Tohle motto mi vyvstalo už v souvislosti prvních slov počátečního monologu Jitky S. Páníkové o přiznaně osobním tématu: „Dnes vám povím příběh, který mi změnil život.“ (Promluvy jsou v angličtině, překlad je uveden v programu). Pokračuje dál ve stylu, který mi připomínal přemotivovanou trenérku ve fitku, chrlící povzbudivá hesla jako Nečekejte na zázrak, buďte zázrakem! či O čem dovedete snít, to dokážete i uskutečnit! Dojem koučky evokuje také funkční náhlavní mikrofon, ale rázná ukazovací gestika, práce s pažemi a rytmický pohyb do techno hudby zase mohou budit zdání roztleskávačky sršící pozitivní energií. Není to ale jen vábivý a povrchní způsob, jak ošálit druhou stranu, aby motivátorce věřila, že s ní soucítí? Jako by nás Jitka S. Páníková zvala k sobě na scénu a velmi intenzivním a vytrvalým očním kontaktem s občasným mrknutím naznačovala, že přece všechno bude fajn. Na druhou stranu však na kolečkových bruslích jen stojí. Oproti očekávání tak vzbuzuje napětí do doby, než se rozhodne opravdu přiblížit divákům, vlivem bruslí ale pokus končí jen šoupáním nohou na místě. Postupně tedy odhaluje, co vše jí nové vybavení dovolí, jaké bude nabízet možnosti a překážky.

Rozpohybování nejprve doprovázejí pocity volnosti, proto dochází také ke změně kostýmu. Outfit populární značky se třemi pruhy předává Natálii Plevákové do jejího hudebního koutku se syntezátory a sama si obléká sáčko z dlouhých stříbrných třásní. Když se postaví do cesty větrostroji, ukáže se také jeho efektnost, ale především se performerka sebevědomě ujišťuje o své stabilitě, žádný živel ji nezastaví…jenže to je jen iluze. Brusle mají ovšem také své pro a proti, a jak se sama Jitka S. Páníková přesvědčuje, nejsou určeny k chůzi ani k běhu, přesto v nich odhodlaně a se značnou zarputilostí kluše dokola. Nejistota a pády ale mohou přijít kdykoli a nemusí být vyvolány ani naší vinou. Zlom je tak v inscenaci určen temnými mollovými tóny, zpěvem a sólem na elektrickou kytaru, změnu nálady podporuje opět jiný kostým performerky, respektive jeho částečná absence. Ze zářivě sebevědomé hvězdičky se stává až odlidštěná bytost.

Na povrch se dere strach a úzkost, jak ale navenek ukázat své vnitřní démony? Performerka nachází prvek skrytosti v dlouhých vlasech přehozených přes obličej, častém schoulení či otočení zády k divákům. Veškeré dění se zpomaluje, plazení a kroucení po zemi za syčivých zvuků syntezátoru navozuje strašidelnou atmosféru. Při několika stojkách na loktech velmi působivě využívá samotný vzhled bruslí, který mi vlivem trhavě impulzivních pohybů kotníků připomínal hlavy raptorů se slídivýma očima z Jurského parku. Po stržení příčesku je najednou performerka vyvedena z transu, odlehčená a povzbudivá hudba jí však dodává novou energii. S opětovným úsměvem sundává brusle, které jí v posledních chvílích svazovaly, teď je ovládá ona. Vede si je za tkaničky jako poslušné pejsky nebo dovádí s obutýma rukama.

Obě tvůrkyně v inscenaci Slip Grip nabídly pojetí kontrastů jistoty a nejistoty v pestré škále jak na úrovni choreografické, tak hudební. Až vzájemným doplňováním a prolínáním vznikal působivý taneční příběh o tom, jak obtížné je najít v sobě motivaci k vytrvalosti či vycítit potřebu změny. Oceňuji ale především skloubení kostýmů a typů pohybů v kontrastním ztvárnění. Tak jako v první části byla dominantní rozpohybovaná horní část těla performerky, v druhé zase „tančila“ záda a nohy. Vize nám sice mohou někdy přerůst přes hlavu, nedaří se dlouhodobě nebo máme den blbec, to zažil zajisté každý. Umění je právě ve snaze vybalancovat risk s jistotami.