Základním koncepčním pilířem inscenace je princip sdílené autority, který se propisuje jak do režie, tak do samotného ztvárnění ústřední hrdinky. Místo jedné dominantní postavy sledujeme postavu rozštěpenou do tří svébytných částí – Panny, Válečnice a Mučednice. Toto rozdělení umožňuje triumvirátu tvůrců zkoumat různé psychologické a společenské fáze hrdinčina osudu paralelně. Vzniká tak komplexní studie vnitřního světa, který osciluje mezi naivní důvěrou ve vyšší řád a drsnou realitou mocenských intrik. Trojjedinost Jany zde funguje jako metafora pro samotný kolektivní proces tvorby, kde se jednotlivé hlasy vzájemně doplňují, ale i konfrontují.

Režijní přístup se vědomě odklání od klasické narace a sází na fragmentárnost. Jednotlivé scény jsou koncipovány jako dynamické vizuální záblesky, které svou estetikou připomínají těkavou prchavost digitálního světa, povrchnost a útržkovitost digitální komunikace i sociálních sítí. Tato klipovitost a performativní zkratka, tak do jisté míry není samoúčelná; slouží k vykreslení Jany jako moderní ikony, která je systémem nejprve mediálně vyzdvižena jako zázračné dítě, aby byla vzápětí obětována v momentě, kdy přestane vyhovovat politickým cílům. Tato aktualizace je podpořena přímou paralelou k environmentálnímu aktivismu a postavě Grety Thunberg, jejíž hlas – podobně jako ten Janin – vyvolává v mocenských strukturách směsici pohrdání a strachu. Hněv hrdinky zde není chápán jako hysterie, nýbrž jako legitimní reakce generace, která se odmítá podřídit diktátu zkušenosti a konvence. I proto nese inscenace výmluvný podtitul: A Jana pravila: How dare you? Postava krále Karla VII., v tomto podání výrazně stylizovaná do queer kostýmku a pracující tak s nejednoznačnou identitou, podtrhuje cynismus světa, v němž je ideál pouze nástrojem marketingu.

Vizuální a zvuková vrstva inscenace vytvářejí sugestivní prostor, v němž se střetává posvátno s moderní dekadencí. Scénografické řešení pracuje s motivem gotického interiéru, který však místy upomíná na noční klub, kde kříž slouží spíše jako módní doplněk než jako předmět uctívání. Hudební dramaturgie Kristíny Zubákové a Tomáše Uríka pak tvoří sémantický rámec celého díla. Využití skladeb popových div, jako jsou Lana Del Rey nebo Billie Eilish, není pouhou zvukovou kulisou, ale funguje jako archetypální podkres jednotlivých fází Janina osudu a zároveň povyšuje populární kulturu na úroveň moderní liturgie. Tyto hity nejsou jen podbarvením, ale nositeli významu – vyjadřují smutek, vzpouru i finální odevzdání.

Navzdory vizuální atraktivitě a jasnému politickému gestu se však inscenace nevyhýbá jistým interpretačním úskalím. Některé motivy, jako je otázka nebinarity, hlubší politická analýza nebo přímé paralely k ekologickému aktivismu, zůstávají v rovině naznačených signálů, které nejsou vždy hlouběji tematicky vytěženy. Této inscenaci prostě chybí razantněji vyložený názor autorského tria. Výsledkem je místy jakýsi estetizovaný aktivismus, kdy se tvůrci sice obracejí k tématům blízkým mladší generaci, ale činí tak právě skrze estetický štít, který místy působí vyprázdněně, mdle, nezaujatě a tedy kontraproduktivně.

Přes tyto výtky je Jana z Arku odvážným krokem k nové podobě autorského divadla, které se nebojí barevnosti, emocí a přímého oslovování publika. Je ambiciózním a v mladé divácké optice jistě vizuálně strhujícím startem. HaDivadlo se pod novým vedením pokouší o syntézu historického mýtu se zkušeností současného člověka, který se snaží najít vlastní hlas uprostřed hluku mediálních obrazů. Inscenace Jana z Arku tak představuje počátek, který slibuje spíše dobrodružnou cestu než bezpečný let podle řádu, a možná právě v této nepředvídatelnosti tkví jeho největší budoucí potenciál.