Hospic Brightcliffe se svou péčí zaměřuje na mladé lidi, kteří kvůli své diagnóze přišli o jakékoli vyhlídky na budoucnost. Pětice kamarádů si pobyt v této instituci a čekání na nevyhnutelné zpříjemňuje tzv. půlnočním klubem – každou noc se tajně scházejí a vyprávějí si nejrůznější historky. Žánrově se jejich vypravování vždy více či méně dotýká hororového žánru, ať už jde o záhadné zmizení dívky, fantaskní příběh o dvojnici či sériovém vrahovi, kterého vlastní otec ovládá ze záhrobí. Všechny příběhy však spojuje společné téma smrti. Vypravování se po krátké expozici vždy „rozehraje“ a smrtelně nemocní -náctiletí se tak dostávají do rolí brakově vraždících či vražděných. Režie navíc využívá výrazných světelných změn, stroboskopu, kouře a syntezátorové hudby, čímž příběhy získávají typickou estetiku béčkových hororových filmů z 80. let minulého století. Po výrazně stylizovaných chvílích plných napětí a nečekaných zvratů ale pokaždé přichází návrat do bezútěšné reality, ve které je konec předem jasný.

Stejně předvídatelné jako jejich osud jsou bohužel i jednotlivé postavy. Za cynismem Hany (Sylvie Lerbletier), která si neustále utahuje z ostatních, se samozřejmě skrývají výčitky vůči vlastním životním chybám. Pobožnou Danielle (Viktorie Melešová) zase jako zázrakem zachrání nesprávné určení diagnózy a hospic (jako jediná) opouští živá a zdravá. Takto by se dalo pokračovat, ale největší problém u hlavních postav vidím jinde – žádnému z herců se nedaří zahrát je jako -náctileté. Bez opakovaných zmínek o rodičích a prvních láskách bych si myslel, že sleduji hospic pro třicátníky, což je poměrně problematické, když na věku postav stojí celý námět. Podobně zvláštní mi přijde i zvolení arénovitého uspořádání jeviště. Pro odchody a příchody postav se tak sice mohou využívat hlavní dveře sálu, ale kromě toho zůstávají specifika, jež zmíněná volba nabízí, nevyužitá.

Autory scénáře tvoří trojice herců – Viktorie Melešová, Sylvie Lerbletier a Vladimír Bastl. Pro svůj text zvolili lokalizaci do USA, která se kromě jména hospice a postav projevuje i ve zmínkách o Seattlu či Portlandu. Hollywood samozřejmě zpopularizoval žánr filmového hororu, ke kterému se inscenace vztahuje, ale jiné opodstatnění, proč by se tento autorský text měl odehrávat zrovna ve Spojených státech, jsem během sledování nenašel. Po krátké rešerši jsem se dovtípil zjištění, že inscenace nevytváří původní fikční svět, ale přebírá jej z amerického seriálu Mikea Flanagana Půlnoční klub, který adaptuje knihy Christophera Pikea. Kromě námětu si inscenace ze seriálu přebírá i veškeré postavy a jejich charakteristiky, samotné hororové příběhy, které si postavy vyprávějí, dokonce i hlavní motto inscenace „Smrt je blbej důvod proč nežít.“, pochází odtud. Tvůrčí tým se zmohl akorát na přejmenování některých postav. Vyprávění cizích příběhů je samozřejmě zcela v pořádku, ale každý správný vypravěč by přece měl uvést původního autora. Obzvláště, pokud váš příběh přímo tematizuje sílu a nepostradatelnost samotného vyprávění a naději, kterou může přinášet. Tvůrci se snaží vyprávět za každou cenu, avšak nepřiznaná adaptace nepříliš úspěšného seriálu od Netflixu mi místo silného lidského příběhu ve výsledku předala spíše hořkou ironii.