Příběh dvou dětí, Huberta a Magyny (deset, respektive jedenáct let), charakterizuje snaha nalézt v odcizeném prostředí, kde postrádají autentickou přírodu, místo s iluzí svobody a soukromí. Od počátku sledujeme příjezd Huberta s rodiči na sídliště z venkova, idylického hlavně pro dítě, chlapec si zvyká těžko, provázejí ho zpočátku hrůzné sny. Výmluvný je i výstup, kdy mu otec předává komplikovanou sadu klíčů včetně čipu, to všechno bude potřebovat, aby se z venku do bytu v šestém poschodí dostal. Magynu pak chlapec potkává „v exteriéru“, jde zprvu o kontakt konfrontační, ale brzy se oba spřátelí, a dívka Huberta zavede do bunkru, vytvořeného z odpadu, jaký lze nalézt eventuálně odcizit na sídlišti. Děti zapojí svoji fantazii a vymýšlejí si spoustu her s dobrodružnou fabulí, mají také deník, respektive kroniku. Hubert se ovšem  setká i s pohádkovým dědečkem, bezdomovcem, který si říká král Karel. Dítě zásobuje „krále“ svými svačinami a podle pohádkových pravidel v něm chlapec najde ochránce před zpovykaným dětským gangem. Když se vyostří napětí okolo utajovaného bunkru, svedou Magyna s Hubertem pod „královým“ vedením vítěznou bitvu s nepříjemnou partou. Karel kdysi v lokalitě, než se přeměnila na sídliště, žil, když však byl jeho domek zlikvidován a on dostal nabídku bydlet v paneláku, tuto možnost neakceptoval a zůstal „venku“.

Hraje se v sále, který bychom mohli označit za variantu rozsáhlého holobytu, publikum sedí na elevaci na polštářcích. Cizotu sídlištního prostředí představuje několik kovových objektů, jeden třeba simuluje kabinu výtahu. Pohyb tohoto „dopravního prostředku“ vtipně ilustrují světelné hrátky na jakémsi industriálním žebroví. Herci se pohybují často mezi řadami diváků, hned zkraje v nepřiznaném prologu mámí Karel v podání Petra Besty něco k snědku. V černých mikinách s kapucemi víří jevištěm i po stranách hlediště nerozpoznatelní příslušníci gangu (ztvárnění kromě tří hlavních postav herci, kteří mají na kontě i jiné role, třeba ty rodičovské), také výhružně rapují.

Magynu ztvárňuje Lucia Čižinská a Huberta Bořek Joura. Tento třicátník vyniká uvěřitelným vykreslením psychiky desetiletého, poněkud vyplašeného kluka, má hereckou jiskru a figuru občas obohatí nenápadným „dospělým“ odstupem (když mu například otec položí poněkud nemístnou otázku, jak na tom s Magynou vlastně jsou, kontruje suverénním „nebuď trapnej, tati“). Interpretka jeho dívčího protějšku je sice v odhodlanosti budovat si svůj svět výrazná, ale postrádá kolegovu uvolněnost.

Inscenace má na poměry Minoru poměrně dlouhou stopáž, s přestávkou se blíží dvouhodinovce, ale je třeba spravedlivě podotknout, že se děcka, alespoň ta premiérová, dobře bavila a dávala to vstřícně najevo. Rozpohybovanost divadelního tvaru jim evidentně vyhovovala. Méně se ovšem vydařilo finále, v němž se Karel loučí s oběma hrdiny a odchází - snad - poznat jinou lokalitu, bere si do ruky mikrofon, a rapuje melancholický a poněkud plakátový návod k pozitivnímu životnímu postoji. Tento úkrok stranou ovšem nezazlívám interpretovi Karlu Bestovi. Sál v Galaxii, vyhrazený Minoru, byl ovšem pokřtěn úspěšně.