Posledně jmenovaného si Engelová zvolila jako jevištního partnera, sama totiž v kontaktně uvolněném pásmu také vystupuje. V komorním prostoru „o stupínek níž“ sedí za pianem byvší hvězda progresivních trendů domácího jazzu Zdeněk Zdeněk. Literární atmosféru dokresluje scénograficky adjustovaná oponka, na níž je velká fotografie z útrob antikvariátu, a také zásadní Eisnerova kniha o českém jazyce Chrám i tvrz (1946), spočívající na stole, za nímž účinkující sedí. Protagonisté nejsou od první řady publika vzdáleni snad ani metr, meditování o jazyce, jeho poslání, formách i používání probíhá při rozsvíceném sále, Lída Engelová zdůrazňuje i v této souvislosti nepostradatelný oční kontakt při mezilidské komunikaci. V poměrně hravé atmosféře na jevišti (ona prezentuje seriózní režisérku, on dost temperamentního herce) dochází ve vzájemném dialogu i na řadu číselných údajů, třeba kolik procent populace na zeměkouli hovoří češtinou, aktéři se uchylují k rafinovanému bonmotu, prý je to solidní počet promile na to, aby celek byl shledán podnapilým (pouhých 1,6, tedy cca 3 velká piva v organismu dospělého člověka). Tato minimální zastoupenost mezi světovými jazyky souvisí i s úvahami o smyslu existence malého národa. Půvab naší mateřštiny - kromě ukázek z Eisnera, Čapka i připomínek tvorby Vladislava Vančury či Františka Halase – dokumentuje široká paleta slovních hříček z žánru poezie nonsensu, a to jak v okouzlujících textech Emanuela Frynty (z jeho sbírky Písničky bez muziky, v inscenaci jsou však některé obohaceny právě muzikou), tak v překladech limeriků Edwarda Leara od Antonína Přidala. Písničky, občas i v jednom čísle zprostředkovávané celou trojicí (na přeskáčku), hudebně spíš sofistikované než melodické, rozložením interpretačních sil občas ztrácejí na účinnosti. Přesně fungují naopak Zdeňkovy „lakonicky“ vynalézavé mezihry. Pro polechtání bránice jsou připraveny i ukázky z jazykového dna či brouzdaliště (v decentní míře), v těchto souvislostech dojde také na příklady  z Ouředníkova knižního opusu Šmírbuch jazyka českého. Před přestávkou pak režisérka nasazuje poměrně silnou artilerii. Ze záznamu se totiž ozve Rudolf Hrušínský, interpretující Prévertovu báseň Ta láska. I „pouhý“ překlad či přesněji přebásnění zde reprezentuje zvukomalebnost a krásu českého jazyka, ano, děje se tak vždy, když poselství předává skutečný mistr.

Ve druhé části inspirativního posezení se Engelová zaměřuje i na správnou mluvu včetně technických, ba téměř medicínských rad jak pracovat s dechem, posazením hlasu a podobně, Myšička přebírá v těchto momentech s šarmem roli „pokusného králíka“. Aktéři se obracejí i do publika, to občas zareaguje, atmosféra v komorním prostoru je příjemně přátelská. Padne i řada moudrých rad ohledně umění rétoriky včetně příkladů v herecky ztvárněných ukázkách. Na těch, týkajících se adekvátního tlumočení anekdot, se pak může ilustrovat um v dávkování pauz i důraz na určitá slova ve větném celku, pochopitelně též načasování pointy. Režisérka  v inspirativní dialogické rozpravě naplňuje i svou celoživotní divadelnickou devizu: nepřepínat pozornost publika a skončit v pravý čas. V jednom momentě jsem si říkal, jeví se mi to vcelku završené, mohlo by následovat finále… a přišlo. Nestává se mi to při návštěvách divadelních produkcí často, právě naopak, i u renomovaných tvůrců tu a tam počítám konce: dva, tři, čtyři...