Výsostné postavení Michela Tremblaye v literárně-divadelním kontextu, dnes již nejen frankofonní Kanady, se upevňuje od přelomu 60. a 70. let 20. století a je dnes naprosto nezpochybnitelné. Jednak svou tvorbou obrátil pozornost k okrajovým skupinám, městské periferii, prostituci a podpořil otevřenost v otázkách ženských, obecně lidských práv včetně sexuální identity, a současně se připojil k užití tehdy kontroverzně vnímaného joualu, který se v divadle na rozdíl od literatury šířeji ujal. V jeho stylizovaném pojetí sloužil nejen k charakterizaci postav a prostředí, ale také k zesílení kolektivního hlasu jako prostředku pro „heroizaci nízkého“. Tremblay ve svých dramatických kompozicích, inspirovaných uměním klasického divadla nebo hudební skladby, povýšil tehdejší hovorový jazyk dělnictva minimálně v kulturním odvětví na akceptovaný a respektovaný způsob sdělení.

Více jak dvouhodinové představení zahájil vstup mladé novinářky Yannick (Sally Sakho) z časopisu Fugues, zacíleném na komunitu LGBTQIA+, která se rozhodla vypátrat Clauda Lemieuxe, ve své komunitě známým pod jménem Hosanna. Podařilo se. Muž v pokročilém věku seděl na balkónku. Mimochodem právě obsazením Luca Provosta do role zestárlé Hosanny se vyklenul další oblouk mezi minulostí a přítomností, a to odkaz k jeho slavné drag queen identitě Mado Lamotte čili na přímou zkušenost započatou od druhé poloviny 80. let minulého století. S notnou dávkou citlivé proměnlivosti provedl mladším „já“ Hosanny, v tomto zpracování také ústředním, herec Vincent Roy. Jeho tváře výrazně „zdobilo“ líčení připomínající toky slz. Nejmladší období hlavní postavy ztvárnil při navštívené repríze Oscar Vaillancourt. Jeho bezeslovná, leč velmi významotvorná přítomnost, byla korunována při závěrečné scéně. V obklopení obou kolegů to byl on, kdo se stejně namalovanými slzami zpíval a vysílal dojemný vzkaz všem „Hosannám“. Byl to fenomenální závěr, který s vědomou hravostí osciloval na hranici kýče, muzikálu a velkolepé antické tragédie.

Inscenace je promyšleně mnohovrstevnatým dílem, v němž důležitou roli hraje vyprávění z vícero perspektiv, avšak za zachování hlavního proudu hlasů coby kolektivní identity představitelů marginalizované skupiny. Tu utvářeli transvestité, homosexuálové, drag queens, zpěváci a umělci z kabaretů a varieté, alkoholici, dealeři drog ad. Koncept vynáší a propojuje typy, které dokážou evokovat, jako bychom se již někdy někde setkali, a to skrze romány a hry autora. Další plně rozvinutou oblastí je prostorovost, zde scénograficky řešená jako ostrůvky různorodých světů. Na pohled zaplněné jeviště dokázalo navodit pocit stísnění uvnitř frankofonní montrealské „bubliny“, konkrétně pak pro účely narativu nabídnout pracovnu matky a rodinný obývací pokoj ke vzpomínkám na formativní období dětství a dospívání Clauda, luxusní obchod značky Ogilvy, ložnici Hosanny a Cuirette, gay club La Main v centru velkoměsta… Vícero objektů pak plnilo symbolickou funkci, jako například silná motorka ve vlastnictví Cuirette (Gabriel Fournier) odkazovala nejen k prvoplánové maskulinitě, ale také k vrcholnému požitku ze svobodné jízdy, a zároveň nutné kontroly nad strojem – druhým. Kadeřnické křeslo pak připomnělo profesi Clauda Lemieuxe (Hosanny), dokonce se v jednom z monologických výstupů věnoval vlasům novinářky. V neposlední řadě to byly dívčí šaty, jimiž byl hypnotizován malý Claude natolik, že si je už v raném věku zatoužil obléknout. Pro dokreslení dobového koloritu se v televizních přenosech například mihly archivní záběry ze zahájení Expa roku 1967 či provozu montrealského metra.  

Padesát let činí mezi oběma předlohami, a přesto se díky propojující postavě Hosanny znovu tvůrci dotkli nejen společenských změn započatých v 60. letech 20. století, ale především univerzálně poplatných témat jako je identita a gender. Tuto rovinu posílila také scéna rekonstrukce příjezdu slavné Guildy (Jean Guida de Mortellaro) na Place des Arts, legendární franko-kanadské drag queen celebrity. V klubu s havajským nádechem, ve kterém se exhibovala například lehounce podvratná Sandra (Jonathan Gagnon), nebo okázale šlechtěná Hraběnka de Langeais (Jacques Leblanc), a také herecky dokonalá Valérie Laroche excelující v mnoha rolích – zejména zpěvaček různého stylu, se tato událost stala určitým milníkem. Požitkářské momenty zde střídaly emočně vypjaté scény. Trasa pomyslné existenciální horské dráhy zahrnovala nejistotu i vzrušení, luxus a současně chudobu. Na ní se svět šminek a umělých řas střetával s touhou po autenticitě, kde potěšení přikrývalo volání po nehodnotící bezmezné lásce. Diváci byli pasováni do rolí svědků novinářského rozhovoru, jenž se brzy stal osobní zpovědí zašlé hvězdy, trvající ne plánovanou hodinu dvě, ale v příběhu dny (viz odkaz k Šeherezádě). Stejně tak přihlíželi zdrcujícím okamžikům Hosanny, která se na Halloween oblékla do kostýmu Elizabeth Taylor z filmu Kleopatra z roku 1963 a čelila tím urážkám a veřejnému ponížení. Naivita Clauda – Hosanny se postupně zocelovala sebetrýzní až k jednomu z nejvypjatějších momentů – zpochybňování sebe sama, bolestivému sebe-přiznání dovedenému k celkovému obnažení se. Obzvlášť, když jeho/její milenka Cuirette celou událost viděla a následně při citově zabarveném výlevu Hosanny vše bagatelizovala. V tomto ohledu nese interpretace režiséra Maxima Robina téma zúčtování a/ se zranitelnosti/ í. Mezi řádky světélkovaly motivy jako posměšky a stereotypizace, oproti tomu pak chuť vybočovat a provokovat, žít si svůj sen a ničí jiný.

Projekt Hosanna aneb Šeherezáda chudých s bohatostí výrazových prostředků, rafinovanými režijně-dramaturgickými střihy a způsoby vyprávění reflektuje nejednoznačnost queer komunity a kultury napříč generacemi, obrazně jako přirozeně se proměňující soutok vlivem mnoha řek a přítoků. Vystavuje chytře na odiv kočičí zlato svobodné okrajovosti. Zobrazuje třpytky extravagance tehdejšího „specifického“ podhoubí. Podtrhuje odvahu mužů oblékat se do ženských oděvů a žít si nevázaně, i navzdory těžkostem ve střetu s uniformním světem, ale i uvnitř „svých“ kruhů, a přitom nezapomíná na výchozí materiál Michela Tremblaye.

Výjezd do Montréalu byl realizován za finanční spoluúčasti EU – Next Generation prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR prostřednictvím Národního institutu pro kulturu v rámci programu Go & See.