Toto dokumentární pásmo, vycházející z autentických zážitků, ukázalo válku na Ukrajině a také působení médií v ní ze zcela neobvyklého úhlu. Patrně málokdo z nás v hledišti znal předtím pojem „fixeři“, tedy místní zprostředkovatelé nejen z řad lokálních novinářů, ale i dalších dobrovolníků, kteří pomáhají zahraničním žurnalistům či televizním štábům nacházet zajímavá témata, a zároveň zajistit přístup na místa, kam by se jinak neměli šanci dostat. Takových místních spolupracovníků je potřeba především v nebezpečných oblastech, často v ohnisku válečných konfliktů, ale i v zázemí, kde zůstávají většinou skryty oběti války a nejrůznějších zhůvěřilostí.

 V tomto případě se samozřejmě jedná o Ukrajinu, a většinou mladé lidi – fixery a fixerky, kteří nejen tlumočí, ale je na nich, aby odhadli míru rizika a zprostředkovali kontakt s místními lidmi zasaženými válkou. Na rozdíl od zahraničních novinářů, kteří prvořadě „hledají příběh“, a ne vždy dbají na etiku, je právě na fixerech, aby odhadli míru toho, nakolik zasáhnout do soukromí, jak dosáhnout toho, aby lidské tragédie nebyly zneužity ve jménu senzace, a taky, aby informace, přenášené dál byly pokud možno co nejpravdivější.

Na jaře 2024 odcestovala skupina kolem divadelních umělců André Erlena a Stefana H. Krafta a zpěvačky Mariany Sadovské na Ukrajinu, aby zde sbírali materiál k tématu – mluvili na místě s fixery i se zahraničními novináři, zjistili, jak celý systém funguje. Výsledkem bylo na dvě stě hodin rozhovorů, vyprávění, dokumentárních videozáznamů. Je jasné, že do jisté míry značnou motivací jsou finance, které fixeři od jednotlivců či společností získávají, ale může se stát, že jsou prostě jen využiti a odbyti malým či žádných honorářem. A to nemluvíme o tom, že místní zdroje (pomocníci), bez nichž by se zahraniční žurnalisti na většinu míst vůbec nedostali, prakticky nikde nejsou zmiňovány.

Samozřejmě, že z takového množství materiálů bylo třeba udělat „digest“,  vyprávět především příběhy (suché zpravodajství a počty mrtvých už dnes nikoho moc nezajímají). Šanci má osobní příběh, i za cenu toho, že zpovídanému člověku je mnohdy tímto způsobem ublíženo. Několik takových příběhů, z nichž zahraniční novináři a filmaři nevycházejí příliš dobře, jsme zprostředkovaně měli možnost společně s protagonisty prožít.  

Na počátku jsme svědky toho, jak performeři za zvuků výbuchů a střelby pobíhají nebo se plazí – což evokuje válečnou situaci. Na pozadí běží dokumentární záběry z rozbořených měst a detaily tváří zoufalých lidí. A před tyto záběry běží jména: alespoň takto jsou zmíněni fixeři a fixerky, kteří mnohdy s nasazením života pomáhají. Poté jednotliví performeři (André Erlen, Anja Jazeschann , Stefan H. Kraft, Mariana Sadovska v náznakových kostýmech) vyprávějí o událostech, a chvílemi jsme i svědky stylizované scénky (např. zahraniční štáb natáčí rozhovor s matkou znásilněné dívky, a stylizuje protagonistku do podoby „bábušky“, když jí na hlavu uvážou šátek, který tato žena zjevně není zvyklá nosit). Performerka, která tuto roli ztvárňuje, je skutečně původem Ukrajinka, žijící v Německu, Mariana Sadovska. Kromě toho je „Marjenka“ také hudební skladatelka, která na scéně interpretuje zhudebněné básně. Při diskusi upozornila na to, že v době války výrazně vzrostlo množství básníků z lidu, prostřednictvím poezie o válce hovoří jak civilové, tak vojáci.  O hudbu se navíc v představení stará Jörg Ritzenhoff.

Propojení živých vstupů s přímými dokumentárními záběry z válečných míst, a autentickým zachycením atmosféry mezi novináři, ale i využitím principu live cinema, vzniká mozaika, která nabízí celou škálu pohledů na ukrajinskou situaci: je chvílemi dojemná, ale zároveň hrozivá, samotná fakta bez přibarvování jsou bolestná. Je tu ovšem jeden vykřičník: poukazuje se na to, že jsou tu nejen oběti, zasažené přímo nepřítelem, ale že riskování a senzacechtivost zahraničních novinářů může fatálně ovlivnit nebo ohrozit místní pomocníky. Zajímavý je i poukaz na to, že profese fixerů vzniká mnohdy spontánně v době válečných konfliktů, kdy se do systému zapojí i mnozí nezkušení mladí lidé, pro něž to může být osudné. Do jisté míry tedy můžeme tuto inscenaci brát jako hold profesi, která přináší mnohá nebezpečí, přesto zůstává neviditelná.

O SOUBORU:

Divadelní soubor Futur3 vytvořil od roku 2004 více než 50 autorských inscenací věnovaných současným, historickým, sociálně-politickým a kulturně-kritickým tématům. Futur3 od samého počátku pracuje kolektivně a často aktivně zapojuje publikum. Diváci a tvůrci tak vstupují do přímého dialogu o tématech, jež jsou vždy i politicky podmíněná: válka, nezaměstnanost, bezdomovectví, gentrifikace a utopie. Zároveň se soubor dotýká tabuizovaných oblastí, vztahu ke smrti, rodině, lásce i vlastní biografii. Spolek neusiluje pouze o transdisciplinární spolupráci s autory a autorkami, hudebníky a hudebnicemi, tanečníky a tanečnicemi, vědci a vědkyněmi či streetworkery a streetworkerkami, ale také o internacionalitu. Po formální stránce divadlo neustále hledá nové možnosti jako divadelní happening, průchozí instalaci či performativní parkourovou formu. Nedílnou součástí je také experimentování s novými médii (vizuálními i auditivními), které zahrnuje videoanimace, živou malbu nebo imerzivní zvukový design.