Nenechte se mýlit. Není to tak, že by si zase jednou mladí, nezkušeni studenti z DAMU řekli, že vytvoří srdceryvnou inscenaci plnou vyčítavých narážek a bolestivých křivd, skrze níž se budou trefovat do starších generací. Režisér a autor textu Eliáš Gaydečka s dramaturgem Lukášem Cenkerem zvolili metodu daleko účinnější. V Potopě se smějí sami sobě a každému a každé, kdo si mysli, že se na zániku našeho světa nepodílí. A obsáhnou důsledně úplně všechny.

Do rychlého občerstvení FCK (podobnost se světově známým fastfoodem je „čistě náhodná“) totiž uvězní apokalyptickým deštěm a následnou potopou nepravděpodobnou skupinu hostů. Kromě obsluhy (Alžběta Dolečková a Anna Veselá), manažera (Marek Nagl) a pracovníka security (Vavřinec Kratochvíl) pobývají v osudové chvíli v restauraci i dva návykovými látkami omámení mladíci (Radek Lajfr a František Florián). Přijde taky k telefonu připoutaný primátor (Prokop Košař) se synem Honzíkem (Barbora Bolíková), který jednou za čas hlásí okolí různé informace načerpané během opalování se na modrém světle svého tabletu. Možnost občerstvit se nevynechá ani anglicky mluvící cestovatel (Hubert Ludwig) a bezdomovkyně Pavla (Pavla Nevyhoštěná) zatížená nepříjemným pouličním odérem a Tourettovým syndromem, jehož komičnost se však celkem brzo okouká. Ale ano, úplně klidně by tam mohl sedět (jako vzorek Středoevropana) kdokoliv z nás.

Gaydečka plně využívá vděčnou, i když lehce prvoplánovou situaci nuceného soubytí lidí z různých společensko-sociálních oblastí. Herci a herečky zručně zužitkovávají vtipný potenciál střetu primátora a zhuleného teenegera či interakce bezstarostného cestovatele se stále více hysterickým zbytkem přítomných. Opakovaně rozesmávají publikum hláškami, které odrážejí nejen aktuální trendy, ale i konkrétní kauzy. I proto je naprosto zásadní, že se Potopa hraje právě v DISKu.

Diváctvo damáckého divadla totiž pravděpodobně velmi hbitě rozpozná vizuálně působivou scénografii Anny Münzbergerové, jež překypuje odkazy k světoznámému řetězci. Červeno-bílou kostkovanou podlahu ohraničují dva široké vertikální pruhy ikonické červené zdi, z nichž na jedné visí velký bílý nápis FCK. Levý zadní roh diagonálně skrývá kuchařský pult s pokladnou, na němž nechybí kyblíky, kelímky a dvě síta do fritézy. Restauračnímu zázemí vévodí velké blikající logo řetězce. Zbylý prostor před pultem vyplňují dva stoly a pár židlí. Zaměstnankyním nechybí tradiční červené zástěry a kšiltovky, manažerovi zase vybledlá košile s kravatou a sekuriťákovi černá vesta nacpaná kdoví čím. Kostýmy Viktorie Drobné podtrhují dojem, že je všechno jako ze škatulky, tedy „jak má být“.

Svému archetypu dostojí i vizuální pojetí ostatních postav. Primátor má vlasy gelem sčesané dozadu, na nose brýle a na sobě šedý oblek. Jeden z mladíků zase nosí pro dnešní mladou generaci neodmyslitelnou ledvinku, řetízky a značkové triko stejně jako jeho kámoš. Od vycpávkami dotvořeného pozadí pokladní Sofie (Anna Veselá) se nemůže odtrhnout nejeden pohled a k dokonalému napodobení barbíny ji napomáhají i velké rty a dlouhý blonďatý culík. Cestovatel s kloboučkem a batohem na zádech zase právem působí v našich končinách jako naprostý mimozemšťan.

Jediný, kdo se vymyká, je Berta (Alžběta Dolečková), zaměstnankyně, která má na starost smažení kuřat. Na rozdíl od Sofie nepřipadá ani sobě, ani ostatním dostatečně hubená a hezká (ačkoliv její tvář zdobí poměrně sebevědomé líčení), a tudíž dostatečně atraktivní a reprezentativní. Její malé sebevědomí ji dohání k úzkostným stavům a jediným východiskem se jí zdá si hned po jídle odskočit na záchod. Právě tato linka mi však nezapadla do celkové koncepce. Sáhnutí po tomto krajním řešení mně osobně nefungovalo zejména v bezprostřední návaznosti na okolní atmosféru inscenace nabitou vtípky a hláškami. Pokud se domnívám správně, zatížili tvůrci Bertu touto nemocí, aby zrcadlila ostatní, ryze konzumní a povrchní postavy. Aby se tím ukázala zdravá lidskost, křehkost a zranitelnost, na které v nemocném světě není čas ani pomyšlení. Dle mého názoru by se ale Berta od ostatních naprosto dostatečně a možná i věrohodněji odlišila i „jen“ svou přirozenou laskavostí a ohleduplností. A uměle prohlubovat už tak jasně pojmenovaný kontrast mi přijde zbytečné stejně jako louhovat tukem nacucané kuře ve friťákové lázni.  

Naopak velmi funkční a strukturálně důležitý faktor Potopy představuje cykličnost, jež se projevuje v několika promyšlených úrovních. Výrazným ukazatelem neustálého motání se v kruhu jsou po promluvách také krátké herecké sekvence, v nichž zúčastnění dokola zpomaleně opakují naučené činnosti svého archetypu v mezičasech, když se o nich přímo nemluví. Tato zacyklenost svým způsobem rámuje celý příběh. Potvrzují to také začátek a konec, které vypadají navzdory prodělané apokalyptické zkušenosti naprosto identicky. V úvodu i závěru nábytek stojí na svém místě, logo svítí, všechno se leskne, a shůry se line optimistický hlas lákající ke spotřebě. Postavy vyjma Berty se navracejí ke svým každodenním vzorcům, nezřízeně konzumují výdobytky reálného i digitálního světa a starají se jen o sebe a svůj prospěch. Zkrátka přilévají svou trošku přepáleného oleje na naší hořící planetu. Gaydečka však dle mého názoru rozumně vybalancoval smutné konstatování, že se lidi nikdy nezmění a zůstanou pravděpodobně navždy uvězněni v sebedestruktivním tornádu, aniž by křiklavě apeloval na nutnost okamžitě vše od základu překopat, s humorem a lehkostí. Publiku tak nabídl mnohé podněty k zamyšlení a taky zábavu. A to je vždycky fajn.