Ve foyeru zní zvuky kapely v latinskoamerických rytmech, připravuje se víno a španělské speciality, a návštěvníci jsou tu jiní, než na jaké jsem zvyklá o premiérách. Hodně mladých lidí, včetně cizinců, a směsice hlasů v dolním foyeru mi připomíná příchod na corridu. V hledišti je nabito, a diváctvo s chutí skanduje Olé!! Šťávu tomu bezpochyby přidají zdatní moderátoři – Petr Gojda a Martina Kutková (oba též překladatelé některých prezentovaných textů).  

Organizátoři se vždy snaží, aby souboj dramatiků ozdobila i přítomnost „živých“ autorů. To se podařilo i letos – přijela Marta Barceló a Gabriel Calderon. Oba jsme je také mohli vidět na jevišti. Jsou to zkušení matadoři, protože v zahraničí se podobné souboje odehrávají častěji.  Dva další autoři -   Carla Zúñiga a Pablo Remón – poslali videozdravici, takže si za texty můžeme představit i tváře… V půlhodinových digestech tedy máme možnost sledovat příběhy čtyř velmi různorodých dramat. Vše kromě diváků sleduje odborná porota pod taktovkou dramaturgyně MDP Simony Petrů, která má na starosti celý večer.

Jako první je tu příběh katalánské dramatičky Marty Barceló Dotek matky. Je to vlastně dialog mezi matkou v důchodovém věku a dcerou ve středních letech (Eva Salzmannová a Anežka Burdová). Řeší se tu mj. otázka, zda lze vztah „koupit“ a co je potřeba investovat. Vyrozumíme, že dříve to mezi nimi tak úplně nefungovalo, a tak si ty dvě musí leccos vyjasnit, a leccos prožít, aby mohlo dojít ke katarzi. Marta Barceló s Dotekem matky zvítězila v dramatických kláních festivalu Temporada Alta v Gironě a v Buenos Aires na festivalu Transatlántico, text následně uvedla divadla v Německu, Rumunsku a Řecku. Na scéně Marta získávala „hlasy“ pro svou hru přáním, že snad diváky bude zajímat, jak to celé dopadne (vítězné hry totiž budou následně knižně vydány celé). Mě tedy tvůrci (překladatel Michal Penc, režisérka Nela Kleinert i obě herečky) přesvědčili, a získali můj hlas. A bylo nás více, takže Dotek matky v hlasování diváků zvítězil. A tak upozorňuju především umělkyně, pokud má někdo zájem o překvapivý text pro dvě herečky, tento je opravdu originální.  

Stejně temperamentně jako na scéně Komedie dramatik, režisér a šéf Urugayské národní činohry Gabriel Calderón, zapůsobil jeho vtipný a divoký monolog Příběh jednoho Divočáka aneb Něco z Richarda v kouzelné interpretaci Aleše Bilíka. Autor se zaměřil na postavu Richarda Třetího a na portrét krutosti a moci v dnešním světě i dnešním divadle. Na scéně jsme sledovali schizofrenii herce a jeho role, a to v perfektním digestu ze Shakespeara v rytmu blankversu říznutého rapem (nebo obráceně?). V překladu Martiny Kutkové a v režii Mariana Amslera. O to vtipnější, že se herec na jevišti doslova „naváží“ do režiséra (vo slovenčině a tedy pro zasvěcené autenticky k situaci v tomto divadle, kdy si lze užívat i drobné špílce a zároveň obdivovat režisérův smysl pro humor). Rozzlobené, ironické, a nesmírně vtipné. Vzhledem k tomu, hra a autor získali Cenu odborné poroty, takže i tento text bude k dispozici v tištěné podobě. Což může být bezpochyby výzva pro nejednoho českého herce, bažícího po chytré one-man show.  

Těžký byl výběr, protože i dvě další hry si říkaly o ocenění, ať už Barbados Pabla Remóna v překladu Petra Gojdy a režii Tomáše Weissera, v němž mladý pár ztvárněný Antonií Rašilovovou a Filipem Kohútem tká příběh jednoho páru, který chce být spolu i bez sebe, a jehož čas plyne ve fantaziích, co by mohlo být, ale co možná vůbec nikdy nebude…

A poslední příspěvek večera, hra Taky chci být bílý heterosexuální muž od Carly Zúñigy v překladu Anežky Charvátové a režii Tomáše Ráliše, uvedl na scénu pozoruhodný příběh bílých chilských dvou manželů (Zuzana Kajnarová, Tomáš Milostný) a mladé Haiťanky (Angela Nwagbo), kteří se setkali u jednoho stolu. Absurdita se tu mísí s konkrétními znaky homofobie a rasismu, ale zároveň až dojemně ukazuje sílu lidské touhy někam patřit, mít svůj domov, a dokázat za tento sen bojovat. I když, jak se ukazuje, některé postoje jsou nesmiřitelné a mohou mít jen tragické vyústění.

Hry z prostředí španělsky mluvících komunit u nás nejsou běžné, a tahle akce MDP dává skvělou příležitost seznámit se nejen s pestrostí témat a formy, které jsou ve španělsky mluvících zemích k vidění, ale i s dramatiky a dramatičkami těchto zemí. A je výborné, že se najde i nakladatel, který je ochoten a schopen vítězné hry vydat. Za tohle nahlédnutí do „bubliny“ obdivovatelů krás španělštiny jsem velmi vděčná, už jen proto, že něco z tohoto temperamentu a silných emocí nám Středoevropanům chybí.