Představme si, že je nám 16 let. Právě jsme naposledy z těžce zasažených plic vydechly. Namísto obřadu v rodinném kruhu se dočkáme převozu na pitevnu. Do smrti jsme pracovaly. A i po ní rodině přineseme výdělek, když naše tělo zpeněží pro badatelské a studijní účely. Odehrála se zbytečná smrt. Zbyla po ní mrtvola. Zůstala jí však jasnozřivost, schopnost vnímat. O to více vysvítala její nemohoucnost k čemukoli.

Z temnoty pomyslně nasáklé formaldehydem se jemným hlasem prodírala účelovost surového světa chudých v protipohybu k pasivitě výkonnostního řádu světa. Japonský spisovatel Akira Yoshimura vydal v roce 1959 novelu, v níž v první osobě nahlíží na smrt s hlubokým zaujetím pro její filozofické, metafyzické uchopení, a zároveň skrze věcný popis – svědectví zesnulé o manipulaci s jejím tělem se dotýká morálky. Celek zásadně ovlivnila citlivá adaptace od Evelyne de la Chenelière. Ta podržela precizní jazyk autora předlohy a nevyhnula se ani pragmaticky popisovaným zákrokům páchaným na těle dívky. Nesklouzla k hyperkorektivitě, ani sentimentální interpretaci. Obrazně nechala prostor pro vlínání temnoty, obzvlášť v úsecích o neetickém nakládání s lidskými ostatky.

V tvorbě režiséra Cédrica Delorme-Boucharda je dlouhodobě vysledovatelná tendence o propojení vnějších atraktivních prvků se zanořováním se do existenciálně hutného přediva vybraných textů. Představení nehierarchicky vytěžilo skladbu nástrojů a výrazových prostředků, např. v provrstvení minimalistické scénografie s bohatou kostýmní transformací, projekcí myšlenek okolního světa a abstraktní videoart, světelné kompozice se slovem a herectvím úderného gesta. Sólo Larissy Corriveau, v jeden okamžik podpořené ještě přítomností Jennyfer Desbiens coby těla „ohlodaného na kost“, po zhruba osmdesát minut nepovolilo napětí. Vše přitom plynulo v rozvláčném tempu, jako bychom z hlediště nejen metaforicky přihlíželi rozřezávání tkání, sahání do útrob a vyjímání vnitřností, ale především sledovali postupný rozklad bývalé lidské existence. Vznešenost jejího verbálního i pohybového projevu kontrastovala s krutostí propsanou do slov. Corriveau zde uplatnila jak umění procítěného přednesu, autentického projevu, tak hru s gesty formovanými od konečků prstů přes ohebná zápěstí až po rozsah a um tanečnice ve strip baru. Procházela postupnou proměnou, udávanou jednak výchozím scénickým objektem, patrně ve tvaru zasažené plicní komory, dále blyštivými přiléhavými šaty až po průsvitný celotrikot, jenž v závěru přijímal tmavou tekutinu, jež stékala po nahém potaženém těle. Ze zlatavého vaku se transformovala v jakousi sněť, prazvláštní materiál, který býval člověkem s duší a touhami. Larissa Corriveau svým podmanivým, leč nenátlakovým výkonem s využitím všech svých dovedností prokázala, že patří mezi hereckou excelenci. Její virtuozita se například zrcadlila v umění pozdržet na dechu okamžik, až natáhnout jej do krajnosti před přetrhnutím se, aniž by ztratila kapku lehkosti. Éterická a odevzdaná – tak působila na první pohled, na druhý pak jako smířená a odhodlaná z brutality usvědčit bezprostřední okolí a s ním celý svět.

Režisér pro hru navrhl vyvýšené podium černé barvy. Uprostřed se nejprve skvěla zlatavá nařasená a nabobtnalá hmota s pružnými vlastnostmi. Převalující se matérie – metamorfované tělo, jak se brzy ukázalo s mrtvolně bledým vzhledem, vydechovalo a od prstů se postupně dralo ven. Podobně, jako by se housenka vysvlékala z kokonu, aniž by se měla šanci stát motýlem. Hutný „obal“ byl vycentrován na kruhu s trampolínovým efektem. Tvůrci jím například podpořili iluzi převozu rakve po nerovném povrchu. Pohyblivé paravány po okrajích platformy se rolovaly dolů i nahoru v závislosti na potřebě rozevřít intimitu prostoru. Čtvercová projekční plocha se vyjímala nad veškerým děním, zprostředkovávala komentáře matky, zřízenců pohřebního ústavu, mediků, osob na pitevně a jiných. Představitelka mladé mrtvé promlouvala pouze za sebe. S vysokou mírou všímavosti reflektovala tíživost situace s retrospektivou do období předcházejícímu úmrtí. Neobviňovala, nelitovala se, konstatovala.

Původně narozená do chudé rodiny se po vychození povinné školní docházky rozhodla pro práci servírky, kterou brzy zaměnila za výdělečnější striptýz. Otec, hráč hazardu a matka, dle vyprávění věčně usoužená, teprve s pokročilými příznaky dceřiny nemoci poprvé v jejím životě pozvali lékaře. Pozdě. Nebylo již možné ji zachránit. A pak ji prodali. Vložili ji doslova do rukou vyprahlého světa, ve kterém sloužila jako objekt pro přihlížení a pozorování, nyní ke zkoumání a čtvrcení. Světelná kompozice tónovaná chladně i podporující zlatavý nádech poskytovala v ostře řezaných hranách jasný rámec zobrazování. Dopomáhala zhmotnit stud i hanbu. Nechávala ve vzduchu viset úhly pohledů – flirtujících na tělo striptérky, pitvajících na mrtvolné tělo, diváků na tělo herečky. Kolektivní přihlížení a přehlížení stály nebezpečně blízko sebe. Její skon se rozpouštěl v systematickém, avšak nedůstojném odebírání částí, které kdysi tvořily konkrétního člověka. I ona se ztrácela do šera, tmy a díky propadlu i pod úroveň země.

Představení vyneslo otázky vázané ke spoluvině, odpovědnosti, soucitu a genderově podmíněnému násilí. Výpověď ženským hlasem protínala do posledního místa zaplněný sál, aniž by se však obrazně v utržených ranách točila nožem. Klidem z jeviště doléhal vzkaz o to silněji. A cudná nahota o to více odhalovala obludnost popisovaného chování a obecněji mechanismů tržně orientované společnosti. Motiv posmrtné jasnozřivosti se zde ukázal jako kreativně a umělecky velmi plodný terén.

Výjezd do Montréalu byl realizován za finanční spoluúčasti EU – Next Generation prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR prostřednictvím Národního institutu pro kulturu v rámci programu Go & See.