stará hra Radmily Adamové Holky Elky. Jak se ukazuje, téma týkající se vzhledu ženského těla v oboru módního showbusinessu, je stále aktuální. Ne nadarmo se v programu k inscenaci poukazuje na to, kolik stojí např. nové zuby, plastika různých částí těla i obličeje, různé estetické procedury, ale i zastupování agentem/agentkou. A je tu poukázáno i na nutnost udržovat si – mnohdy přehnaně -  štíhlou postavu, což samozřejmě souvisí s PPP (poruchy příjmu potravy, ať už bulimií či anorexií, a mnohdy i drogovou závislostí).

Hra Radmily Adamové svérázným způsobem pojmenovává nejrůznější problémy, spojené s dráhou modelky. V první části hry s nadsázkou sleduje a komentuje prostřednictvím protagonistek dravý svět modelingu, kde se dívky často snaží zlikvidovat potenciální konkurenci velmi nečistými prostředky, ať už ponižováním, vychloubáním se vlastními úspěchy či doslova psychickým terorem.  V této „dopolední části“, kdy dívky čekají na fotografování a jsou doslova psychicky zdeptány délkou čekání a hlavně nejistotou,  se jejich problémy jen sem tam vyloupnou z vzájemných dialogů  (věčné hladovění a vzpoura těla, kariéra nebo mateřství, řešeno potratem, (ne)zkušenost v oboru ad). Pocit, že všechny jsou jen materiálem, je umocněn tím, že dívky pro tento konkurs mají stejná jména E1, E2, E3, i když vyjde najevo, že se jmenují jinak. Jsou to zkrátka Holky Elky (kdy slovo Elle znamená neosobní ONA, ale také název módního časopisu).  

V „odpolední“ části se pak blíže podíváme do soukromí jedné z nich, Karolíny, která má nejdelší zkušenost s tímto odvětvím (show)businessu. Vzhledem k ctižádostivé matce už jako malá dělala reklamu na sladkosti, přičemž jí nebylo dovoleno je konzumovat (striktní zákaz: Nežer! ji provází celým životem). V této části nahlížíme do soukromí dívky závislé na drogách, která je v područí svého agenta – v originále agentky, jinými slovy pasáka, který do ní investoval formou různých estetických vylepšení vzhledu a mladá žena tak slouží v daleko širší škále nabídky těla, nejen na focení

Diana Šoltýsová, která se zapsala jako režisérka, zabývající se ženskou tematikou (připomeňme nedávnou autorskou hru LOLitky) a mnohdy krušným údělem žen. Tohoto tématu se jako režisérka drží už spoustu let, ať už v oficiálních divadlech (Klicperovo divadlo Hradec Králové, Komorní činohra Praha, 3D Company a D21), tak v projektech vlastní společnosti Didi.Art, mj. v pozoruhodných třicetiminutových autorských variacích známých děl (Médea, Maryša aj.) hraných v miniaturních prostorách pro 30 diváků. Spolupráce s Mladou Boleslaví trvá už od roku 2019, kde mj. režírovala Postřižiny, Porcii Coughlanovou nebo Kytici.

Pokud jde o nejnovější inscenaci Holky Elky, spolupracovala na ní s osvědčeným týmem – scénografkou a kostymérkou Agnieszkou Pátou Oldak, světelnou designerkou Magdalenou Hůlovou a k hudební spolupráci přizvala mladou herečku a zpěvačku Anetu Kalertovou.

Na počátku byly úpravy textu (z dramaturgického hlediska by dle mého bylo možné zkrátit druhou část, ve které občas „padá řemen“), z nichž zásadním rozhodnutím bylo místo all-women obsazení začlenit do inscenace mužský element. V době vzniku bylo aktuální téma žen-podnikatelek, která zakládaly nejrůznější agentury a musely se dravě bít v konkurenčním boji, a zároveň byly nezletilým modelkám i náhradními matkami. V dnešní době trvajících kauz MeToo je velmi vhodným řešením dát do kontrastu s mladými ženami mužskou postavu, ať už fotografa se stálým úsměvem na tváří, který jedná s modelkami jako s pouhým materiálem, tak v druhé části, kdy vstupuje do domácnosti Karolíny jako manažer a pasák zároveň. A pak je tu změna rekvizity: místo lentilek, které zkušená modelka v dětství propagovala a nesměla jíst, je tu čokoládová tyčinka Milky Way, s níž se jako jednou z mála rekvizit hraje.

