Dvakrát do téhož Metra
Jan Kerbr
Herec Vilém Dubnička už jako člen činohry Divadla J.K.Tyla V Plzni naznačoval, že svoje profesní aktivity rozšíří, v roce 2006 režíroval v klubu tamního Komorního divadla úspěšně Drábkovy Akvabely, ještě před odchodem „na volnou nohu“ spoluzakládal venkovní slavnosti Divadelní léto pod plzeňským nebem. S kolegou Zdeňkem Lahodou tvoří nyní hudebně-autorský tandem, prosadil se ovšem také jako dramatik. V jeho komediích, které sám realizačně připravuje, účinkují respektovaní herci. Už v opusu Milión (2022) hráli Hynek Čermák a Vladimír Polívka. Na dva jeho letošní projekty jsem se vypravil do stagionového Divadla Metro.
Poslední člověk na zemi
Titul Poslední člověk na Zemi míří do budoucnosti, Země je neobyvatelná a úředník Evald (Martin Stránský) právě ukončil vyslání poslední skupiny pozemské populace vzhůru (rozmístěni budou na různé lokality ve vesmíru) a sám se jako poslední chystá také k odletu. Hra nabízí aktuální a třaskavá témata jako environmentální žal, genderové výstřednosti, občasnou nesrozumitelnost počítačové komunikace a v neposlední řadě možnosti umělé inteligence.
Unavený a poněkud nerudný Evald probírá poslední náležitosti s vyklizením země právě s umělou inteligencí, ta se prezentuje ženským hlasem. AI je důsledně objektivní a vůči hysterickému Evaldovi zcela „neprůstřelná“. Překvapivě však do úředního objektu dorazí jakýsi Václav Novák (Tomáš Matonoha), což Evalda vyvede z míry, nemá dotyčného „v systému“ a začne se po prvotní verbální potyčce chovat úřednicky nesnesitelně, prudí s různými položkami papírového dotazníku. Chytře rozehraná komedie se tady ovšem zadrhne, úmorná úředničina se stává úmornou i divácky, v replikách nezazní nic překvapivého. Ulehčení přinese moment, kdy oba tuto torturu z různých důvodů skrečují, začnou papíry mačkat a „kuličkami“ se trefovat do odpadkového koše, každý z určité vzdálenosti. Hravě sportovní vložka, jistě improvizovaná (někdy trefa vyjde, jindy ne) má jevištní poezii a patří k nejsilnějším momentům divadelního tvaru. Občas se podaří jemný humor v dialozích, to když Novák například podotýká, že Země je patrně plochá, neboť to tvrdí mnoho učenců na zeměkouli. Vilém Dubnička pak použije osvědčenou zápletku, oba muži se během svého života střetli na různé vztahové úrovni s jednou ženou, Novák s ní dokonce sdílí problematické manželství. Tato karta bohužel zafunguje v banální pointě, kdy se pánové rozhodují, že možná nikam neodletí, na zemi je přece spousta lákadel, kupříkladu plzeňské pivo (sic!). Za scénou se však ozve hlas Václavovy manželky-stihačky, a tak chlapíci spěchají ke kosmickému dopravnímu prostředku.
Oba známé herce jsem už viděl hrát lépe v soustředěnějších divadelních tvarech. Matonoha předvádí přijatelný standard, také vystřihne extempore na téma pohlavní (ne)rovnost, připomene tím svoje brilantní číslo z „hadivadelního“ Komediografu, kdy jako mávnutím čarovným proutkem přešel z monologu kultivovaného elegána k muži, hýřícímu rasantními vulgarismy. Martina Stránského jsem především v úvodní rozdurděné verbální potyčce s umělou inteligencí nepoznával, tak pitvořivé přehrávání jsem u předního herce plzeňské činohry dosud nezaznamenal.
České moře aneb Královec na prvním místě
Druhá Dubničkova komedie nese název České moře aneb Královec na prvním místě. Je pro mě ve srovnání s předchozími dvěma tituly, které jsem zhlédl, tedy Miliónem a Posledním člověkem na Zemi, položkou nejproblematičtější, i když hra zvítězila v soutěži původních divadelních textů Dráma 2023 (česko-slovenské klání vypisuje bratislavský Divadelný ústav, osobností z poroty si vážím). Dílo nabízí bizarní politický humor. V tajném projektu ministerstva vnitra jde o akci, kterak pro Česko získat Kaliningrad-Královec. Rusko prý o něj brzy přijde a v utajované soutěži o jeho území se mají utkat Česko, Polsko, Německo, Litva a – chachacha – Malta.
Nepravděpodobnou akci, připomínající televizní reality show, řídí pracovník ministerstva Ota (Radek Valenta). Podivným testům je podrobováno kvarteto, údajně reprezentativní vzorek českého národa: bývalý lodní kapitán Josef (Milan Šteindler), učitelka dějepisu Viky (Michaela Badinková), poněkud záhadná Helena (Kristýna Frejová) a energický mladík Ondřej (Zdeněk Rohlíček). Hned zkraje dojde k aluzi na současnou neutěšenou geopolitickou situaci. Nejsem odpůrcem černého humoru a věřím, že i smrtelně vážné situace dokáže do jisté míry prosvětlit, domnívám se však, že zde byly překročeny hranice vkusu. Vysloužilý námořník navrhuje „speciální vojenskou operaci“ pro kalinigradskou oblast, po moři by se mohla zúčastnit plavidla s názvy Karel Gott a Helena Vondráčková, v pozemních akcích by nalezl uplatnění Jožin z bažin a také – nepřeslechl-li jsem se v přívalech hurónského smíchu auditoria - Rumcajs. Viky má tik dějepisářky, spočívající v tom, že slyší-li nějakou čtyřmístnou číslovku, třeba časové znamení, hned jí naskakují letopočty s historickou výpovědní hodnotou. Helena si rozjíždí na počítači podvodný byznys, v Královci totiž žije její babička, na jejíž konto (pochopitelně přes to Helenino) mají „on-line sdílející“ posílat finanční příspěvky, zdá se, že to není stoprocentní Češka, spíš trochu Němka i Ruska. Také Ondřej v nestřeženém okamžiku začne používat svou rodnou slovenštinu a náhle tu stojí, nu ano, Andrej. Dojde i k hádce o obě složky bývalé československé hymny, z urážek vynikají ty, že slovenská je pouhou předpovědí počasí, zatímco česká slepcovým tápáním po bydlišti, navíc převzatá ze stařičkého muzikálu. Dubnička podnikl důkladné rešerše, nelze mu jistě vyčítat, že by práci na textu odbyl, materiálu nabízí až přemíru.
Ke Královci se pochopitelně váže jméno Imanuela Kanta, ale dotyky lze nalézt také v osudech Solženicyna i Putina. Spory mezi jednotlivými reprezentanty češství se vyhrotí, dojde ke rvačce, kvarteto se válí po zemi, Ota je volá k odpovědnosti i jakémusi vlasteneckému vyznání na mikrofon, situace nakrátko zvážní, aby se vzápětí ukázalo, že celý komplikovaný „úlet“ byl součástí televizní taškařice. Nejsem si ovšem jist, zda to pro předchozí průběh komedie znamená dostatečné alibi. Zkušení herci – jak jinak – více či méně přehrávali, občas bylo znát, že ani fixace textu není stoprocentní, došlo na zřetelné vylhávání se „svými slovy“. Výjimkou byl profesionálně perfektní Radek Valenta v roli mediátora a manipulátora, dokázal ve své kreaci dodávat zběsilé podívané i určitý temporytmus.
