Ústřední dvojice, bratři v podání Tomáše Měcháčka a Kierana Edwardse, společně prožívala životní cestu od dětství, přes první cigarety i lásky až k dospěláckému osamostatnění. Tak jsme měli možnost vidět bratrský fotbal, nebezpečnou cestu pro ztracený míč, zakázanou návštěvu pokoje staršího sourozence či malování nového bytu.

V dokonale nastíněném a perfektně zahraném vztahu sourozenců by se mohl patrně najít každý/á z nás, koho starší sourozenec nutil stát v bráně a nesnášel jeho/její dolézání, nebo komu mladší vyhrožoval „mámou“. Zkrátka kdokoliv, kdo v životě prožil tento vztah často zkoušený neskutečnými návaly vzteku, zpravidla však obalený papírem bezbřehé lásky. A pokud někdo vyrůstal jako jedináček, při pohledu na hašteřící se kluky si bezpochyby dovede velmi živě představit, jak by to asi vypadalo, kdyby rodiče pokračovali v rozšiřování rodiny.

Na výborné chemii a znatelném napojení obou protagonistů stála celá inscenace. Vděčné zobrazování běžných sourozeneckých problémů, diskuzí a hádek převáděli na jeviště Měcháček s Edwardsem lehce a energicky. Jako by si dovolili vrátit se na chvíli do dětských let, převtělit se do svého mladšího já a skrze tuto verzi sebe samých si s potěšením opakovat své někdejší hlášky, které už k dospělosti nepatří („Řeknu to mámě!“). Zábavný náboj jejich interakcím dodával také fakt, že se spolu dorozumívali někdy v češtině, které ovšem Edwards nevládne, jindy v angličtině, jíž Měcháček občas ozdobil výrazně českým přízvukem.

Radostné pošťuchování párkrát narušilo přemítání mladšího bratra (Měcháček). V dynamicky kontrastních chvílích se zamýšlel nad sny nebo přemítal o tom, co se stane, až všichni přepadneme za okraj. Právě tyto intimní momenty seděly Měcháčkovi stejně dobře jako ty komické. Nedělalo mu problém z roztržitých pohybů malého chlapce neskutečně věrohodně přejít do poměrně inspirativních úvah, které díky Měcháčkovu civilnímu pojetí nevyznívaly ani trochu pateticky.

Vedle komické dvojice se na jevišti objevovaly taky Guri Glans, ztvárňující první lásky bratrů, a Iva Moberg v roli sousedky, u které měli bratři celoživotně připravené muffiny a láskyplnou pohodu. Ženské postavy ovšem většinou stály mimo jeviště na okrajích sálu. V jednom rohu Helder Deploige (soused) celé představení provázel hrou na kytaru a na další nástroje. Téměř nepřetržitá přítomnost všech zúčastněných vedla k intimnímu propojení postav, jež jako by se celý život nenápadně sledovaly a dávaly na sebe pozor.  

Podobnou blízkost nabízelo i přizpůsobení prostoru. Stěny obdélníkové místnosti byly obloženy hnědými šuplíky, které velmi zdařile evokovaly podobu archivu či muzea. Vyvolávaly tak kýžený pocit hledání historických informací, vzpomínek. Ze šuplíků v průběhu představení herci a herečky občas vytahovali rekvizity. Po delších stranách se rýsovaly dvě a dvě řady skládacích židliček, mezi nimiž se vinulo několik metrů dlouhé jeviště. Diváctvo tedy mohlo kromě herců a hereček sledovat také ostatní účastníky výletu do minulosti a společně s nimi intenzivněji prožívat smích či pláč. Oči se zaleskly zejména na konci, během něhož se bezstarostný život bratrů razantně změnil. Sebevraždě mladšího bratra v průběhu příběhu nic nenasvědčovalo, podobné úvahy o smrti vedou v dospívání mnozí. Konec tak drsně narušil budovanou idylickou atmosféru. Dobrovolný odchod ze života se ovšem často děje z nenadání, bez předchozích upozornění, snad i proto často přináší „větší bolest“ pozůstalým (i když samozřejmě neexistuje objektivní měřítko bolesti) než třeba odchod, který je v důsledku nemoci očekáván. V tom nečekané inscenační řešení dává jistý smysl, i když působí lehce „našroubovaně.“

Naopak naprosto přirozeně fungoval plynulý přechod z představení do výstavy. Po potlesku se ze scény stal interaktivní prostor hodný prozkoumání. Otevřely se dosud nevyužívané šuplíky, natáhla se šňůra se zavěšenými citáty. Divákům byla nabídnuta možnost napsat zpětnou vazbu, někteří dostali zbylé muffiny. A to všechno za tlumených tónú spontánní jamovací session. Milá atmosféra inscenace a lidsky příjemně obyčejná setkání na výstavě se jistě schovají v některém z mých paměťových šuplíků. A plnit svůj archiv takovými chvílemi je určitě dobrá investice, protože někdy život přináší i okamžiky, které bychom nejradši skartovali a vyhodili. Ale také tyto momenty nás posouvají. Potvrzuje to i Muzeum vzpomínek.