Schimmelpfennigova skládačka ukrývá příběh s tragickým vyústěním. Odehrává se v jednom maloměstě během církevního svátku, kdy shodou náhod a časových prolnutí dojde k dopravní nehodě, při níž zahyne malý chlapec hloupě se vracející pro ztracenou hračku. Souběžně běží malé nevýznamné děje, autor je splétá s introspektivními pasážemi postav, které si řeší své touhy a mimomanželské vztahy. Rodiče s dětmi jsou na bohoslužbě, pak se procházejí s lampiony po náměstí, Zvoník je na věži a pozoruje cvrkot pod sebou, zatímco pod zemí dělníci opravují kanalizaci a intuitivně cítí, co se děje nad jejich hlavami a jen tak mimoděk přemítají o urychlovači částic. Vše nenápadně směřuje k budoucí tragédii stejně jako v jiné autorově hře 100 songů, kterou napsal pod dojmem tragické události v Madridu před dvaceti lety. Text podobně rekonstruoval život pár minut před osudovým okamžikem byl útržkovitým proudem banálních řečí i úvah i izolovaných dějů.

Studiový prostor Malého divadla je ideální pro jednoduchou divadelnost a obrazivé, hravé pojetí. Minimalistická scéna (Ema Dulíková) vynalézavě pracuje se znakovostí, která ještě podtrhuje příjemnou lehkost a imaginativnost inscenace. Scénu tvoří dvě lešení, v zadním plánu jeviště se tyčí kostelní půlpit s metronomem, který odtikává minuty před tragédií. Pak jsou tu dvě sedadla z auta, s kterými si režie vystačí v mnoha proměnách. Hrací střed je obtočený páskou jako staveniště nebo místo činu a je také vymezený montážními lampami. Nad hlavami herců visí velký zvon jako memento. Gaydečkovi se především daří nastartovat rytmus, zpívané, recitované i mluvené pasáže se slévají v v polyfonii vjemů, emocí, postojů, v níž od počátku cítíme směřování k tragédii a toto emoční napětí stále graduje. Čas se zastavuje, vrací i ztrácí v nenávratnu. Sedm herců v konkrétních rolích se také spojuje v jakýsi chór, který vstupuje na lešení a zpívá, případně jiná skupina vydupává rytmus podzemních prací, hudebně-zvuková podoba inscenace je tu důležitá a je výrazem dramatičnosti okamžiku. Třeba když se vydáme za Zvoníkem (Filip Jáša) do výšin věže, jemuž se chlapec před nehodou zjevuje jako létající dítě, herci hvízdají a divák má pocit, že je vysoko nad městem, kde antény rozkmitává vítr.

Není jednoduché inscenovat Schimmelpfennigův epický text, v jeho vyprávěcí podstatě je třeba rozeznat zárodky situací a dramatičnosti a to se režii a dramaturgii skutečně podařilo. Dějové linky se střídavě vynořují, mizí a spojují a herci do těchto situací vstupují nenuceně, z všedního konání vyvěrají niterné výpovědi o životní rozkolísanosti, nespokojenosti i prožitých úzkostech. A zároveň celou inscenaci určuje hravost, lehký nadhled, vlastně i jemná sotva postřehnutelná ironie. Středem dění je Otec a Matka (Martin Stránský a Štěpánka Prýmková) každý se svou vinou a nezodpovědností, Matka má milence (Stavros Pozidis), Otec sní o divoké jihoamerické vědkyni Dolores (Eva Goldmannová), která v městečku přednáší o deštných pralesech své domoviny, představuje si, že ho bude bičovat páskem od kabátu, a veden touto vidinou opouští lampionový průvod dětí a rodičů a spěchá novým autem na přednášku, neumí ho ještě ovládat a zápasí s ním, nesoustředěný nařízení kroutí knoflíky žlutého autorádia. Natěšený doběhne na přednášku, ale sál je prázdný, jeho erotický přelud se mění v uklízečku a sděluje mu, že přednáška už byla, muž zklamaně svírá klíčky od auta, které se mění ve žlutou plastovou urnu... Režijní hra se symboly je nevtíravá i drsně jednoznačná. Otec se vrací domů, matka mlčí a dokola přežehluje dětské tričko, najednou se vyjevuje neštěstí celou dobu tušené, to, že z nedůležitých a sobeckých pohnutek a z útěku před odpovědností si lze i zničit život nesmazatelnou vinou. Herci pak manželskou dvojici obtočí páskou, zvon jako symbol smrti se snese nad ně a oni sedí na sedačkách z auta a vytřeštěně zírají do prázdna.