Mošův Figaro jako inteligentní cirkus pro diváky
Luboš Mareček
Městské divadlo Brno se na začátku listopadu vrátilo ke klasické francouzské komedii. Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais se svým slavným Lazebníkem sevillským tak nyní v jeho v programové činoherní nabídce figuruje vedle Molièrova Lakomce (oba texty nově přeložila Zuzana Čtveráčková). Diváci si Beaumarchaisovu hru často spojují spíše s operními hity Gioacchina Rossiniho či Wolfganga Amadea Mozarta, nicméně brněnská inscenace připravená v režii zdejšího ředitele Stanislava Moši, publikum vrací k původní činoherní komedii. Její velké kouzlo tkví ve výborném slovním humoru, které se v operách s ohledem na hudební kvality vždy poněkud vytrácí. Komedie o starém lékaři Bartolovi, jeho schovance Rozině, její lásce, nápadnících, tajnostech a pletichách kolem chystané svatby však nyní v Brně hřmí naplno. Mošova režie podtrhuje a místy hyperbolicky přezvětšuje svižnou zápletku plnou převleků, intrik a komických situací, v níž vítězí chytrost a láska nad autoritou a přetvářkou.
Na tomto svižném vyznění má už podíl nápaditý a zbrusu nový překlad Zuzany Čtveráčkové. Největší magie Mošovy inscenace, která se místy mění v až bláznivou frašku, ale prýští ze strhující herecké energie a místy také letmých interakcí s publikem, které tady nejsou násilně vlezlé, ale nenuceně vychází přímo z dialogů, které jakoby prodlužují směrem do hlediště. Ačkoli Beaumarchais do hry zakomponoval i společenská témata své doby, jako jsou otázky spravedlnosti a rovnosti, brněnská produkce se soustředí primárně na humor, lehkost a dobrou náladu. Sázka na komediální potenciál v duchu italské commedie dell’arte tady téměř beze zbytku. Jak jsem naznačil, základním pilířem představení je obsazení, především pak trio klíčových postav. Michal Isteník v titulní roli mazaného lazebníka Figara předvedl energický výkon. Figaro, bývalý sluha hraběte Almavivy, je zde vykreslovaný jako vychytralý sluha s mrštným jazykem a unikátními taktickými schopnostmi. Isteníkův přirozený smysl pro humor a zejména jeho ochota k improvizaci mu vynáší i pochvalné reakce publika. Figaro je zcela v duchu svého nastíněného vnitřního ustrojení také pestře a jakoby chaoticky kostýmovaný (Andrea Kučerová), což podtrhuje jeho povahu. Tak či tak má tento Lazebník sevillský jiného hereckého krále. Isteníkovým geniálním partnerem a protipólem je Milan Němec v roli žárlivého starého doktora Barthola, který Rosinu (ztvárněnou Svetlanou Janotovou) drží pod zámkem. Němec je už léta zdejším skvělým komediálním interpretem, ale tento jeho stařec je opravdu na výbornou. Svého roztouženého geronta Němec modeluje za pomoci neustálého slintání, pomlaskávání, hekání padání a ztěžklého vstávání. Němec je těžištěm tříhodinového večera a oprávněně si získává i potlesky na otevřené scéně.
Hrabě Almaviva v podání Aleše Slaniny je místy záměrně přeťáple rozrušený a citově přehnaný. Jde o jeden z nejlepších Slaninových výkonů poslední doby. Není žádným romantickým milovníkem, ale všechny své převleky zdařile a jemně karikuje. Svetlana Janotová jako jediná ženská postava drží pitoreskní kontury své role zcela v naznačeném konceptu jemného odstupu a bláznivé veselohry, která ale zná míru.
Za zmínku stojí i propracovaná vizuální stránka inscenace. Scénografie Jaroslava Milfajta vychází atmosféry španělské Sevilly. Zaujmou detaily interiéru Bartholova domu, včetně dobového mobiliáře. Kostýmy Andrey Kučerové odpovídají době a podtrhují charakter postav. Hudba Mirka Vuksanoviće v průběhu inscenace posiluje španělskou atmosféru i komediální momenty. O světelný design se postaral David Kachlíř.
Inscenace sice navenek může nejen díky vizuálu budit dojem tradičně opracovaného titulu, diváky ale strhne chytrou vtipností a přesným pointováním situačních, gestických i slovních akcí, kdy každý posunek má svůj význam. Tento Lazebník sevillský má nakročeno stát se zdejším diváckým hitem.
