Když si začátkem osmdesátých let minulého století všiml francouzského muzikálu do té doby nepříliš známé autorské dvojice producent Cameron Mackintosh, asi ani on netušil, jaký muzikálový fenomén se právě zrodil. Na londýnském West Endu toto dílo na motivy románu Victora Huga nezažilo derniéru a v loňském roce oslavilo 40 let, počet repríz se blíží číslu 16 000. Také v České republice zaznamenali Les Misérables nebývalý ohlas, když je v Praze uvedl režisér Petr Novotný, a představil tak v roce 1992 poprvé českým divákům koncept muzikálu superlativů.

Ředitel MDB Stanislav Moša se chtěl k tomuto titulu vrátit už na podzim 2024, kdy Hudební scéna slavila dvacet let své existence, tehdy ale nebyly k dispozici práva k uvádění muzikálu, a tak divadlo nastudovalo jiný osvědčený kus Čarodějky z Eastwicku.

Stejně jako před lety se Bídníci hrají na scéně, kterou navrhl Christoph Weyers. Scénograf se ovšem nesnaží ohromit velkolepostí, pryč jsou doby, kdy pohyblivé barikády vzbuzovaly úžas diváků. Weyers svým řešením naopak podporuje intimitu příběhu. Publikum se samozřejmě dočká oblíbených lokací, jako jsou Thénardierův hostinec, barikády či katakomby pařížské kanalizace, přičemž velmi kreativně pracuje výprava se zadní projekcí, jež vhodně evokuje atmosféru Francie 19. století. Nejznámější pěvecká sóla se ale většinou odehrávají na prázdném jevišti a divácká pozornost je koncentrována jen na daného interpreta. Správnému vyznění těchto okamžiků pomáhá precizní práce se světelným designem, který měl na starosti David Kachlíř. Rovněž hudební nastudování (Dan Kalousek a Dominik Pernica) nesází na efekt, ale slouží celku.

Oproti verzi z roku 2009 čítá orchestr méně hudebníků, komornější pojetí nijak neumenšuje požitek z Schönbergovy hudby, ale stejně jako scénografie podporuje režijní záměr vystavět Bídníky nikoliv jako bombastickou show, ale citlivou výpověď o pohnutých lidských osudech.

Zatímco při první premiéře si někteří herci zopakovali své role z předchozího nastudování (třeba Petr Gazdík jako Valjean či hostující Lukáš Vlček v úloze Javerta), o den později se představilo kompletně nové obsazení (jen někteří herci „dorostli“ z rolí studentů do starších postav). Lukáš Janota hraje Jeana Valjeana jako jemného člověka, kterému divák skutečně věří, že se na galejích ocitl shodou nešťastných okolností. Zároveň se ale dokáže zasadit za zájmy svých blízkých a nechybí mu rozhodnost. Pěvecky patří role Valjeana k těm nejnáročnějším v muzikálovém repertoáru, vyžaduje velice široký hlasový rozsah. Janota se dokázal dobře poprat s barytonovými party a skvěle mu vycházejí vyšší polohy, konkrétně třeba slavná árie Otče náš.

Dušan Vitázek dal rolí neústupného komisaře Javerta vzpomenout na své nejlepší role, které v brněnském divadle ztvárnil. Javert je v jeho podání rázný, energický muž, jenž si zpočátku nepřipouští pochyby. Jeho černobílé vidění světa se ovšem začíná hroutit, herci se daří dobře zachytit komisařovu erodující sebejistotu. Navíc je pro něj role Javerta hlasově přesně posazena, což se nejvíce projeví v bravurně zvládnuté písni Tam ve hvězdách.

Byť je role Fantine rozsahově spíše menší, Svetlana Janotová dělá tuto postavu nezapomenutelnou, když dokáže do svého hereckého projevu vpravit smutek z životního pádu i naději v lepší zítřky pro svou dceru. Její Knížka snů se stává pomyslným emocionálním vrcholem první části představení. Mladý milostný trojúhelník vytvořili Libor Matouš jako událostmi a city vláčený Marius, Dagmar Křížová, která skvěle sedla role Eponine, již nepojala jen jako nenápadnou sebeobětavou postavu, ale jako aktivní dívku, která se snaží rvát o trochu štěstí, a Barbora Slaninová, která místy bojovala s drobnými intonačními obtížemi a jejíž Cosette je především idealistická mladá žena, kterou Valjean chránil před bídou okolního světa.

Humor do jinak vážného kusu vnášejí postavy odpudivých manželů Thénardierových, které si herecky užívají Robert Jícha a především rázná Viktória Matušovová. K nejzdařilejším komickým číslům inscenace patří jejich snaha dostat z Valjeana co nejvyšší obnos za malou Cosettu (v podání roztomilé Liliany Janotové), s níž si při té příležitosti pohazují jako s hadrovou panenkou.

Říká se, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky, ale v Brně se toho Stanislav Moša nebál a i jeho druhý pokus o Bídníky dopadl skvěle. Z nového nastudování je znát dlouhodobé a uvážené budování muzikálového souboru, který si dokáže herecky i pěvecky poradit i s takovouto výzvou. A diváci se mohou radovat, že se zase po čase hrají i v Česku Bídníci světových parametrů.