Profesorka literatury Vivian Bearingová (Apolena Veldová) se zabývá poezií anglického renesančního básníka Johna Donna, především jeho „svatými“ sonety, které téma smrti výrazně akcentují. Do příběhu nás zkraje vtahuje v nemocniční košili, podotýká, že přijala experimentální formu léčby rakoviny ženských orgánů ve čtvrtém stadiu, upozorňuje publikum na to, že ve finále patrně zemře a že kromě průběhu léčby budeme svědky několika retrospektivních vstupů do jejího života. Scéna nabízí nemocniční pokoj s lůžkem a nezbytnými „kapačkami“, manipulace s okenními žaluziemi pracuje na iluzi roentgenového vyšetření i dalších pomocných technikálií.

Důležitými figurami na onkologickém oddělení jsou lékaři Kelekian (Miloslav Krejza) a jeho mladší spolupracovník Jason (Libor Stach). Ten, ačkoliv studoval jiný obor, navštěvoval také kdysi semináře Vivian o poezii 17.století. Gynekologické vyšetření, které na své bývalé profesorce provádí (pacientka figuruje pochopitelně zády k publiku), má proto pro Vivian poněkud ponižující charakter. Jasonův part v inscenaci se vyznačuje v podstatě větší dramatickou důležitostí než promluvy staršího lékaře, Stach vcelku přesvědčivě prezentuje jeho výzkumnickou posedlost. Jde ovšem o pandán k vědeckému literárně-lingvistickému zanícení profesorky Bearingové, ta v několika výstupech Donnovu poezii rozebírá také poněkud technicky. O titulní „vtip“ jde právě v básníkových metafyzických verších, literární texty jsou promítány na stěny pokoje a hra v těchto „interpretačních“ pasážích působí poněkud přeintelektualizovaně.

Lidštější moment do nemocniční atmosféry vnáší ošetřovatelka Susie (Klára Kuchinková), Vivian se s ní domluví, že při variantě totálního kolapsu, kdy se rozhoduje mezi pokusem o znovuoživení a možností „nechat to tak“, zvolí sestra pověřená pacientkou druhou alternativu. Nejpůsobivějšími inscenačními momenty onkologické linie jsou hromadná vyšetření pacientky (velká vizita), kdy se tým lékařů sklání nad lůžkem, zatímco protagonistka je opustila a situaci komentuje „s odstupem“. Ostatní zdravotníky (a v jedné vzpomínkové epizodě i Vivianiny studenty) spolehlivě ztvárňují Kamila Šmejkalová, Nicole Tisotová, Matyáš Greif a Marek Mikulášek.

V retrospektivách dojde tedy na pedagogickou kariéru paní profesorky, také na vzpomínku z raného dětství (režisér tu myslím zbytečně protagonistku nutil do předvádění malé holčičky). Nejvýrazněji působí dva vstupy s Vivianinou profesorkou Ashfordovou (Monika Švábová). Hned na počátku inscenace se vyjadřuje poněkud nelichotivě o písemné eseji své studentky, jde také o to, že ta zvolila při interpretaci Donnových veršů vydání s jinou interpunkcí. Těsně před její smrtí ji pak stará pedagožka navštíví v nemocnici. Není jisté, zda se tak děje v reálu či ve snění léčbou vyčerpané Viviany. Paní Ashfordová přečte úryvek z - v češtině dosud nevydaného - kultovního díla pro děti Králíček na útěku M.V. Brownové. Pohádková metafora o duši, kterou Bůh vždycky najde, by mohla v kontextu hry při přepjaté interpretaci působit jako citové vydírání, Švábová ji však podává s uvážlivou noblesou a neselhávajícím timingem. Jde o nejsilnější moment celé produkce, po němž už všechno spěje k dramatičtějšímu finále, dění na jevišti jakoby získalo překvapivě nový impuls. Inscenaci totiž lze v dosavadním průběhu vytknout občasná hluchá místa i jakousi odtažitost. Apolena Veldová stěžejní roli vytváří s nezpochybnitelnou profesionalitou (vzorná jevištní řeč), působivější je však její kreace spíš ve smrtelně vážných momentech než v těch s jakoby humorným nadhledem.

Z dramaturgického hlediska znamená Vtip rozhodně úctyhodné rozšíření tematického záběru plzeňské činohry.