Havelka původně Společenstvo vlastníků nastudoval v roce 2017 s Divadlem Vosto5, přičemž na začátku měl připravené pouze charaktery postav a program schůze SVJ, pevný tvar byla zafixován až po zkouškách. První uvedení mělo lehce imerzivní charakter, úspěch inscenace ovšem inspiroval dramaturgy městských repertoárových divadel a mezi roky 2019 až 2022 byla Havelkova hra uvedena napřič celou republikou (postupně ji nastudovala divadla v Pardubicích, Českých Budějovicích, Chebu, Liberci, Mladé Boleslavi, Mostě a Zlíně). Vzhledem k tomu, že bytová krize patří k nejomílanějším politickým tématům současnosti, není divu, že si na tuto hru vzpomněla také jihlavská scéna. Její cesta na tamní repertoár byla ovšem trochu kostrbatá, jelikož na poslední chvíli nahradila kvůli potížím s autorskými právy původně nahlášenou adaptaci Nebe nad Berlínem.

Modelová situace, jakou je v tomto případě schůze SVJ, tvoří atraktivní pozadí pro řadu zábavných momentů, které pramení z toho, že každý z diváků se už nějakého podobného setkání účastnil a charaktery jednotlivých postav mu lehce mohou připomenout jeho sousedy. Nová předsedkyně SVJ paní Zahrádková (Veronika Šupejová) se do práce pouští s vervou a chce vyřešit problém chátrající půdy i chybějícího výtahu. Jenže domluvit se na něčem ve společnosti tolika diametrálně odlišných jedinců je slušný nápor na nervy – pan Zahrádka (Tomáš Slabiňák) neví, co má zapisovat, paní Roubíčková (Tereza Gerstner Otavová) trvá na pedantickém dodržování stanov a bývalý předseda SVJ Kubát (Petr Soumar) je kategoricky proti všem návrhům. Na povrch vyplouvají osobní animozity všech zúčastněných a vztahy se čím dál víc vyhrocují...

Hra není pouze komediálním kusem, ale také analýzou rozdělené společnosti, která nedokáže najít společnou řeč, i když má podobný zájem – tedy, aby se jim v domě dobře bydlelo. V inscenaci Michala Zetela je také zřetelné varování před charismatickými vykuky, které reprezentují bratři Čermákové (Jakub Škrdla a Ondřej Šípek). Během schůze jsou to právě oni, kteří do emocemi planoucích situací přináší racionální návrhy a za všech okolností dokáží udržet klid. Po počáteční nedůvěře tak zbavují ostatní vlastníky ostražitosti a na konci od nich získávají de facto bianco šek na nakládání se společným majetkem. Jejich strategie je velmi podobná té, jež se stále více prosazuje i v politickém klání, kdy není důležité, co člověk skutečně udělá, ale jakým způsobem to dokáže prezentovat.

Dobře v Jihlavě vychází také pnutí mezi paní Horváthovou (Lenka Schreiberová) a panem Nitranským (Matěj Polák). Tento konflikt odhaluje špatně skrývanou homofobii, která je ve společnosti stále přítomná a slouží jako jeden z argumentů v okamžiku, kdy jdou společenské konvence stranou. Polák ztvárňuje svého svobodného mládence uměřeně bez náznaku karikatury, škoda jen lacině působícího gesta pohrávání si s plastovým brčkem při rozhovoru o černošských nájemnících paní Procházkové.

Některé situace se ale bohužel nepovedlo uchopit úplně přesvědčivě. K nejmrazivějším momentům řady nastudování této hry patří okamžik, kdy se opilý prosťáček pan Švec dozví o úmrtí své matky a radost z toho, že je vlastníkem bytu, rychle vystřídá smutek ze ztráty blízké osoby. Zdeněk Stejskal ovšem pojal Švece ve velké nadsázce, což dějovému oblouku této postavy ubírá na emocionální síle.

Aktuálním tématem je rovněž problematika investičních bytů, jenž se v Havelkově hře pojí s postavou paní Procházkové (Kamila Zetelová) a jejího poradce (František Maňák), kterým jde pouze o to, aby na pronájmu bytu co nejvíce vydělali, a nic jiného je nezajímá. Inscenace tuto dvojici podává až příliš zjednodušujícím způsobem jako buranské hochštaplery.

Přes výše zmíněné nedostatky je Společenstvo vlastníků pro jihlavské divadlo dobrou volbou, jelikož se jedná o celoansámblový kus, který nabízí řadu vděčných hereckých příležitostí. Tu skvěle využila především Lenka Schreiberová, které se tradičně daří vtipně pointovat dialogy. Škrdla se Šípkem zaujmou tím, že svoje postavy budují velmi nenápadně s uměřeně civilním projevem. Veronika Šupejová bez větších potíží zvládá přechod od racionálního řízení schůze k výraznému afektu. Podobný vývoj charakteru nabídne i Tomáš Slabiňák, jehož flegmatismus až podpantofláctví nakonec vygraduje k cholerickému výbuchu plnému výčitek.