V tuto chvíli probíhá otevřený válečný konflikt na území Evropy, jen několik set kilometrů od hranic našeho státu. Přestože se s válkou a jejími dopady musíme vypořádávat již více než tři roky, zůstává pro většinu společnosti představa, že by dnešní generace mladých lidí měla narukovat a bojovat za svou vlast, pouze nerealistickým scénářem. V této (stále) alternativní budoucnosti se odehrává autorská hra Eliáše Gaydečky Kdo je tady praporčík? Její inscenace v režii Gabriely Gabašové se snaží najít hodnoty, za které by nejednotná a často polarizovaná generace dnešních dvacátníků mohla bojovat společně.

Fiktivní válka zůstává blíže nespecifikovanou skutečností a slouží jen jako rámcová situace. Středobodem inscenace jsou totiž postavy. Skaut a zálesák Zbyněk Hlušín (Marek Frňka) přichází do prázdných kasáren jako první. Zjišťuje, že kromě něj na místě zatím nikdo není, a tak se s příchodem dalších automaticky ujímá vedení. Všechny postavy vychází ze stereotypů dneška. Jejich názorová vyhraněnost je dohnaná k hyperbole a často je charakterizují už samotná jména. Tonda Oslizlů (František Beleš) pořád bydlí u rodičů, miluje počítačové hry a zbraně, a tíhne k radikální pravicové politice. Levičák, vegan, student filozofie a nadšený básník Oskar Vlček (Petr Matyáš Cibulka) je jeho naprostým protikladem. Situaci ještě více komplikuje student VŠE Johnny Novak (Jiří Chadraba), jež si nejvíce libuje v alkoholu a šovinistickém svádění žen. Pravý boj o pozici praporčíka a vedení tohoto podivného pluku ale začíná až s příchodem nesmlouvavé feministky Mariany Bojovné (Karolína Knězů), která ryze maskulinní komunitu zcela naruší.

Eliáš Gaydečka ve hře Kdo je tady praporčík? pracuje s podobnými komediálními principy jako v jeho druhé klauzurní a taktéž autorské inscenaci Potopa, jež měla v polovině listopadu premiéru v Divadle DISK. Jasně definované a vyhrocené typy tvoří skvělé podhoubí pro nepřeberné množství vtipů, ať už jde o slovní hříčky, gagy nebo nápadité urážky. Absence pravého praporčíka tak ústí v malou a velmi osobní válku uprostřed pluku. Válčí se na prázdném vertikálně členěném hledišti, jehož jednotlivé úrovně často slouží pro vyjádření aktuální hierarchie ve skupině. Mimo to se v inscenaci scénografie téměř nevyužívá a režie Gabriely Gabašové se primárně soustředí na herectví a práci s textem. Každý z herců skvěle pracuje s typovostí své postavy a komediálním timingem, takže výkony jsou vesměs zapamatovatelné. Tempo, dynamiku i válečnou tematiku inscenace podporuje hudebník Jáchym Kubias a jeho hra na bicí. Barbora Klenová v koncepci kostýmů rovněž vychází z typovosti, kterou využívá k elegantní jevištní zkratce. Zelené celotělové obleky ze spandexu mohou evokovat vojenský stejnokroj budoucnosti, a každá z postav je onálepkována pouze kusem oblečení či několika doplňky, které odráží její osobnost. Kupříkladu Mariana Bojovná jako jediná v pluku nosí kalhoty – doslovně i metaforicky.

Každý si chce velitelskou pozici uzurpovat a následně na celý pluk aplikovat svou ideologii a životní principy. Bez kompromisů a konfrontace vlastních názorů to ale nejde, a tak musí všichni ze své vyhraněnosti poněkud slevit. K celkové shodě postavy dochází až v momentě, kdy je potřeba bojovat za své nejbližší. Rodina a přátelství jsou hodnoty, za které se i přes veškeré rozepře dokáží společně postavit. A praporčíka či jiného vůdce k tomu nakonec vůbec nepotřebují. V inscenaci se několikrát objevuje píseň Na kameni kámen od bratrů Nedvědů, kterou se skaut Zbyněk snaží prosadit jako hymnu skupiny. Až v závěru ji všichni zpívají společně, a během zpěvu postupně odhazují doplňky svých kostýmů. Po posledním slově refrénu amen poprvé nastává hrobové ticho. Přes obličeje si mlčky natáhnou kapuce a z ukřičené skupiny jasně definovaných jedinců se tak stává zelený slepenec němých a zcela anonymních těl. O analýzu mladé generace se inscenace snaží devadesát minut, zatímco k analýze války a jejích hrůz ji stačí několik vteřin