Scénografie první části uzavírá protagonistky do čtvercového neutrálního prostoru čekárny, do jakéhosi symbolického ráje s obláčky na stěnách, a velkou obrazovkou, na níž se mění barva mraků jako indikátor momentální atmosféry ve studiu, stejně ve zvukové složce působí hudební stopa. Zrcadlová podlahou spoluvytváří dojem exkluzivnosti, ale zároveň evokuje i jakýsi zrcadlový labyrint, na pomezí reality a iluze, v němž se lze velmi snadno ztratit. Na vše „dohlíží“ kamera, jakýsi Big brother… Působivé jsou i uni kostýmy s módními saky, ale také bílými ponožkami a rudými lakovými střevíčky na vysokém podpatku (ty si obuje v závěru první části i sám fotograf). Tři Elky zosobňují výrazné typy.  Hana Marie Maroušková jako E1 je nervní začátečnice, na modelku trochu silnější, a zjevně jí to trápí (hltavé pojídání musli tyčinky, nevolnost a hysterický záchvat, že byla otrávena kolegyní). E2 Jaroslavy Koškové je nervózní z jiného důvodu, její kariéře může zabránit těhotenství, a právě odpoledne toho dne je poslední možnost potratu. V projevu je ráznější, tak trochu rebelka (okázale překračuje zákaz kouření), která suverenitu hraje s větším nadhledem, ale vnitřně zůstává velmi křehká a zranitelná. Do třetice je tu světaznalá E3 Barbory Kostkanové, která dokonale odpovídá žádaným kritériím: je vysoká štíhlá, suverénní, znalá poměrů a vždy připravená. Ví, že na konkurzy se nosí plavky, high heels a v tašce pár musli tyčinek, aby člověk při dlouhé čekání neomdlel.   Je jasné, že její zdánlivá suverenita a dravost, kdy se pro diváky stává přesvědčivou „vítězkou“, se v druhé části ukáže jako dobře propracovaná maska. I díky spolupráci Svatavy Hanzl Milkové se pohybové kreace dívek, které se předvádějí jedna před druhou, a patrně i trochu před kamerou, stávají výrazným obrazovým vjemem pro diváky. Muž, který má všechno na háku, tedy Vladimír Pokorný s bujnou kšticí, tu funguje jako katalyzátor ženských konkurenčních soubojů, ale do jisté míry také jako machistický výsměch ženám obecně. Závěrečná pointa první části, kdy se ukáže, jak bláhová byla obava, snaha o co nejvýraznější vzhled i touha ponížit ty druhé, poukazuje na nevyzpytatelnost tohoto povolání.

V druhé části je shozena jedna strana obláčkové scény, a my se ocitáme v neútulném bytě E3, oblečené ve vyzývavé lesklé červené kombinéze, která se ničí drogami a částečně i výčitkami, souvisejícími s její nemohoucí matkou, kterou uklidila za drahé peníze do ústavu. Zdá se pokraji sil,  doslova se rochní v čokoládových tyčinkách v kombinaci s bílým práškem, který ji přivádí až do stavu divokého zvířete. Když navíc přiveze neohlášeně ošetřovatelka bezvládnou nekomunikující matku na vozíku, nejsme si jisti, zda se jedná o pokračování příběhu (jsou to stále stejné herečky). Zatímco Kostkanová zůstává dále modelkou, od dětství nucenou k účinkování v reklamě, Košková se proměňuje v bezvládnou matku a Maroušková je její ráznou ošetřovatelkou. Po marné komunikaci s matkou visící na vozíku ji dcera odklidí velmi hrubým způsobem ze scény, aby mohla přijmout svého „chlebodárce“ (v průběhu druhé části vidíme na televizní obrazovce některé z protagonistů mimo scénu, ale není jasné, zda jde o předtočené záběry či live cinema). Pokorný v roli agenta-pasáka v této části vzbuzuje nepříjemné asociace, jak svým „slizkým“ vzhledem, tak chováním predátora a investora, který si hlídá kvalitu svého zboží.  Na konci už matka nežije, a E3 si znovu nasazuje osvědčenou masku. Vypadá to, jako by všichni byli odsouzení k setrvání ve svých předurčených rolích.  I když obě části působí dosti nesourodě, a švy mezi nimi mají trhliny, herecké výkony celé čtveřice jsou působivé, a mohou bezpochyby povzbudit diskusi nad tématem.  V dialogu s herci po představení zazněly z řad diváctva nejrůznější interpretace, propojující obě části (např. že modelka z první části nestihla potrat, a tady se ukazuje rodové prokletí její dcery, ale taky, že se děj odehrává téhož dne, kdy nahlédneme do soukromí nejsuverénnější z modelek). V každém případě lze takový počin – vyčlenění prostoru pro mladé publikum  a nabídka titulů, které je zajímají,  pokládat za dobrou investicí do budoucna.