Francouzsko-belgický spisovatel Éric-Emmanuel Schmitt patří také u nás mezi celkem pravidelně uváděné autory, přičemž nejčastěji divadelníci sahají po adaptaci jeho novely Oskar a Růžová paní. Drama Frederick napsal Schmitt v roce 1998, kdy byla hra uvedena v pařížském Théâtre Marigny se zmiňovaným Belmondem v hlavní roli. Českou premiéru měla hra v roce 2004 v Městských divadlech pražských v režii Milana Schejbala a výrazně tehdy zaujal především herec Boris Rösner.

V portfoliu Schmittových her zaujímá Frederick výlučné postavení – ať už svým dobovým ukotvením v první polovině 19. století, tak i tím, že se jedná o velmi zalidněné, celosouborové drama. Inspiroval ho život jedné z hereckých legend francouzského romantismu - jméno Frédérick Lemaître je ve Francii dobře známé, což sice neplatí pro českého diváka, nicméně pro sledování inscenace není tato neznalost podstatná. Děj se z větší části odehrává v roce 1832 a zavádí nás do zákulisí Divadla Na bulváru (v originále Théâtre des Folies-Dramatiques), které pod vedením ředitele Harela bojuje s nepříznivou finanční situací, ale i se zásahy státních úřadů, které v boji proti republikánům zesilují cenzuru. Slečna George a Frederick jsou hlavními hvězdami souboru, jenž má na repertoáru především ve své době oblíbená melodramata. Bohémský Frederick umně balancuje mezi divadelním uměním, milostnými avantýrami a náklonností k republikánským myšlenkám. Zásadní zlom ale nastává v okamžiku, kdy do jeho šatny vejde mladá Berenika. S city k ní si věhlasný herec nedokáže poradit...

Režisér Radovan Lipus nechal pro pardubickou inscenaci pořídit zbrusu nový překlad Schmittovy hry od děkanky DAMU Daniely Jobertové. Autorka výpravy Marta Roszkopfová pojala Fredericka jako dobové drama s bohatými kostýmy, scéna dobře evokuje divadlo na divadle a využívá kromě jeviště i ředitelskou a primátorskou lóži. Jak Lipus poznamenal, jedná se o analogové divadlo, kde se místo projekcí a moderních technologií pracuje s tahy a malovanými kulisami. Atmosféru vhodně doplňují i muzikanti, kteří s akordeonem, trubkou a houslemi nenápadně prochází celým představením (hudbu složil Pavel Helebrand).

Schmittův text je poctou divadlu a hercům, zároveň si ale dokáže dělat z tohoto prostředí legraci. Satirizuje dobový sošný způsob herectví a bulvární melodramata, jež plnila divadelní kasy, ukázky z těchto her jsou divácky vděčným komickým prvkem. Komediální rovina slušně funguje v první polovině představení, rovněž zákulisí divadla a proces tvorby je zobrazen v lehké nadsázce, v níž se zdařile pohybují především Petr Dohnal v roli ředitele Harela a Petr Borovec jako netalentovaný, ale sebestředný dramatik Cussonnet.

Ve druhé polovině inscenace povážlivě ztrácí na tempu, autor se ve snaze o příhodné završení dějového oblouku nenaplněné lásky uchyluje až k přílišnému sentimentu. Opouští zde také půdorys Lemaîtrova života, když nechá svého titulního hrdinu zemřít deset let poté, co odvrhl svou osudovou lásku, zatímco Frederickův reálný předobraz se dožil úctyhodného věku 75 let. Závěrečný obraz, v němž těžce nemocný Frederick umírá na jevišti svého divadla a v náručí ženy, která byla jeho osudovou láskou a jíž na konci života vyznává, že ji nikdy nepřestal milovat, silně připomene závěr klasiky francouzského dramatu – Rostandova Cyrana z Bergeracu.

Ladislav Špiner hraje Fredericka jako sebevědomého člověka, který si je vědom svého talentu a ke svým kolegům se někdy chová blahosklonně. Dokáže ale odhodit masku bohéma a v okamžiku, kdy divadelní vrátný potřebuje ukrýt příbuzného pronásledovaného policií, ukazuje Frederick svou praktickou tvář. Je člověkem, který se nechce podvolit autoritám, využívá svého postavení obletované hvězdy. Nejistota přichází až ve chvíli, kdy v sobě najde skutečný cit vůči mladičké dceři barona z Remusatu. Vztah, jemuž nepřejí okolnosti a o nějž by bylo třeba bojovat, Frederick vzdává, jelikož sám sobě nevěří, že by byl schopen zůstat k Berenice upřímný. Naráží tak na paradox divadelního života, v němž na sebe jako herec každý den bere nějakou roli a ztrácí schopnost být ke svému okolí otevřený. 

Bereniku Schmitt napsal jako postavu s menším charakterovým vývojem než Fredericka. Karolíně Šafránkové se ovšem daří vedle oddanosti a okouzlení starším mužem v Berenice správně vyvážit nejistotu s odhodláním. Svým útěkem k divadlu dává všanc své společenské postavení a sází vše na jednu kartu. I když jí tato sázka nevyjde, najde ve svém srdci pochopení a Frederickův čin, jenž ji vžene do náruče vévody z Yorku, bere jako důkaz lásky.

Milostný příběh zasazený do atraktivního divadelního prostředí potěší hlavně konzervativnějšího diváka. Lipusova inscenace je přehledná, uhlazená a herecky slušně ztvárněná, dokáže pobavit i dojmout.