Lette (Štěpán Gajdošík) se chystá odjet do Švýcarska, aby tam odprezentoval svůj nejnovější vynález – konektor 2CK. Šéfová Schefflerová mu však oznámí, že na kongres místo něj pojede jeho asistent Karlmann, jelikož s takto nevyslovitelně ošklivým obličejem by pro firmu byla prezentace produktu kontraproduktivní. Lette se tak dozvídá, že s jeho vzhledem je něco špatně, vůbec poprvé v životě. Absurdní zjištění mu potvrzuje i manželka Fanny, která údajně není schopná se do jeho ohavné tváře dívat a má ho ráda spíše kvůli osobnosti. Lettemu ale na konektoru 2CK záleží natolik, že přistoupí k zcela krajnímu (zá)kroku – nechá si přioperovat úplně nový a cizí obličej. Hlavně, aby byl konečně krásný (!)

Mayenburg napsal svou hru pro čtyři herce. Kromě Letteho však každé jméno zastávají dvě až tři individuální postavy, mezi kterými herci v závislosti na konkrétní scéně přecházejí. Schefflerová (Pavla Nevyhoštěná) tak kromě šéfové ztvárňuje také plastickou chirurgyni. Fanny (Anežka Burdová) funguje jako jméno pro Letteho ženu, asistentku chirurgyně a vlivnou starou dámu. Karlmann (Ladislav Pokorný) je jak Letteho kolegou, tak synem staré dámy. Tento inscenační princip posiluje konečné vyznění hry – na obličeji ani jméně nezáleží. Lidé a jejich vlastnosti se přece projevují až vlastním chováním a jednáním. Díky tomu skýtá Ošklivec skvělou příležitost pro herce, což i protagonisté této inscenace potvrdili. Díky precizní práci s hlasem a pohybem dokážou herci mezi svými postavami ladně a srozumitelně přecházet. Jen mě zamrzelo, že režie měla potřebu k jednotlivým změnám připsat i očividné změny kostýmů. Bez nich by mohlo herectví i poselství hry ještě více vyniknout.

Všechny kostýmy se drží tří barev – bílé, stříbrné a jedovatě zelené. V zeleném obleku a s jablkem v ruce přichází Schefflerová hned v úvodu, když Lettemu oznamuje, že do Švýcarska nepojede. Jablko i jeho barva se stávají symbolem pro egoistickou touhu po penězích a úspěchu. Jednoduchá a sterilní scénografie vyvolává dojem nemocničního prostředí, jelikož se skládá pouze ze závěsných bílých pruhů látky, jež tvoří zadní stěnu, a jednoho polohovatelného křesla. Z kliniky plastické chirurgie odchází Lette ve strachu, že se zákrok nepovedl. Na hlavě má průhlednou plastovou krychli, která komicky deformuje jeho vzhled i hlas, a chvíli vše nasvědčuje tomu, že svou situaci opravdu jen zhoršil. Jizvy se však rychle zahojí a Lette je najednou až k neuvěření krásný. Ze dne na den se stává novou tváří firmy, ženy na něj stojí fronty, a kromě svého konektoru zákazníkům prezentuje také svou biologickou zástrčku.

Letteho nový obličej chtějí všichni. Přestože poptávka extrémně roste, nabídka zůstává neměnná, a tak chirurgyně Schefflerová všem zájemcům vymodeluje identickou bezchybnou tvář. Tak Letteho monopol krachuje, jeho okolí se mění v plně konkurenční trh, a vše končí schizofrenní krizí identity.

Tvůrčí tým se snaží naléhavost tématu honby za krásou posílit letmými narážkami na umělou inteligenci, jejíž raketově rychlý vývoj poskytuje ještě větší možnosti (nejen) v úpravách vzhledu, než jsme doposud znali. Sdělení i přesto působí jako stokrát slyšená otřepaná fráze, které asi nikoho nepřekvapí. Inscenace Ošklivec však především díky výborným hereckým výkonům a elegantně skromnému pojetí výpravy zůstává svěží a vtipnou podívanou, která notoricky známým textem i tématy nijak netratí na kráse.