Do takového prostředí převádí režisér Ondřej Kulhavý autorský text Tadeáše Stanka Tahle země je naše. Dva světonázory symbolicky a velmi účinně podporuje rozložení hlediště. Publikum sedí naproti sobě a obklopuje tak ústřední podlouhlé jeviště-hospodu, v jehož středu se střetává a ztroskotává komunikace veškerých postav. Jako zástupci strany deprivovaných vesničanů vystupují Jarda (Ctirad Götz) coby výčepní, stojící věčně u pípy na jednom konci jeviště, a do montérek a kostkované flanelové košile oblečený Michal (Jan Pařil), jenž svůj ledabylý vzhled podtrhuje šedivými mastnými vlasy svázanými do culíku. Kontrastní názory k těmto nespokojeným mužům vznáší bývalý člen místní komunity Eda (Tomáš Weber). Vystudovaný sociolog strávil zhruba deset let v Praze, kam se odstěhoval poté, co byl ještě jako nezletilý chlapec donucen odejít z domova. Střet dvou světů jasně naznačuje i kostým „Pražáka“, protože Weber přichází s prsteny na rukou, v elegantním baloňáku a s výrazným oranžovým šátkem na krku.

Debaty o problémech s menšinami, o sociální zodpovědnosti společnosti či o ekologii představují prvoplánovou, ale přesto nedílnou součást textu, jehož kvalitu lze spatřovat zejména ve vyváženosti a nestrannosti. Oba názorové tábory spolu živě diskutují, přesto se explicitně neurážejí a žádný nemá znatelně navrch. Vzhledem k tomu, že ani jedna strana není stylizována do role „té lepší, správnější“, nabízí se otázka, jak by na tuto inscenaci reagovali lidé mimo Prahu, tedy mimo oblast, jež se pravděpodobně většinově hlásí k Edovým postojům. Vzhledem k nejednoznačnosti a živosti mimopražských postav si dokážu představit, že by slavila úspěch.

Jediný, kdo se pohybuje někde uprostřed debatní přestřelky, je Edův kamarád z dětství Luděk (Kryštof Lepšík). Právě on se stává hlavní obětí venkovsko-městského střetu: těsně po vyučení si půjčil peníze na podnikání, to se ale nepovedlo, takže musel splatit dluhy prodejem rodinného baráku. Jelikož není finančně zabezpečený, bydlí z dobré vůle Edova otce Karla v jeho malém zahradním domku spolu se svou ženou a čtyřletým synem Honzíkem, o něhož bojuje se sociálkou. Nešťastník stojí na hranici mezi idealistickým kamarádem Edou a zahořklými vesnickými kumpány. Rozpor vyniká díky Lepšíkově herectví, které staví na silných emocích beznaděje a zoufalství – Luděk už zažil příliš mnoho na to, aby se oddal Edově naivní euforii, ale přesto ještě nechce ve všem souhlasit s alkoholiky o generaci staršími. A přesně na této hraně balancuje do tepláků oblečený mladík, zatímco klopí jedno pivo za druhým stejně jako Jarda a Michal.

Jak se ukáže, Eda přijel na pozvání starostky (Tereza Havránková), aby převzal dědictví po otci (Daniel Rous), a na svých pozemcích se chystá vybudovat komunitní centrum Radost, v němž se budou moci scházet všichni bez ohledu na barvu pleti, věk atd. Realizace tohoto plánu ale donutí zoufalého kamaráda k vystěhování. Příběh se alespoň na konci posune od obvyklých,  nekonečných debat k morálnímu dilematu, které na chvíli postaví nám na první pohled sympatičtějšího Edu do pozice „toho zlého“. Tvůrčí tým tak důrazně připomíná, že nikdo a nic není černobílé – a právě tím inscenace Tahle země je naše zaujme nejvíc.