Celý epizodický děj, do něhož nás uvádí vypravěčka, se odehrává ve třech pokojíčcích dívek, který sotva vstupují do věku teenagerek, a jejich matek. Holčičky Anna, Klára a Sofie se se životem perou, jak umějí, a jak jim jejich okolí umožňuje. A na pomoc si berou své panenky, které se stávají nejen jejich tichými zpovědníky, ale zároveň alter egem.  Vztah k panenkám zrcadlově odráží, na jaké chování jsou zvyklé ve svém okolí, a jak se taková hra může měnit v zažité vzorce manipulativního chování.

Zdánlivě bezproblémová, téměř instagramová rodina Anny (Barbora Kostkanová) a její vystajlované maminky se samozřejmě pojí s idealizovanou Barbie (Nela Chaloupková)  s vosím pasem a dokonalým chováním, zároveň ovšem odráží vnitřní prázdnotu nahrazenou vnějškovými atributy úspěšnosti. Kdo by za tou pečlivě udržovanou fasádou hledal nějaké trhliny či nebezpečí?  Být stále dokonalou je ovšem pro holčičku, aniž to tuší ona či její matka, velkou zátěží, a tak snadno podlehne lichotkám, které ji utvrzují v jedinečnosti… a padá do pasti predátora.

Rodina Kláry (Kateřina Zapletalová) už není tak dokonalá, a tak ani panenka (Štěpánka Pečenková), která je sice nápodobou Barbie, ale v realističtějším provedení (přiznám se, že o existenci Lammily, panenky s celulitidou a akné jsem do té doby neměl ponětí), ale ani tady nechybí hnusné „tajemství“, které se navždy zařízne do duše.

Nejviditelnější trauma si ovšem od malička nese Sofie (Jaroslava Košková), s matkou notoričkou, jejíž chování nutí holčičku předčasně se smiřovat s ošklivostmi světa. A na tu zbývá jen Ken (Tadeáš Lorenc), kterého našla u popelnice, a který má navíc ukousnutou nohu…

Tři osudy -  tři hrdinky – tři panenky  - tři matky (otec ve všech případech chybí, mužský element je přítomen jen ve zmínkách o predátorském chování mužů).  Celé téma, byť je pojato s nadhledem, humorem a dotekem poezie, způsobuje mrazení v zádech, ale taky vztek.

Zpracování příběhů silně rezonuje a umocňuje ho i dobře vybrané obsazení: jednotlivé dívky, byť samozřejmě dávno překročily věk svých postav i hraní s panenkama, působí zcela autenticky a dokážou diváka vtáhnout do svého světa. Poukazují tak mimochodem na to, že i když je prvotní bolest později potlačena, trauma se nikdy zcela neztratí. Panenky, ať už dokonalá Barbie, drsnější Lammily nebo chudák Ken se tak velmi logicky párují s jednotlivými hrdinkami, a jejich oživnutí vůbec nepůsobí nepřirozené – naopak. Navzdory tomu, že se pohybují stylizovanou, loutkovou chůzí (demonstrující panenku poškozenou či bez ohebných kloubů), s živými hrdinkami chvílemi doslova splývají.   

V roli vypravěčky, ale hlavně v podobách tří různých matek se představuje Nikol Kouklová, které se výborně podařilo rozlišit různé přístupy dospělých k dětem. Unikátní je její nonverbální hra s dlouhými rezavými vlasy, které mohou být ozdobou, ale i hororovou oponou přes obličej opilé matky, bezvládně se kymácející na židli.

Kostkanové Anna je prototypem vzorné holčičky, která – ostatně po vzoru své matky – nejvíce dá na zevnějšek a vnější atributy úspěchu, a k tomu se pojí její naivní sny o budoucnosti.  Netuší ovšem, jak ji ctižádost být nejkrásnější a nejlepší vlastně blokuje, když zcela nesvobodně podléhá diktátu umělé dokonalosti. A právě přes pochvaly a lichotky jí ovládne soused predátor.

To v druhém vztahu matka-dcera se zdá vše v pořádku, ale ukazuje se, že ani praktičnost a schopnost vzájemného porozumění neuchrání před nebezpečím. Klára zažívá neblahou zkušenost téměř před očima celého příbuzenstva na oslavě babiččiných narozenin, predátorem je tu blízký příbuzný.  Můžeme si klást otázku, jak je možné, že si matka nevšimla, co se děje její dceři? A proč se ji dcera nesvěřila? Ale to už je otázka pro psychologa…

 Známe ovšem i mnohé případy extrémního zanedbávání dětí, vzhledem k závislostem rodičů. Zde tento neblahý osud reprezentuje Sofie, v jejímž dětství není jediný světlý okamžik. I když se s  rodinným handicapem snaží co nejlépe poprat, je jasné, že takové poškození dětské duše zanechá nevyléčitelné jizvy. Právě postava figurky Kena (který je vlastně jen bezduchým doplňkem Barbie), ukazuje hloubku zoufalství holčičky, která je skrývá pod maskou hlučné veselosti.  

Podobně jako v případě knih (Poupátka, Les v domě) či filmu Sboristky vychází jednotlivé příběhy z reálných dětských traumatizujících zážitků. Čísla statistik –  ač bezpochyby nemohou zachytit celou škálu těchto trestných činů na dětech - svědčí o tom, že je třeba o tomto tématu nejen mluvit, ale hlavně si všímat, co se kolem nás děje.  Právě tato inscenace upozorňuje i na to, že nejrůznější hrůzy se neodehrávají jen v sociálně slabých rodinách, ale že se problém týká všech.