Horváth je zřejmě nejvýznamnější středoevropský dramatik první poloviny 20. století. Středoevropan je i rodem: jeho matka byla Češka a otec maďarský diplomat. On sám se jím necítil: „Nemám vlast a přirozeně tím netrpím, nýbrž těším se ze svého bezdomovství, neboť mě to osvobozuje od zbytečné sentimentality.“ Jeho tragický konec – 1. června 1938 jej po útěku z nacistického Rakouska při bouřce v Paříži zabila ulomená větev na Champs Elysées – však jako by předznamenal budoucí tragédie Střední Evropy, tohoto „uneseného Západu“, který dnes lze obnovit jenom vzpomínkou, anebo poezií.

Je to odvážné spojení, obě „lidové“ hry jsou každá jiného druhu: Povídky – zjednodušeně řečeno – jsou pronikavou studií lidských povah a Vira, řekněme, krutou groteskou se sociálním dobovým pozadí. Burajova inscenace je velkolepou podívanou, v níž účinkuje celý herecký soubor Divadla v Dlouhé. Její formou je živé herectví kombinované s live cinema, v níž herce před zraky publika snímá kamera. Střídají se žánry a herecký projev je rozprostřen do mnoha stran. Od stylizovaného pimprlového divadla s trhavými pohyby a třesem herců, jímž inscenace začíná přes komediální grotesku po lehké psychologické sondy do nitra postav a kabaret ve scénách z Maxima.

A ještě něco navíc: děj je situován do budoucnosti, do roku 2039, z něhož se protagonisté příběhu vracejí do zlatého města, Vídně třicátých let, které – jak se ukazuje – vůbec idylicky zlaté není. Režisér v programu k představení vysvětluje, proč toto „cestování časem“ zvolil jako stylotvorný princip své inscenace: „Naše obrazy minulosti jsou asi vždy falešné. Vždy jsou směsí více či méně selektovaných poznatků o minulosti, účelově manipulovaných mýtů a našich současných názorů, které chceme validovat tradicí.“ Může být, nicméně tento záměr není v inscenaci nijak zdůvodněn a působí spíš jako svévolný, sice ozvláštňující, ale vlastně retardující nápad.

Inscenace trvá dvě a tři čtvrtě hodiny, škrty v obou textech, koncentrovaných kolem ženských postav, nejsou nijak razantní a spojování dvou her je však tak trochu mechanické. V první polovině nejprve Povídky a pak Víra, v druhé to je naopak. Finále, které patří Povídkám je ovšem velmi citově naléhavé. Z Oskarových slov (Jan Staněk) k Marianně – mně neunikneš – až mrazí. Otázkou je, zda diváci, kteří neznají obě hry se vůbec budou v inscenačním příběhu orientovat?

Devizou představení je pohyb hereckých výkonů od civilismu (prostá, ale dojímavá Marianna Kristýny Jedličkové či Veronika Lazorčáková jako Alžběta), přes karikaturu (Jan Sklenář jako Mister z Ameriky), po expresivní herectví (Martin Matejka v roli Havlitscheka), sugestivní je i groteskní Kouzelník Pavla Tesaře a podobně karikovaný Rytmistr Jana Vondráčka… Atd. I scénografie dává najevo, že jde o výpravný spektákl. Opět od detailu, loutkového jevišťátka s kostlivcem a maskami po rozměrná naivisticky namalovaná plátna břehů Dunaje.

Zlatým městem začíná v Dlouhé nová éra s novým inscenačním týmem. Je to vykročení – přes všechny „mouchy“, jež mi trošku kazily divácký zážitek – šťastné. A je to zároveň příslib, že Divadlo v Dlouhé zůstane jednou z nejlepších pražských činoherních scén.

Ödön von Horváth: Zlaté město. Režie: Ivan Buraj, scéna: Matěj Sýkora, kostýmy: Katarína Hollá, choreografie Markéta Vajdová, hudba: Jakub Kudláč. Divadlo v Dlouhé, premiéra 15. listopadu 2025.