Na letošním Jiráskově Hronově bylo k vidění představení U Hubaře, vycházející z textů Písání Johna Lennona, které vzbudilo u diváků velmi příznivý ohlas. Po představení jsem se dozvěděla, že je to jen upravený zlomek rozsáhlejšího projektu, který spojené soubory různě starých dětí uvádějí nejen ve Vile Klikovka, ale i na dalších místech Prahy a republiky.

A tak jsem byla ráda, když mi v počítači přistálo pozvání na (patrně poslední) představení V hlavě Džona Lemouna na pražské Klikovce. Proč poslední? Jedná se o imerzivní projekt, který zabere všechna patra budovy (samozřejmě, už jen příprava prostor si vyžádá určitý čas) a není úplně snadné takový časoprostor vybojovat. Soubory na tomto mezigeneračním projektu pracují průběžně už tři roky, a stále jej vylepšují, a obohacují.

A tak jsem tady, na světýlky ozářené zahradě Vily Klikovky, kam se postupně nahrne spousta diváků. Posléze si nás rozeberou uvaděčky-udavačky, které pak vedou svůj průvod lidí do různých vchodů budovy, tedy do Hlavy Džona Lemouna. A co vlastně ten pojem znamená?

Nejedná se samozřejmě o fyzickou hlavu (i když na jednotlivých dveřích můžeme zahlédnout nadpisy „ústa, levé ucho, atd“ ), ale o metaforický název pro tvůrčí prostor, tedy jakousi tvůrčí laboratoř (na konci se v nejvyšším patře s Džonem Lemounem můžete seznámit osobně:). A ¨této hlavě, pobíhajíce z patra do patra, prožijete pár hodin společně s několika desítkami různě starých performerů. Jako u správného imerzivního divadla (předchůdci těch dnešních performerů jsou například Štěpán Tretiag a Lukáš Brychta), nikdy nemůžete být u všeho. A hodně záleží i na štěstí, případně doporučení, kam směřovat a kde aspoň chvíli setrvat.  My začínáme v přízemí, a tuším, že jsme do hlavy Džona Lemouna vlezli levým uchem… A už slyšíme první zpěv, drobná siamská dvojčata s květinovými brýlemi na očích zpívají nápěv ze Žluté ponorky (a během večera je potkáme na chodbách ještě mnohokrát). A pak už se zájemci rozbíhají do různých stran. Všude se něco děje, a to na různé úrovni. Ti mladší jsou vedeni spíše nadšením a roztomilostí, starší už mají blízko k dovednostem, které překračují hranice amatérského divadla. Přitom se jedná o vyloženě dadaistické texty opravdového Johna Lennona a Beatles, což znamená dost dobře se vyznat v češtině, a být schopni si „přeložit“ nesmyslně znějící hlášky a vyprávěné příběhy do reálné češtiny.  Interpretace textů je ovšem jen součást projektu (byť hodně podstatná), dočkáme se kvalitních koncertních provedení všech důležitých písní Beatles, a některé scény z těchto „koncertů“ jako by nás hodily zpět do 60.let minulého století, s jásajícími davy pubertálních fanynek…  (tak jak jsem to viděla v záznamu v Muzeu Beatles v Liverpoolu). Budova zářící zdálky do stmívající se Prahy zní populárními písněmi, které se mohou zdát hodně „retro“ a pro dnešní generaci vzdálené. Zaujetí a kvalita interpretů i reakce diváků ovšem svědčí o opaku. Obě strany to zjevně baví.  Je příjemné posedět v ložnici s mírotvornými nápisy na zdech a s Johnem Lennonem a Yoko Ono v posteli, poslechnout si písničky i řeči (včetně aktualizace – víte, co udělala Yoko Ono, , když byl zvolen Trump prezidentem?). Divadelní John a Yoko se ovšem nenechají zmást ani provokativními otázkami z publika a živě diskutují.  V jiné místnosti se odehrávají jednotlivé scénky, které jsou spojením fyzického divadla/tance a slovních hříček – například vtipná variace na Foglarovy Rychlé šípy. Jinde zas vznikají improvizované živé sochy, či výtvarné artefakty. 

Jak je patrné, dát takto rozsáhlý projekt – s dětmi ve věkovém rozkmitu 6-18 let (ale i staršími) -  se zdá téměř nadlidským výkonem, který však tým Lenky Tretiagové zvládá s přehledem a ukázněností. Nejmladší tvůrčí generace se tak nenásilně učí, že nic není zadarmo. Nejde jen o zábavu, ale i o nutnost věnovat věci veškeré úsilí a pozornost. Hravost je tu spojena s dosti náročným tréninkem, který – jak se ukazuje – se ovšem nakonec vyplatí.

P.S.

Interpretaci zajistilo 62 dětí, studentů, pedagogů a profesionálních umělců. V záplavě studentů a dětí (žáků či absolventů tanečního oboru ZUŠ Popelka, při které dětská sekce souboru pracuje) se našli tři pedagogové školy (Lenka Tretiagová - koordinace a režie z tanečního oboru školy, Anna Kroupová - obsazená tanečnice a pedagožka za taneční obor a Hana Přikrylová za výtvarný obor) a šest profesionálních umělců: Jarda Kořán (perkuse na chodbě), Ondřej Galuška a Anna Tretiagová (hudebníci Lennonovi protestující za mír v podkroví), Vojta Švejda (postava Džona Lemouna, kterého se snažili odhalit dětští diváci prostřednictvím zpráv a dalších indicíí, střežícího své tajemství v nejvyšším bodě celé vily - a kdo neodhalil jeho postavu v průběhu inscenace, na konci zjistil, že  je jakousi legendou přeživší samotného Johna Lennona), Jakub Kohout a Lenka Nahodilová  (tanečníci s prvky nového cirkusu jako doktoři lidských těl a duší v červené místnosti). Mezi performery byli i mnozí posluchači středních a vysokých uměleckých škol. Vše funguje i díky příkladu dospělých. Souhra dětí s profesionálními umělci mladším otvírá nevídané možnosti. Každý malý i velký musel během příprav, průběhu a úklidu akce 100% zodpovídat sám za sebe - nejen za svoji interpretaci (režisér a pedagog nikdy nemohl být všude), ale i za to, co ve škole kde vzal a posléze vrátil (přinesl/odnesl), aby se po víkendu zase vše ocitlo na správném místě. Nejstarší kluci ze souboru zajistili osvětlení pod odborným vedením Roberta Janče.