Monstrum je ovšem ze všech připomínaných her opusem nejtíživějším. Jde o nezvládnutelnou konfrontaci psychosociálně narušeného čtrnáctiletého kluka Darryla (v pražské inscenaci Jan Dlouhý) a jeho „krizového“ pedagoga Toma (Tomáš Havlínek), který již jako desátý v pořadí se snaží „monstrum“ zklidnit a přivést zpátky do běžné školní výuky, z níž bylo dočasně vyjmuto. Mladík totiž pokousal – kromě jiných školní řád narušujících extempore - svého spolužáka. Násilím chorobně posedlý a agresivní Darryl, obdivující Charlese Mansona či dokonce Jacka Rozparovače, má v dialozích se svým mentorem díky své oprsklé nevypočitatelnosti často navrch a odkryje tak i slabší Tomovy stránky, ani ten totiž není bytostí psychicky zcela vyrovnanou.

V dramaticky se zahušťující fabuli vystupují také Tomova partnerka a později manželka Jodi (Anette Nesvadbová), kterou v jejím těhotenství manžel vlastně obtěžuje neustálým rozebíráním kauzy Darryl, a teenagerova babička Rita (Kateřina Macháčková), vnuka obhajující a snažící se zamezit jeho převedení do speciálního výchovného ústavu. Je jedinou Darrylovou příbuznou, její dcera a chlapcova matka kdysi spáchala sebevraždu.

Pečenkova režie v komorním jevištním díle upřednostňuje a vykresluje především Tomovy snahy a tápání. Srovnáme-li inscenaci s tou českobudějovickou, tam v režii Kateřiny Letákové měly všechny čtyři postavy přibližně stejný podíl na celkovém vyznění (i když Pavel Prais v roli monstra dominoval), Daniela Bambasová dokonce za roli babičky získala Jihočeskou Thálii 2024. V pražské divadelní novince vykresluje Tomáš Havlínek svého jmenovce s podprahovou tenzí, která ovšem několikrát přebije společenskou fazonu. Je nervně pečlivý ve vztahu k Darrylovi, Jan Dlouhý v jeho partu představuje ovšem Havlínkova důstojného interpretačního protivníka, jenom občas při metání vulgárních ataků postavu zahlcuje přepětím natolik, že se repliky v energickém přívalu poněkud překrývají.

Jako jedna z nejsilnějších jevištních situací se jeví ta, kdy Jodi Tomovi přizná už druhý měsíc svého těhotenství, očekává partnerovo nadšení, nevyrovnaný skoromanžel však situaci příliš nezvládá. Havlínek s Nesvadbovou mistrovsky prezentují výstup plný rozpaků, zámlk i neurotických omluv. Drtivou beznadějí pak působí navenek vyrovnané finále, v němž Tom u vědomí toho, že boj o Darrylovu socializaci prohrál, vmete jeho pěstounce do tváře jakoby odbornickou nenávistnou tirádu. Věrohodnou postavu poněkud zaslepené babičky Rity předvádí spolehlivě Kateřina Macháčková, její pojetí působí ovšem civilněji než to českobudějovické, kde interpretka svoji zbožnost „ilustruje“ i vztahováním se k nevkusnému domáckému oltáři.

Inscenaci, která má spolehlivě vybudovanou strukturu a vytváří dramatický oblouk, zdobí docela vynalézavá scénografie. Komorní prostor Řeznické obohacují drátěné zelené klece a svítivé koule, jejichž zabarvení lze obměňovat ovladačem. Někdy představují těhotenský plod, jindy náhrobek, často fungují jako „pouhá“ ozdoba, jsou v inscenaci možná poněkud nadužívány. Do klecí protagonisté občas vstupují, vestoje či vleže v nich spočívají či odpočívají, k interpretaci se nabízejí metafory uzavřenosti, pout, izolace či neschopnosti komunikovat. Inscenátoři též zvolili jako doplněk scénické situace instalaci postranních řad pro publikum (každá z jedné strany), čímž podtrhli poselství divadelního tvaru, že projevy jedinců s vyšinutou psychikou, možná na první pohled odtažité, se týkají také nás.