O Smočkově Bitvě na kopci napsal Zdeněk Hořínek, že v ní netečou potoky krve, ale pouze dešťové vody. Proudy krve a deště (lásky) se symbolicky zhmotňují i v Hermíně. Je to zvláštní hra, ve které se jakoby filmovým střihem rychle střídají témata a žánry. Začíná jako tuctová kriminálka, která se vzápětí zlomí v love story, následuje portrét vyšinuté osobnosti, který střídá zdánlivá krvavá historie, a ve finále se hra proměňuje v hollywoodskou romanci. A pozorný divák si jistě povšimne, že do příběhu vnikají i groteskní prvky, které tak dobře známe ze Smočkova Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho.

Všechny tyto žánry jsou používaný jakoby na druhou, s nadhledem, ironicky a chvílemi s jemnou parodií, které nás nenechává na pochybách, že všechno to je hra jako taková. V pozadí všeho je ovšem kosmos, o němž v závěru mluví oba milenci, vesmír (odkaz na Smočkovo Kosmické jaro?), který nás přesahuje, a z něhož vše pochází. V české dramatické tvorbě je ojedinělé i autorovo zacházení s jazykem, mísícím banalitu (viz třeba ony lívance, o nichž se ve hře také mluví) s frází a vznosnou češtinou, které je ostatně typická pro všechna Smočkova dramata. Poetičnost tohoto textu násobí i autentické verše, které pro hru napsala představitelka hlavní role.

Ústřední hrdinka Hermína je žena mnoha kontrastních podob. Manipulátorka, na druhé straně citově založená bytost, toužící po lásce, zraňovaná ženská pronásledována okolnostmi i umanutým nápadníkem, ale též dračice, která se ve své novinářské profesi nezastaví před ničím, intelektuálka, ale také hysterka, jež se občas neštítí ani násilí.

Andrea Černá přesvědčivě hraje všechny tyto polohy, občas je k politování a chvílemi bychom ji zabili. Své hrdince naplno propůjčuje své tělo i duši, kdyby to nebylo tak otřískané klišé, řekl bych, že je to výkon absolutně plnokrevný. Její milý Jan Vladimíra Javorského je střízlivý intelektuál a poněkud tajemný muž a není jisté jestli obvinění z dávné vraždy je záludná intrika, nebo skutečnost. Jejich protihráč Petr Schibber, podnikatelský, zlodějský šíbr, patetický tlučhuba a nakonec blázen je v podání Ondřeje Vetchého postava suverénně rozehrávaná na pomezí grotesky a tragiky proměňující se nakonec v zoufalství: pokaždé, kdy se objevil na jevišti jsem z něj nespustil oči. Toto trio doplňuje nešťastník Blahoslav Šťastný v herecké interpretaci Davida Novotného dobromyslný trumbera, který na co šáhne, to zkazí. A Havrda je příliš epizodní postava na to, aby v ní Dalibor Gondík mohl nabídnout víc než herecké řemeslo.

Inscenace je pečlivě režijně propracována, v druhé polovině trochu ztrácí tempo a dramatičnost, což je patrně tím, že první půlka textu je šikovněji napsána. Minimalistickou scénu, sestávající jen z pohovky, křesla, stolku, věšáku na šaty a zapomenuté růže vytvořil samotný autor, sugestivní „vážnou“ hudbu, rytmizující jednotlivé obrazy napsal pro inscenaci Jan Klusák.

Je obtížné určit, o čem Smočkova Hermína vlastně vypovídá, co je její hlavní téma. Možná o čisté, upřímné lásce, byť finální happy end se snubním prstýnkem plujícím prostorem je trochu na hranici kýče. Existuje ale vůbec něco takového jako čistá láska?