Nezávislé brněnské Divadlo Feste v čele s Honzírkem již osmnáctým rokem profesionálně zkoumá tabuizovaná, sociální a politická témata. V letošní sezóně obhlíží společenské a politické dění na Slovensku, které vnímá jako pomyslnou politickou laboratoř Evropy. Slavná próza Ladislava Mňačka (1919–1994) předkládá podobenství o hypnotizující síle totalitního režimu. Chátrající dům v brněnské ulici Čelakovského v Židenicích už sám obstarává výmluvné kulisy zpuchřelého režimu, který při svém zrodu stavěl na nedotknutelných ideálech rovnosti lidí.

Mňačkův publicisticko-karikaturní románový pamflet sleduje osud nejmenovaného státníka, velkého stranického hlavouna. Jeho životní cestu retrospektivně přehlíží jeho někdejší přítel, oficiální fotoreportér Frank při jeho třídenním státním pohřbu. Honzírek scénárista se snaží uchovat co největší autenticitu prózy. Pětka účinkujících tady vlastně chrlí kousky prózy v chronologické řadě (Honzírek ve scénáři i uvádí čísla knižní stránky, ze kterých konkrétní pasáž pochází). Toto dramatické deklamování v er formě  povyšuje sice jakousi zvláštní stísněnost a odosobněnost celého funerálního divadla, bude ale spravedlivé říci, že se tento zvolený způsob jevištního vyprávění po dvou hodinách vyčerpá a stává monotónní v nezamýšleně otravném duchu.

Režisér rozlomil inscenaci na dvě časově bezmála symetrické poloviny, změnu divákovy optiky zdůrazňuje také otočením prostoru jeviště a hlediště po přestávce. Nejde o složitou přestavbu, protože v publiku sedí ve dvou řadách toliko dvě desítky diváků a hrací prostor tak vymezuje polovina vcelku stísněného, původně obývacího pokoje. Výprava Marie Štěpánové je prostá: čelní pohledovou stěnu v první půli zdobí několik honosných záclon se zlatým obrázkem, ve druhé půli se divák dívá už jen na zlatou fólií vytapetovanou zeď. Naoko nóbl zdobení drasticky kontrastuje s okolním zdevastovaným a vybydleným prostorem a tvoří ideální mentální rámec inscenace, k niž si zájemce klestí cestu pustými temnými místnostmi a chodbou ozářenými tolika několika svíčkami a světýlky.        

Nejen z opsaného prostředí ale zejména  z hereckého pentadialogu se výmluvně rekapituluje zkáza kdysi planoucího bojovníka, který se proměnil v charakterovou trosku.  Organizovaný státnický smutek. Organizovaný státní žal. To vše dobře generace rostlé za socialismu znají. Ti mladší zase pochopí jakýsi aktuální osten, i když Honzírek nic násilně nepřibíjí k současnosti. Kritika panovačných politických motivů, toxická maskulinita, bezohledné lpění na moci a neschopnost předat moc včas těm mladším, představují témata, která si vezme za své diváctvo napříč generacemi. V závěru inscenace se ostatně ústy účinkujících konstatuje, že moc se pro dotyčného stala cílem, nikoli prostředkem, a že proměnila někdejší revoluční nadšení ve zradu ideálů a společenskou izolaci.

Vtělit tato zjištění a vlastně Frankovu introspekci do syrového, nehostinného prostoru je tady divadelním a možná až zbytečně doslovným vyjádřením morální zkázy. Navštívil jsem revitalizovanou toaletu, abych si naplno užil předkládanou autenticitu a nepohodlí divadelního zážitku v nevytopeném a tísnivém domě. Toto zchátralé, ale „v podstatě obyvatelné“ sídlo odráží strmé a stále „hustější“ prostředí mužských politických kariér v českém a slovenském kontextu, kde loajalita a sebereprodukce vítězí nad morálkou a znalostmi.

Frank (Vojtěch Blahuta) se na pohřbu setkává s vdovou (krásnou blondýnou, kterou obviňoval z pádu přítele) a s politickým sokem Galovičem, mužem bez pocitů, monstrum s absolutní morálkou. Celý pohřební rituál, ať už se jedná o zkoušení nástupů čestné stráže či falšování skutečné příčiny státníkovy smrti (zemřel na urémii, ne na „důstojný infarkt“), je vnímán Frankem jako nechutná komedie. Herci podávají výkony v intenci scénáře (předepisuje deset postav), místy trochu deklamují střípky prózy, ale výsledný dojem je uspokojivý a nese sdělení předlohy i inscenace.

Dá se tedy říci, že divadlo Feste – sdružující tentokrát herce z NDB, Horáckého divadla Jihlava a brněnské nezávislé scény - přináší výmluvné, aktuální, angažované svědectví o tom, co se stane s člověkem, kterého opojí moc. Vzniká tady a takto nadčasová sonda do proměn lidského charakteru, která nutí k zamyšlení, zda „to za čím se ženeme, není jen hezky vypadající cesta do pekla“.