Scénografická instalace Le Magasin jako sentimentální piedestal výloh maloobchodníků
Hana Strejčková
Scénická kinetická performance zahrnující komunikaci objektů a technologií Le Magasin kanadské scénografky Odile Gamache se v premiéře odehrála v roce 2024 v montrealském divadle Prospero. Nadčasové téma obchodu a jeho výkladní skříně se po téměř roční pauze s velkým očekáváním vrátilo na jeviště do prostoru Espace Go. A byla to zejména „spolupráce“ předmětů, které byly hlavními zdroji jevištního dění a nositeli sdělení. Vše neživé zde nabralo na síle spouštět představy. E. G. Craig by nejspíš zaplesal.

Autorka divadelní expozice, kinetické instalace, objektového díla Odile Gamache se po více jak intenzivní dekádě scénografické praxe na desítkách projektů odhodlala ke svému prvnímu autorskému dílu Le Magasin. A ke spolupráci si přizvala režiséra Philippa Cyra. Znovuuvedení inscenace v prostoru Espace Go bylo zároveň srozumitelným krokem, neboť právě toto současné a feministické divadlo (Théâtre contemporain et féministe) v Montréalu je kreativním zázemím nejen pro tvůrkyně, ale všechny, pro které je důležitá umělecká svoboda projevu, integrace technologií a nových médií ve vztahu k individuálnímu rukopisu a potřebám projektu i publika. Zde se otevírá bezpečné prostředí věnované vývoji divadelní praxe bez předsudků.

Autorka svým divadlem objektů vystavěla sentimentální piedestal maloobchodníkům, pro něž zboží jako by bylo nejen produktem k prodeji, ale svým způsobem prostředkem jejich estetické seberealizace, společenským gestem čili svébytnou komunikací s kolemjdoucími. Poetika představení tkvěla právě v ponechávání běžných předmětů v ohnisku diváckého pozorování. Na počátku představení se na horizontu vyjímal rám osázený lampičkami. V osvětleném „výkladu“ visel honosný závěs béžově zlatavých odstínů. Svým nařaseným prověšením a ověnčením dekoračními prvky působil v moderním black boxu opravdu výjimečně. Třpyt, ale i usazený prach, v neposlední řadě pak cenovka a sleva naznačovala, že se tkanina ke zútulnění domova z vitríny ne a ne „pohnout“. Od prvních okamžiků zde byla patrná nostalgie po starých časech v malých obchůdcích, zasutých do postranních uliček měst.
Poetická zastavení zpomalující čas
Autorka svým konceptem podtrhovala barevnost a vazbu se světly, dále si pohrávala s vlastnostmi předmětů a jejich „reaktivitou“ na vnější podněty čili na její manipulaci s nimi, ať rukama napřímo nebo zprostředkovaně popotahováním závěsných lanek, anebo strojově. Gamache například nechala roztočit třásně – pompon zavěšený na jednom z konců ozdobného lana. Zlatavý shluk nití po mnoho minut kroužil nad napodobeninou antického sloupku a vířil prach. Připomínal neúnavnou tanečnici v nekonečném sledu piruet, rozmetávající statičnost minimalistické scény. V komorním nasvícení působila akce jako výtvarným šerosvitem ovlivněný výjev. Vícero obdobných poetických zastavení zpomalovalo tok reálného času.
Na asociace bohatá choreografie předmětů se děla buď za přímého přispění autorky – manipulátorky schované za kartonovou maskou ve stylovém tvaru cenovky, anebo je spouštěly technologie – média. Setkání manuální práce s automatizovanými proměnami, dialog analogu se strojovým pohonem, střet ticha s ohlušujícím zvukem, nebo potemnělé atmosféry s jásavým blikotem světel se stával zdrojem překvapivých momentů. Střídala se poklidná období cele zanořená na jeden element, například na rolování podlahové krytiny překrývající k zemi sesutý závěs, nebo na dlouho trvající sesyp šifonu, jenž evokoval hromadící se cukrovou vatu či příval sněhového prašanu s pasážemi frenetického charakteru, například s prezentací rychle rotujících stojanů za stroboskopického efektu. Objevilo se i několik úsměvných okamžiků, například navinutí světelného řetězu na stojan připomnělo snahu o originalitu designérů podřídit vizuální koncept blížícím se vánočním svátkům.
Tempo představení dovolovalo pozorovat tvary, a to občas i z různých úhlů pohledu, dále hru stínů čili obecně odhalovat v obyčejnosti kouzlo – nechávat se okouzlovat. Autorka si dopřávala čas na transformaci prostředí, na manipulaci a na vystavení věci. Pro efekt překvapení, a také vznik pocitu samohybnosti věcí, využívala střihových přechodů mezi tmou a světlem. Energie jako by se většinově nesla na nepatrném dechu a lehkém kroku, ačkoli ji chvílemi obrazně přerval rytmus elektro hudby, doprovázející zběsile rychlé scény. Žádný závěrečný výbuch se také nekonal, i když pomyslný tikot se nezastavil.
Divák dostal příležitost sledovat galerii objektů coby generátory představ až příběhů, mohl se nechat unášet mechanizací věcí, malbou i světelnou kompozicí. Představení Le Magasin je dílem výtvarně receptivním, vybízejícím k vlastní interpretaci. Autorka předložila téměř hodinový sled obrazů, které bylo možné vnímat z perspektivy nápadité objektové reprezentace vzdávající hold „staromódnímu“ způsobu nakupování, ale také z hlediska současného světa primární účelovosti jako pozbývání potřeby zacházet do krámků a nechat se unášet jejich expozicemi. Dalším východiskem k interpretaci díla může být právě snaha o vyvolání všímavosti vůči každodenním drobnostem, mezi něž v tomto ohledu výlohy jistě patří. Jsme schopni se kochat všedností optikou neúčelovosti v každodenním běhu?
Le Magasin. Námět: Odile Gamache, Philippe Cyr, autorka, scéna, režie, manipulace: Odile Gamache, světla: Julie Basse, hudba: Christophe Lamarche-Ledoux. Divadlo Espace Go v Montréalu, psáno z představení dne 28.listopadu 2025.
Výjezd do Montréalu byl realizován za finanční spoluúčasti EU – Next Generation prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR prostřednictvím Národního institutu pro kulturu v rámci programu Go & See.