Performance rozvíjí princip hry již od úplného začátku, kdy přichází první z performerů a začíná jednotlivé pneumatiky, které leží na jinak prázdné scéně, postupně stavět do vertikální polohy. Posléze dorazí zbylá trojice mužů a tuto jednoduchou aktivitu svému kolegovi i sobě navzájem maří – každý z nich se snaží všechny pneumatiky urovnat do pozice podle vlastních představ. Vše se tedy proměňuje na gradující honičku a soutěž o to, kdo získá co nejvíce pomyslných bodů. Možná za to může fyzicky velmi náročná manipulace s pneumatikami, možná toporná maskulinní snaha o to být nejlepší a nejsilnější nebo kapky potu, které časem víc a víc zaplňují záda a čela performerů, ale veškeré výstupy působí dojmem sportu.

Muži jednou fungují jako protihráči, jindy zase musí kopat za jeden tým, aby dosáhli kýženého výsledku. Z pneumatik se mimo jiné stávají vzpěračské činky nebo míče, se kterými se hází a přihrává. Atmosféru sportovního utkání dotváří také diváci, kteří po některých úspěšných kouscích fanouškovsky tleskají a jásají. Patrně nejvíce sportovním výstupem je působivé a skutečně napínavé házení pneumatik na sebe. Vršením vzniká několikametrová věž, která se s každým dalším patrem více viklá, a performerům (i divákům) hrozí, že se na ně zhroutí. Přestože se kolektivu daří přicházet se stále novými způsoby, jak si s pneumatikami hrát, jednotlivé výstupy nejsou stejně nosné a občas se i dost rychle okoukají. Spojuje je však úsilí si neživou a nepoddajnou černou gumu podmanit, a to až do úplného vyčerpání fyzických sil.

Co se ale toto hravé dovádění s pneumatikami snaží divákům sdělit? Kolektiv čtyř mužů i titulní objekty umožňují performance číst jako určitou kritiku toxické maskulinity. V průběhu se soutěží o pozici dominantního hráče a performeři s vypětím sil navzájem testují své limity. Situace se obrací až v závěru, kdy se čtveřice snaží udržet balanc na jedné obří pneumatice od těžebního stroje, což ji naopak nutí ke spolupráci, koordinaci a vzájemné pomoci. O to více mě překvapilo, když Černický v diskusi po představení prohlásil, že by pro něj celý koncept fungoval stejně, i kdyby v něm účinkovali například tři muži a jedna žena. V přesvědčení, že se tvůrcům nedaří srozumitelně předat zamýšlené sdělení, mě utvrzuje i anotace, která projekt charakterizuje jako scénickou esej čerpající z teorie antifragility. Tento koncept by se na výsledný tvar sice naroubovat dal, ale PNEU přesto nejlépe funguje na té nejjednodušší významové úrovni – čtyři týpci, co blbnou s pneumatikami. Právě díky radosti ze hry dokáže kolektiv nahlížet na zvolené objekty novým způsobem a najít v pneumatice půvab, který z hlavy jen tak nevygumujete.