V této opera seria je zhudebněn příběh z r. 1402, kdy tatarský vojevůdce Tamerlán dobyl Osmanskou říši, zajal sultána Bajazída a chce se oženit s jeho dcerou Asteriou, což sultán odmítá. Tamerlán je navíc pronásledován svou milenkou, princeznou Trebizondy Irene, situaci komplikuje i jeho přítel, řecký princ Andronico, Asterie milenec. Po spletitých peripetiích vše končí smírně: Bajazíd si sám jedem vezme život a dojde ke dvěma sňatkům: vládce Tamerlána s Irene a Andronica s Asteriou. Libreto není příliš kvalitní, ale je vhodným podkladem pro hudební vyjádření lidských citů, což je smysl oper a v čemž byl Mysliveček mistr.

Vojtěch Spurný patří mezi dirigenty usilující o ´autentičnost´ interpretace, o co nejvěrnější napodobení prováděcí praxe 18. století. Role Tamerlána je v Plzni svěřena dle dnešní módy kontratenoristovi, protože ji r. 1771 zpíval kastrát. Tehdy to byl požadavek doby. Publikum milovalo ještě z renesanční polyfonie technicky bravurní sopránové a altové hlasy, prováděné ovšem muži – kastráty. Je pak chtěli slyšet i v operách, ať se to skladatelům líbilo nebo ne. Inovátor Mozart věc vyřešil: po neúspěšném Idomeneovi v Mnichově, kde jako Idamante musel vystoupit kastrát, uspořádal koncertní provedení opery ve Vídni, kde už tuto roli zpíval tenor! Dva mladistvé kastráty v La clemenza di Tito nahradily ženy. ´Autentičnost´ provedení kastrátské role kontratenorem je sama o sobě problematická, protože kastrát zpíval hlasem sice nezmutovaným, ale přirozeně znějícím, zatímco kontratenor uměle formovaným, poněkud sterilním. Žena zpívající v Plzni mužskou roli Andronica působila vedle kontratenorového Tamerlána rozhodně věrohodněji. V Brně i v Praze byl obsazen Tamerlán tenorem – k dnešku patří tento přístup a je hoden následování, ne pohrdání, které lze z programu vycítit! Hudební provedení by mělo být adekvátní dílu, nikoliv za každou cenu ´autentické´.

Dalším současným dogmatem uplatněným v Plzni je hra smyčců bez vibrata. R. 1751 vydal v Londýně významný italský virtuos Francesco Geminiani školu hry na housle, v níž píše, že vibrato dělá tón příjemnějším a má se hrát všude, kde jen lze!

Třetí spornou ´autentičností´ jsou Spurného tempa. V přehnaně rychlých allegrech zazněly sice všechny noty, ale bez hudebního výrazu, který před 250 lety tempo určoval.

Po technické stránce nastudoval V. Spurný partituru precizně. Orchestr hrál v dokonalé souhře na úrovni, kterou jsme už dlouho v Plzni neslyšeli. Brilantně zvládl dirigentova nadměrně rychlá neměnná tempa, v nichž však už nebylo možné dosáhnout zpěvnosti a výrazných dynamických rozdílů; ani v pomalejších částech bez agogiky a vibrata nemohli hráči uplatnit svou výrazovou sílu. Přesně zpívali i sólisté a sbor, celek však působil odtažitě, bez závažnosti, s minimem výrazu, ani recitativy nebyly plně přesvědčivé.

Vzhledem k málo diferencovanému hudebnímu pojetí lze pěvce hodnotit jen globálně. Všichni sólisté zpívali na vysoké technické úrovni, byli intonačně jistí a přesní v koloraturách, často se srozumitelným textem. Kontratenorista Vojtěch Pelka podal v titulní roli skvělý, až artistický výkon, výborně zpívali i Pavla Radostová (Asteria), Barbora de Nunes-Cambraia (Andronico), Marie Šimůnková (Irene) a Josef Kovačič (Bajazíd); kvalitní byl v menší roli generála Idaspe Šimon Vanžura. Velmi dobrý výkon podal sbor (J. Zicha).

Na scéně režiséra Rocca se vše odehrává v šedém bezčasí, ale stylově neurčité kostýmy (Belinda Radulović) nerozlišují postavy dostatečně, Bajazíd vypadá jako Asteriin mladší bratr. Že Rocc zpodobňuje 66letého historického Tamerlána jako neurotického mladičkého psychopata, je nepodstatné ve srovnání se změnou původního závěru díla. Místo lieto fine je tu palácový převrat a kupa mrtvol za pomoci připsané němé role maskovaného Strážce: po smrti Bajazída se Asteria zabije, Tamerlán podřízne Andronica a Strážce Tamerlána. Na trůn pak Strážce dosadí epizodního Idaspeho a korunuje jej za radostného zpěvu sboru „vychází přátelská hvězda, obloha se rozjasňuje“. Program na tuto devastující změnu neupozorňuje, v obsahu se jen píše: „(Tamerlánova) krutost je záhy potrestána a navzdory všem obětem dobro nakonec vítězí“.

Pocta Myslivečkovi v tomto pokusu o ´autentickou´ inscenaci, sice s mimořádnou technickou kvalitou hudebního provedení, ale bez emotivnosti a jímavosti jeho hudby, s jiným dějem a bez pravdivosti umělecké výpovědi je promarněná šance. A smysl uvedení Tamerlána ve zkreslené podobě diskutabilní.